Cerusit

Cerusit je kosočtverečný minerál V. třídy (karbonáty), z řady aragonitu, s nímž je izotypní,[1] chemicky jde o uhličitan olovnatý (PbCO3), místy hojný. Pojmenoval jej François Sulpice Beudant (1832) podle latinského slova cerussa, které v roce 1565 použil Konrad Gessner pro olovnatou bělobu. Vysoký obsah olova (téměř 78 %) se projevuje značnou měrnou hmotností.

Cerusit
Obecné
Kategorie minerál
Chemický vzorec PbCO3
Identifikace
Barva bělavá, žlutá, černá
Vzhled krystalu krystaly sloupcovité a pyramidální
Soustava rombická
Tvrdost 3-3,5
Lesk diamantový až skelný
Štěpnost prismatická
Vryp bílý
Hustota 6,55 g ⋅ cm−3
Rozpustnost rozpustný v kyselinách( šumí ve zředěné kyselině dusičné)

Vznik

Sekundární nerost, typický produkt oxidace galenitu a dalších nerostů Pb jak na rudních žilách (často společně s nerosty Cu a Zn), tak i ložiskových tělesech ve vápencích.[2] Je nejhojnějším produktem zvětrávání galenitu a obyčejně bývá na něm narostlý.[3]

Popis

Tvoří krystaly rozmanitého habitu, nejčastěji sloupcovité, pyramidální, ale mohou být i tabulkovité nebo jehlicovité, často s typickým rýhováním. Vytváří kontaktní a penetrační dvojčata; cyklická trojčata mají typický pseudohexagonální habitus. Vyskytuje se také v celistvých, snopkovitých, paprsčitých a ledvinitých agregátech;[2] bývá i zemitý nebo práškovitý,[1] vzácně také ve formě krápníku. Bývá bezbarvý, bělavý, žlutý, zelenavý, modravý až černý, hlavně průsvitný. Lesk má mastný až démantový.[2] Vryp má bílý až šedobílý, lom lasturnatý a je křehký. Někdy také fluoreskuje v ultrafialovém světle.

Využití

V gossanech rudních ložisek se místy vyskytuje vydatně a může být významnou olověnou rudou. Mletý cerusit se v minulosti používal jako běloba pro přípravu barev a kosmetických přípravků; kvůli riziku otravy olovem bylo od tohoto použití ve vyspělejších zemích světa upuštěno.

Výskyt

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Cerussite na anglické Wikipedii.


  1. SVOBODA, Josef a kol. Encyklopedický slovník geologických věd, 1. svazek A-M. 1. vyd. Praha: Academia, 1983. 920 s. S. 204.
  2. BERNARD, Jan Hus; ROST, Rudolf. Encyklopedický přehled minerálů. 1. vyd. Praha: Academia, 1992. 704 s. ISBN 80-200-0360-6. S. 126.
  3. SLAVÍK, František; NOVÁK, Jiří; KOKTA, Jaroslav. Mineralogie. 3. vyd. Praha: Academia, 1974. 488 s. S. 333.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.