Oswald Mannl

Narodil se jako Ludwig Mannl 25. prosince 1841 ve vsi Políkno (část města Toužim).[1] Studoval na gymnáziu v Praze a Chebu.[3] Roku 1861 vstoupil do řádu premonstrátů, 8. října 1865 složil řeholní sliby a 15. července 1866 (někde uvádějí 15. června)[3] byl vysvěcen na kněze.[4] Poté vystudoval historii na pražské univerzitě.[3] V roce 1870[3] (podle jiných zdrojů 1871)[4] získal místo jako profesor dějepisu a zeměpisu na německém gymnáziu v Plzni.[3] V září 1895 tam byl jmenován ředitelem.[5] Gymnázium navštěvovalo např. v roce 1897/98 279 studentů, z toho 226 německých, 52 českých a jeden Maďar; podle náboženského vyznání 150 katolíků, 3 evangelíci a 126 židů.[6] Předposlední rok Mannlova působení, 1909/10, už byl celkový počet studentů 297 a škola zaměstnávala 22 pedagogů.[7]

Byl činný a známý i mimo školu. Nejpozději roku 1875 se stal členem Jednoty pro dostavění katedrály sv. Víta.[8] Roku 1881 dostal spolu s ředitelem a dvěma kolegy pochvalné uznání od zemské školní rady za učitelské výkony.[9] Roku 1900 byl jmenován arcibiskupským notářem,[10] o rok později mu byl udělen rytířský kříž Řádu Františka Josefa[4][11] v roce 1908 se stal konzistorním radou,[12] o roku 1909 komisařem pro náboženskou výchovu na německé reálce v Plzni.[13]

Zasedal jako předseda maturitních komisí v jiných městech,[3] např. ve Stříbře,[14] Chomutově, Žatci,[15] Českém Krumlově,[16] Českých Budějovicích a Prachaticích.[3] Roku 1897 předsedal slavnostnímu sjezdu absolventů z let 1870–1885.[17] V říjnu 1901 daroval opat Gilbert Helmer u příležitosti udělení rytířského kříže Mannlovi částku 1801,52 korun ve prospěch plzeňského gymnázia.[18]

V září 1911 odešel do výslužby (nástupcem byl jmenován kněz Ernst Schneider)[19] a 2. října téhož roku se přestěhoval do kláštera Teplá.[20] Němečtí obyvatelé Plzeňska při té příležitosti oceňovali jeho lásku k povolání, pedagogické schopnosti, aktivitu i zásluhy o zvelebení svěřené školy.[21] Plzeňská městská rada mu poněkud opožděně (až v druhé polovině října) vyslovila poděkování za jeho působení.[22] Roku 1912 byl jmenován vládním radou.[23]

Na sklonku života trpěl žaludečním onemocněním, se kterým se neúspěšně léčil v Karlových Varech.[3] Zemřel 29. ledna 1915[3] v obci Teplá-Klášter čp. 1 (tj. budova premonstrátského kláštera) na aterosklerózu. Pohřben byl v Teplé.[2]

Byl autorem německojazyčných historických studií, vydávaných v rámci výročních zpráv gymnázia i samostatně. Knižně vyšly:

• Die Sprache der ehemaligen Herrschaft Theusing : als Beitrag zu einem Wörterbuchde der fränkischen Mundart in Böhmen (1886, o jazyce obyvatel bývalého toužimského panství)
• Die Occupation der königlichen Stadt Pilsen durch den Grafen Ernst von Mansfeld 1618-1621 (1887; viz Obléhání Plzně (1618) a Petr Arnošt II. Mansfeld)
• Die Prämonstratenser der Prager Erzdiözese nach den Bestätigungsbüchern (1354-1436) (1903)
• Der hl. Norbert : Stifter des Prämonstratenser-Ordens und Erzbischof von Magdeburg (1914, hlavní autor: Bartholomaeus Wozasek; viz též Svatý Norbert)

Ve výročních zprávách gymnázia publikoval, vedle některých prací uvedených výše, také např.:

• Aus der ersten dreißig Jahren des k. k. deutschen Staatsgymnasiums (1776–1805) (1906)[24]