Oldřich Rafaj

Vyrůstal v rodině krejčího. Po maturitě na reálném gymnáziu v Novém Jičíně roku 1953 vystudoval na Masarykově univerzitě v Brně češtinu a polštinu (studium úspěšně dokončil roku 1958, roku 1967 získal titul doktora filozofie). Po základní vojenské službě byl od roku 1960 redaktorem Krajského nakladatelství v Ostravě, od roku 1965 redaktorem pražského nakladatelství Československý spisovatel a na přelomu let 1967–1968 Literárních novin. Pak krátce pracoval v Úřadu pro tisk a informace, od roku 1969 byl redaktorem časopisu Květy a od roku 1970 šéfredaktorem literárně-dramatické redakce Československého rozhlasu. Postupně se stal jednou z ústředních postav normalizačního Svazu českých spisovatelů, a proto se roku 1974 stal šéfredaktorem Literárního měsíčníku, který aktivně prosazoval normalizační kulturní politku. Od ledna roku 1989 do ledna roku 1990 byl ředitelem nakladatelství a vydavatelství Panorama.[1]

Je autorem marxisticky orientovaných literárních studií a od 80. let i básnických knih. Jeho verše jsou politicky proklamativní, jsou založené na černobíle prezentované polaritě světa a zpracovávají témata jako je láska k socialistické vlasti, nacistická zvěrstva z doby okupace, osvobození Československa rudou armádou atp. Rozhlasová hra Soudruhům, kteří přijdou po nás (1973) zpracovává téma posledních dnů Julia Fučíka. Své literárněkritické práce, které publikoval od 70. let v Literárním měsíčníku, v Tvorbě a v Rudém právu, knižně je postupně vydal ve čtyřech svazcích. Od poloviny devadesátých let publikoval především přírodní lyriku.[1] Překladatelsky se zaměřoval zejména na současnou polskou a slovenskou literaturu.[3]