Kapitulace Japonska

Kapitulaci Japonska oznámil císař Hirohito v rozhlasovém projevu 15. srpna 1945. Formálně byla ukončena druhá světová válka podpisem kapitulačních listin 2. září 1945.[1] Na konci července 1945 nebylo Japonské císařské námořnictvo schopné provádět velké operace a invaze Spojenců do Japonska byla na spadnutí. V Postupimské deklaraci z 26. července 1945 vyzvaly Spojené státy, Spojené království a Čína k bezpodmínečné kapitulaci japonských ozbrojených sil – alternativou bylo „rychlé a úplné zničení“. Japonská Vrchní válečná rada, známá také jako „Velká šestka“, veřejně deklarovala svůj záměr bojovat až do hořkého konce. Avšak, ve snaze dosáhnout pro Japonsko příznivějších podmínek, důvěrně požádala Sovětský svaz o zprostředkování mírových jednání. Sovětská diplomacie udržovala v Japoncích dojem, že Sovětský svaz je ochoten zprostředkovat jednání o míru, současně však Sověti připravovali útok na japonská vojska v Mandžusku a v Koreji. Plnili tak sliby, které tajně dali Američanům a Britům na konferencích v Teheránu a na Jaltě.

Japonský ministr zahraničí Mamoru Šigemicu se sklání na palubě USS Missouri k podpisu kapitulačních listin, přihlíží generál Richard K. Sutherland, 2. září 1945
Japonská delegace na palubě USS Missouri před podpisem kapitulace

Vrchní válečná rada

Politická rozhodnutí činila Vrchní válečná rada, kterou v roce 1944 jmenoval předchozí předchozí premiér Kuniaki Koiso. V takzvané „Velké šestce“ zasedali: ministerský předseda, ministr zahraničí, ministr války, ministr námořnictva, náčelník štábu císařské armády a náčelník generálního štábu námořnictva.[2]

Válečnou radu tvořili v době jmenování Suzukiho vlády v dubnu 1945:

Suzukiho vláda v červnu 1945
  • předseda vlády: admirál Kantaró Suzuki
  • ministr zahraničí: Šigenori Tógó
  • ministr armády: generál Korečika Anami
  • ministr námořnictva: admirál Micumasa Jonai
  • náčelník štábu armády: generál Jošidžiró Umezu
  • náčelník generálního štábu námořnictva: admirál Koširó Oikawa (později ho nahradil admirál Soemu Tojoda)

Na některých zasedáních byl na vlastní žádost přítomen i císař Hirohito a ministr strážce pečeti Kóiči Kido.[pozn. 1] Jak uvádí Iris Changová, „Japonci úmyslně zničili, skryli nebo zfalšovali většinu svých tajných válečných dokumentů.“[3]

Kapitulace

Řeč císaře Hirohita k národu

Ve 12.00 japonského standardního času 15. srpna v rozhlasové řeči přečetl Hirohito císařský reskript o ukončení války. Nízká kvalita nahrávky v kombinaci s klasickým jazykem používaným císařem v reskriptu způsobila, že nahrávka byla pro většinu posluchačů velmi obtížně srozumitelná.[4] Císař navíc ve svém projevu výslovně nezmínil kapitulaci. Aby se předešlo nejasnostem, po odvysílání záznamu okamžitě následovalo vysvětlení, že Japonsko se Spojencům skutečně bezpodmínečně vzdává.

Reakce veřejnosti na císařův projev byla různá – mnoho Japonců řeč vyslechlo a pokračovalo ve svém životě, jak nejlépe uměli, zatímco někteří důstojníci armády a námořnictva si vybrali sebevraždu.

Premiéra Suzukiho 17. srpna překvapivě nahradil císařův strýc princ Naruhiko Higašikuni, možná aby se předešlo dalším pokusům o převrat nebo atentát.

Japonské síly stále bojovaly proti Sovětům i Číňanům a přimět je zastavit palbu a kapitulovat bylo obtížné. Poslední letecký souboj japonských stíhaček s americkými průzkumnými letadly se uskutečnil 18. srpna. Sovětský svaz pokračoval v boji až do začátku září a v obojživelné operaci obsadil Kurilské ostrovy.

Začátek okupace, kapitulační ceremoniál

V návaznosti na japonské prohlášení zahájily americké bombardéry B-32 Dominator ze základny na Okinawě průzkumné mise nad Japonskem. Jejich úkolem bylo shromažďovat informace, sledovat dodržování příměří a ujistit se, že Japonci neplánují útok na okupační síly.

Japonští představitelé se 19. srpna setkali s generálem MacArthurem v Manile na Filipínách, aby dostali podrobnější informace o plánech okupačního uspořádání. Do Acugi v prefektuře Kanagawa přiletělo 28. srpna 150 Američanů, tím byla okupace Japonska fakticky zahájena. Rychle je následovaly další jednotky, mezi nimi USS Missouri. MacArthur přijel do Tokia 30. srpna a 2. září okolo deváté hodiny dopoledne proběhl na palubě USS Missouri pečlivě připravovaný ceremoniál podpisu kapitulačních listin.

Odkazy

Poznámky
  1. Přesná role císaře byla předmětem mnoha historických debat. Podle příkazu premiéra Suzukiho bylo ve dnech mezi kapitulací Japonska a začátkem spojenecké okupace zničeno mnoho klíčových důkazů. Počínaje rokem 1946, po ustavení Tokijského tribunálu, začala císařská rodina tvrdit, že Hirohito byl loutkou bez vlivu, a někteří historikové tento názor přijali. Jiní, jako Herbert Bix, John W. Dower, Akira Fudžiwara a Yoshiaki Yoshimi, tvrdí, že aktivně vládl ze zákulisí. Podle Richarda Franka „ani jedna z těchto krajních poloh není přesná“ a zdá se, že pravda leží někde mezi nimi.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Surrender of Japan na anglické Wikipedii.

  1. Молодякова, Э. В.; Маркарьян, С. Б. Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2020-11-22]. Heslo АКТ О КАПИТУЛЯ́ЦИИ ЯПО́НИИ. Dostupné online. (rusky)
  2. Frank, 87.
  3. CHANG, Iris. Nankingský masakr : nejkrvavější prolog druhé světové války. Praha: Naše vojsko, 2010. 251 s. (Fakta a svědectví). ISBN 978-80-206-1068-3.
  4. The Emperor's Speech: 67 Years Ago, Hirohito Transformed Japan Forever [online]. The Atlantic, August 15, 2012 [cit. 2013-11-21]. Dostupné online. (anglicky)

Literatura
  • REICHSCHAUER, Edwin Oldfather; CRAIG, Albert Morton. Dějiny Japonska. Překlad David Labus a Jan Sýkora. 3., doplněné vyd. Praha: NLN, 2009. 476 s. ISBN 978-80-7106-513-5.
  • The Cambridge history of Japan. Příprava vydání Duus, Peter. Svazek Volume 6. Cambridge, UK: Cambridge University Press, 1991. 866 s. ISBN 0-521-22357-1. (anglicky)

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.