Olovnatá běloba
Olovnatá běloba (lidově „plavajz“ – z něm. Bleiweiß) je zásaditý uhličitan olovnatý (směs uhličitanu a hydroxidu olovnatého) – 2 PbCO3 · Pb(OH)2.
| Olovnatá běloba | |
|---|---|
| Obecné | |
| Systematický název | Bazický uhličitan olovnatý |
| Triviální název | olovnatá běloba |
| Anglický název | White lead |
| Německý název | Bleiweiß |
| Sumární vzorec | 2 PbCO3 · Pb(OH)2 |
| Vzhled | bílý prášek |
| Identifikace | |
| Registrační číslo CAS | 1319-46-6 |
| EC-no (EINECS/ELINCS/NLP) | 215-290-6 |
| Vlastnosti | |
| Molární hmotnost | 775,63 g/mol |
| Teplota tání | 400 °C (rozklad) |
| Hustota | 6,14 g/cm³ |
| Bezpečnost | |
 GHS07  GHS08  GHS09 Nebezpečí[1] | |
| H-věty | H360Df
H332 H302 H373 H410 |
| R-věty | R61, R20/22, R33, R50/53, R62 |
| S-věty | S53, S45, S60, S61 |
| NFPA 704 |  0
3
0
|
| Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa). | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Je to v minulosti nejužívanější ze tří bílých pigmentů na bázi olova. Dále se používal síran olovnatý jako „olověná běloba“. Nejméně se používal uhličitan olovnatý – mletý cerusit.
Charakteristika
Olovnatá běloba je jedovatý světlostálý pigment s vysokou kryvostí, který s vhodným pojivem vytváří výrazný lesk. Je vhodný pro olejová pojiva, neboť má výrazný sikativní účinek (urychlující zasychání). Navíc je v olejovém pojivu více chráněn před účinky vzdušného sirovodíku, který způsobuje tmavnutí vytvářením černého sulfidu olovnatého. Z téhož důvodu není vhodné jeho mísení s pigmenty obsahujícími síru. Pro svou toxicitu byla olovnatá běloba postupně nahrazena nejprve barytovou nebo zinkovou a později titanovou bělobou.
Výroba
Olovnatá běloba je uměle vytvořený pigment. V přírodě se vyskytuje jako vzácný minerál hydrocerusit. Starodávný postup výroby se popisuje takto: Do skleněné nádoby se umístí kousky (nejlépe destičky) olova spolu s miskou octa. Nádoba se zakope do hnoje, kde se během několika týdnů olovo působením octových par a kysličníku uhličitého pokryje vrstvou bilého prášku. Také pozdější metody jsou založeny na principu reakce octanu olovnatého s kysličníkem uhličitým.
Použití
Pro uměleckou malbu se používá olovnatá běloba pouze při restaurování starých olejomaleb. Až do konce 20. století byla olovnatá běloba používána do základních nátěrů na dřevo a hlavně antikorozních nétěrů na čisté povrchy kovů. (Na zkorodované povrchy se používal stejně jedovatý olovnatý suřík.) Je nestálá v alkalickém prostředí – nehodí se na fresky. Pojená lněným olejem ve tmě žloutne.
Olovnatá běloba se prodávala pod různými názvy většinou dle místa vzniku: kremžská, holandská, benátská, hamburská, kremnická běloba, nebo: břidlicová, perlová, sněhová, stříbrná, či krycí běloba.
Právě různé odchylky ve složení výchozí suroviny a hlavně fakt, že olovo obsahuje řadu izotopů prvků, jejichž poměr je dán stářím olova, je rozbor olovnaté běloby nejdůležitější metodou určování stáří maleb a identifikace jejich falzifikátů.
Reference
- Basic lead carbonate. pubchem.ncbi.nlm.nih.gov [online]. PubChem [cit. 2021-05-23]. Dostupné online. (anglicky)
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Olovnatá běloba na Wikimedia Commons
