Spojenecká okupace Japonska

Americké velení mělo připravený plán invaze na japonské souostroví pod názvem Operace Downfall, pro případ, že by japonská vláda odmítla i po plánovaném atomovém bombardování kapitulovat. Na jeho provedení však nedošlo, Japonsko kapitulovalo do rukou spojenců 15. srpna 1945, kdy japonská vláda oznámila, že přijala Postupimskou deklaraci. Japonští představitelé se 19. srpna setkali s generálem MacArthurem v Manile na Filipínách a diskutovali o podmínkách kapitulace. 28. srpna 1945 dorazilo prvních 150 amerických pracovníků do Acugi v prefektuře Kanagawa. Za nimi následovala USS Missouri, jejíž doprovodná plavidla vysadila 4. pluk námořní pěchoty na jižním pobřeží Kanagawy. Další spojenecký personál brzy následoval. MacArthur dorazil do Tokia 30. srpna a okamžitě vydal několik rozkazů pro okupační síly. Nikdo ze spojeneckého personálu nesměl zaútočit na Japonce ani jíst japonské jídlo, kterého byl nedostatek.

Sídlo okupační správy v Tokiu

Japonská kapitulace byla formálně podepsána 2. září 1945. Dalším důležitým předpisem byl dokument s názvem Stanovy počáteční americké politiky pro poražené Japonsko (U. S. Initial Post-Surrender Policy for Japan[3]), schválený 6. září prezidentem Trumanem. Dokument definoval, že nad Japonskem bude ustavena okupační správa pod výsadním vedením Spojených států a stanovil dva hlavní cíle okupace:

• vyloučení japonského válečného potenciálu, a
• přeměna Japonska v demokratický stát s orientací na OSN.

Nejvyšším velitelem spojeneckých sil (Supreme Commander of the Allied Powers - SCAP) byl prezidentem Trumanem jmenován generál MacArthur. Často se však zkratkou SCAP označuje celá struktura okupační správy která byla tvořena jak vojenským tak civilním personálem, rozdělená na sekce vládní, civilních informací a vzdělání a sekci ekonomicko-vědeckou. Do konce roku 1945 bylo po celém Japonsku rozmístěno více než 350 000 pracovníků americké vlády.[3]

Okupační správa provedla mnoho reforem v japonské společnosti, vládě a ekonomice. Například šlo o přijetí zákona o činnosti odborů, dělníkům byla garantována základní pracovní práva, právo na organizaci dělnických hnutí a právo na kolektivní vyjednávání. Byla provedena pozemková reforma, kdy veškerá zemědělská půda bez majitele a půda přesahující limit 2,5 akru byla zkonfiskována a následně rozprodávána za nízké ceny. Došlo též ke zrušení některých monopolů známých jako zaibacu (japonsky: 財閥), na které bylo pohlíženo jako na oporu militarismu, a proto bylo rozhodnuto o jejich rozložení na menší oddělené subjekty odříznuté od holdingů. Dalším opatřením okupační správy byla školská reforma. Zpočátku šlo o zamezení šíření všech informací s válečnou tematikou, později došlo k institucionální reformě a změně studijních osnov. Nový školský systém, vybudovaný dle amerického vzoru, měl eliminovat původní kastování již velmi mladých dětí na elitní, technicky zaměřené a obyčejné.[3]

V dubnu 1946 se konaly první poválečné volby, jejichž vítězem se stala Liberální strana. V květnu 1947 pak byla přijata nová ústava, která nahradila ústavu císaře Meidžiho z roku 1889. Tato ústava, která byla z velké části sepsána americkými právníky, zavedla v Japonsku parlamentní systém vlády a hlavně ve svém článku 9 zakázala Japonsku udržovat ozbrojené síly a zbavila jej práva vyhlásit válečný stav. Mezi květnem 1946 a listopadem 1948 probíhal Tokijský proces s hlavními představiteli válečného režimu.

Válečný stav mezi Japonskem a spojenci, a tím i okupace, byl formálně ukončen Sanfranciskou smlouvou, podepsanou 8. září 1951 v tehdejší opeře v San Francisku. Vešla v platnost 28. dubna 1952 a Japonsko tak opět získalo nezávislost.