Orel iberský

Orla iberského poprvé popsal německý farář a ornitolog Christian Ludwig Brehm v roce 1861. V minulosti byl klasifikován jako poddruh orla královského (Aquila heliaca).[5][6] Nicméně teorií bylo více, například ornitologové Charles Gald Sibley a Burt Leavelle Monroe tvrdili, že společně tvoří superdruh.[5] Na základě studie z roku 1997, která porovnávala mitochondriální DNA obou druhů, bylo určeno, že se od sebe druhy oddělily asi před jedním milionem let. To ale vyvrátil druhý výzkum z roku 2007, který porovnával jejich nukleární DNA a stanovil tuto dobu na období holocénu nebo konec pleistocénu.[2][5]

Mladý jedinec za letu

Pohled na dospělce zdola

Aquila adalberti

Podle archeologických nálezů se orlové iberští původně vyskytovali pouze ve východní části Pyrenejského poloostrova. Během 19. a 20. století se sice rozšířili i do jiných oblastí poloostrova a do severní Afriky, ale ve většině těchto oblastí znovu vymizeli.[5] Poslední záznamy o hnízdění v Alžírsku jsou z 19. století, v Maroku z první poloviny 20. století.[7] Nicméně v současnosti přibývají záznamy z Portugalska[8] a během roku 2015 byla tři pozorování nahlášena právě z Maroka.[7] S rostoucí populací se osamocení ptáci objevují i ve Francii, kde bývají orlové iberští nepravidelně pozorováni již od devatenáctého století.[9]

Vyhledávají zalesněné oblasti s typickým středozemním typem podnebí: teplým a suchým létem a mírnými zimami. Straní se lidských příbytků a uměle zavlažovaných oblastí. Dalším faktorem pro jejích výskyt je dostatek potravy, tedy především zajícovitých.[8] Často je možné je pozorovat v místech s porosty korkového dubu (Quercus suber) a nevyhýbají se ani vysokým nadmořských výškám v centrálním Španělsku.[10]

Orlové iberští jsou mohutní s robustní stavbou těla.[11] Délka těla dospělého jedince se pohybuje mezi 74 a 85 cm (některé zdroje ale uvádí i délku okolo 60 cm)[10][11] a váha od 2500 do 3000 g. Rozpětí křídel bývá 177 až 220 cm. Samice jsou větší než jejich protějšky; ve velikosti asi o 10 %, v hmotnosti až o 40 %.[8] Vzhledově se podobají orlům královským, ale jsou mohutnější, kompaktnější, většinou světlejšího zbarvení a mají větší hlavu i zobák. Na zádech, prsou a břiše se nepravidelně mísí světlé a tmavě hnědé peří, na ramenou je bílé peří výraznější.[8] Hlava a krk jsou delší než u jiných druhů orlů.[11] Přepeřují prakticky celoročně: od března do listopadu. Nemusí při tom obměnit peří na celém těle.[11]

Mladí se podobají stejně starým africkým orlům okrovým (Aquila rapax), ale jsou větší a mají delší křídla.[11] Na konci jara většinou začnou poprvé přepeřovat a dospěleckého zbarvení dosáhnou asi po pěti obdobích.[11]

Orel iberský na litografii přibližně z roku 1885

Ačkoliv mladí jedinci se mohou přesouvat na větší vzdálenosti, jedná se spíše o stálý druh.[10] Dospělí jedinci pak žijí ve svých teritoriích po celý rok.[10] Rozloha jejich teritorií je různá a liší se v závislosti na kvalitě obývaného prostředí, obecně ale bývá uváděn jeden pár na 52 km².[8][12]

Oproti orlům královským nejsou při letu tak agilní: mávání křídly je spíše hluboké a mocné.[11]

Orlové iberští patří mezi druhy zařazené v první příloze CITES. Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) se jedná o ohrožený druh. Jejich populace ale vzrůstá: v roce 1974 bylo zaznamenáno 38 párů, o třicet let později to bylo již 188.[15] Studie publikovaná v roce 2009 rozdělila vývoj populace těchto orlů na tři fáze: nárůst (1981–1993), neměnná (1994–1999) a znovu nárůst (2000–2004). Během první fáze se počet párů zvýšil z 25 na 127, během druhé se zvýšil o čtyři a během třetí na konečných 188. Všichni tito jedinci byli zaznamenáni na území Španělska. Nejednalo se ale o plošný nárůst ve všech monitorovaných oblastech: výjimkou je národní park Doñana.[15] V roce 2008 žilo okolo 200 párů.[13]

Na populaci orlů iberských má vliv několik faktorů; jedním z nich je aktivita člověka a to, jakým způsobem ovlivňuje jejich přirozené prostředí.[15] Dalším je dostatek kořisti.[10] I proto byl ve Španělsku založen program na zásobování párů během období hnízdění domácími králíky, především v oblastech s nedostatkem potravy.[13] Následovaly i další pokusy o rozšíření orlů iberských, například vypouštění mladých ptáků do okolí města Cádiz. Do roku 2013 tam bylo umístěno 77 mladých, z nichž devět se později rozmnožilo (pět v okolí Cádiz, dva v Doñaně a dva v Toledu).[7]

Jako hlavní důvod úmrtí orlů iberských bývá uváděn střet s elektrickým vedením, který tvoří až 60 % případů nepřirozeného úhynu těchto ptáků.[7] V roce 1990 ale bylo v Andalusii zavedeno opatření, které mělo za cíl snížit počty ptáků zabitých elektrickým proudem, a které bylo poměrně úspěšné: úmrtnost klesla o 62 % a to vedlo k dalším rozšíření orlů v této oblasti.[7][3]