Opeňka měnlivá

Český název této houby je odvozen od faktu, že obvykle roste „okolo pňů“, tedy starých pařezů.[2] V odborné literatuře se pro opeňky používá celá řada názvů – Agaricus mutabilis podle Schäffera, Dryophila mutabilis dle Quéleta.,Galerina mutabilis (Schaeff.) podle P.D. Ortona, Lepiota caudicina podle Graye a Pholiota mutabilis dle P. Kummera.[3] Jeden ze starších lidových názvů je „lipůvka“.

Opeňka měnlivá roste vždy ve velkých trsech až o desítkách kusů od jara až do konce října na pařezech listnatých stromů, výjimečně i jehličnatých. Obvykle ji lze nalézt na bukových, lipových, březových, jedlových a smrkových pařezech. Roste nejen v lesích, ale také v zahradách a parcích. Na těchto místech byla pozorována i na bázi kmenů živých stromů. Objevuje se každý rok na stejném místě dokud hostitelské torzo dřeviny nezlikviduje. Vyskytuje se v celém mírném pásmu severní polokoule. Roste v nížinách i v horských oblastech.[4]

Klobouk bývá 2 – 10 cm široký, v mládí polokulovitý, později klenutý, v dospělosti rozložený s nízkým hrbolem, lysý. Je hladký, lepkavý až slizký, za vlhka vodnatě skořicově hnědý nebo žlutohnědý, za sucha světlejší, okrový nebo medově žlutý. Během zasychání začíná blednout od středu. Okraj je tenký, slabě rýhovaný, v mládí podvinutý, obvykle s tmavším vodnatým pásem. Lupeny jsou husté, ke třeni přirostlé až sbíhavé, v mládí zakryté blanitým závojem, světlé, s nádechem do hněda, později bledě skořicově až rezavě hnědé. Prsten je blanitý obrácený vzhůru, bělavý, brzo od výtrusů hnědě zbarvený, zanedlouho zplihlý a mizející. Třeň je dlouhý 3 – 10 cm a 0,2 – 0,8 cm tlustý, válcovitý, tuhý, zprohýbaný, k bázi zúžený, v mládí plný, později dutý, s mizejícím rezavým prstenem, nahoře jemně rýhovaný a bledý, pod prstenem pokrytý rezavými až černohnědými šupinkami. Dužnina v klobouku je tenká hygrofánní, měkká a bělavá, v třeni pevná a rezavě hnědá, vůni má příjemnou, nasládle kořenitou, chuť lahodnou.[3]

Opeňku lze pěstovat v interiérech i venku. V interiérech se pěstuje na slámě, v exteriérech na špalcích zdravých listnatých stromů 1 až 2 měsíce po pokácení umístěných do stinných vlhčích míst na zahradě. Nejvhodnější jsou polena tvrdého dřeva. Doporučuje se buk a habr.[5]

Opeňka měnlivá patří vynikajícím druhům. Často se přidává do směsí, omáček a polévek. Je též oblíbenou ingrediencí gulášů a masitých pokrmů.[6] Konzumují se jen klobouky, třeně jsou příliš tuhé.[3]

Opeňku měnlivou lze velmi snadno zaměnit za některé jedovaté druhy z rodu čepičatek (Galerina). Velké nebezpečí hrozí především při záměně s velmi podobnou avšak silně toxickou čepičatkou jehličnanovou (Galerina marginata). Tato houba obsahuje v plodnicích stejné jedy jako muchomůrka zelená, avšak v přibližně desetkrát menším množství. Po požití čepičatek se dostavují první příznaky intoxikace, průjmy a zvracení, za deset až čtrnáct hodin. Jedy narušují činnost jater a bez lékařské pomoci můžou způsobit i smrt postiženého.[4]

Rozlišovací znaky opeňky měnilvé a čepičatky jehličnanové

Dobře patrný způsob vysychání klobouku opeňky směrem od středu ke kraji

Tmavší střed klobouku čepičatky

Šupinatý povrch třeně opeňky

Vláknitý třeň čepičatky

	Opeňka měnlivá[7]	Čepičatka jehličnanová[8]
Výtrusný prach	skořicově hnědý	rezavě hnědý
Doba výskytu	březen až prosinec	červen až říjen
Velikost klobouku	2–10 cm	1–6 cm
Střed klobouku	vždy o něco světlejší	vždy o něco tmavší
Vůně	kořenitá	okurkově moučná nebo ředkvová
Chuť	mírná	slabě moučná
Výskyt	obvykle na pařezech a odumřelých kmenech listnatých dřevin, velmi zřídka na jehličnanech (hlavně smrcích)	většinou na pařezech a odumřelých kmenech jehličnanů (smrků, jedlí) ale také listnáčů (topolů, vrb)
Třeň	pod úrovní prstenu pokrytý tmavě hnědými blanitými šupinkami	ve spodní části většinou jemně bíle vláknitý

Bezpečné rozlišení obou druhů je často velmi složité, proto se sběr openěk doporučuje jen zkušenějším mykologům. Mladé plodnice jsou obtížně rozlišitelné. Opeňka roste ve větších trsech a báze jejích tření bývají srostlé. Naproti tomu plodnice čepičatky obvykle rostou samostatně. Opeňky rostou jen výjimečně na pařezech jehličnanů, jsou však zdokumentovány případy, kdy byly exempláře obou druhů nalezeny na stejném kmeni. Nejdůležitějším makroskopickým rozlišovacím znakem je struktura spodní části třeně. Noha opeňky je pokryta šupinkami, zatímco čepičatka má třeň jemně bíle vláknitou. Opeňku je také možné si splést s třepenitkou svazčitou, která však má tmavší olivově hnědé lupeny.[7] Podobá se také křehutce vodomilné (Psathyrella piluliformis), která má bílý třeň bez prstenu a je jedlá.[3]