Ondrej Plachý

Pocházel ze zemanské rodiny z Čabradský Vrbovok u Krupiny a vzdělání získával v Ipeľský Kosihe a Chrastincích u rodičů, později navštěvoval školy v Sudici, Malých Zlievcích, Rimavské Sobotě. V letech 1771–1777 studoval teologii na lyceu v Bratislavě a v letech 1777–1779 na univerzitě v Jeně. Vysvěcen byl v roce 1782. Po absolvování působil jistý čas jako vychovatel, později jako zástupce rektora banskoštiavnického gymnázia. Poté byl evangelickým farářem v Kostelných Moravcích, později dvacet let v Martině, kde žil ve velké bídě. Roku 1791 byl delegovaný člen sněmu Leopolda II. v Budíně a v Pešti. Od roku 1804 byl farářem v Novém Městě nad Váhom, kde i o šest let později zemřel.

Jako spisovatel byl velmi plodný. Je známo 23 jeho literárních a vědeckých prací, z nichž bylo 8 slovenských a ostatní latinské. Psal básně, překlady básní, historické studie, práce pedagogické, církevní agendy a mnohá další díla. V roce 1785 založil v Banské Bystrici učenou společnost Erudita societas slavica, která vydávala měsíčník Staré noviny literního umění. Jeho příspěvky zde i celková ideová linie Starých novin je poznamenána tzv. teistickým racionalismem i populární idealistickou filozofií předkantovskou, která vycházela z Leibnize a Christiana Wolffa. Plachý byl v tomto časopise odpůrcem francouzského materialismu, zejména ateisty Julien Geoffreye de la Metrieho i starověkého filozofa Epikura, přičemž zůstal na metafyzických pozicích (Epikurove zoufalství. Krivda nesmrtelné duše lidské, Atheizmus populární vyložený ...). Ve svých etických úvahách se důsledně stavěl za náboženskou toleranci, rovnoprávnost a spolupráci všech lidí bez ohledu na národní, rasové a sociální rozdíly. S tím korespondují i časté snahy redakce časopisu po propagaci náboženské snášenlivosti v rakouské monarchii.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ondrej Plachý na slovenské Wikipedii.