Obchod s chudobou

V Česku se na začátku 21. století stalo dobrým a výnosným byznysem zneužívání sociálních dávek majiteli ubytoven. Doplatek na bydlení, který je dávkou pomoci v hmotné nouzi, stát proplácel bez řečí, přitom nájmy byly vysoké, nepřiměřené stavu objektu ani situaci nájemníků. Po několika letech této hojné praxe to zarazila až novela zákona o pomoci v hmotné nouzi, která vešla v platnost v květnu 2015. Ubytovnám nastavil alespoň základní hygienické a kvalitativní standardy a nájemné stáhl na místně obvyklou úroveň.[1] Dávky se začaly vyplácet na místnost, nikoliv na jednotlivce. Skončila tak praxe, kdy byla například v malém pokoji i bez sociálního zařízení umístěna početná rodina, jejíž každý člen platil předražené nájemné.[2]

Na rozdíl od doplatku na bydlení zůstala ale jiná dávka, dávka státní sociální podpory, tzv. příspěvek na bydlení, dostupnější a stále vyplácený na jednotlivce. Někteří podnikatelé se tak přeorientovali a začali využívat právě jej. Stěhují tak chudé z ubytoven do bytů, kde jej mohou využít. Státní správou zatím nebyl nalezen způsob, jak tyto dávky také omezit a vyplácet je stejně jako v druhém případě na místnost místo na jednotlivce. Pro byty totiž na rozdíl od ubytoven neexistují hygienické normy^[zdroj?]. Pro podnikatele to otvírá možnost legálně ubytovávat v malých bytech s nízkým standardem v málo poptávaných lokalitách za nájemné odpovídající cenám kvalitních bytů v prestižních lokalitách.[2]

Jedním ze způsobů, jak umožnit bránit praxi zneužívání doplatku na bydlení, měl být institut tzv. bezdoplatkové zóny (oblast se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů). Města je mohou vyhlásit v lokalitách, které splňují parametry považované za indikátory výskytu tzv. sociálně nežádoucích jevů – jako je zvýšená kriminalita, zadlužení atp. V takto určených zónách pak noví nájemníci nemají možnost doplatek na bydlení získat, což má v teorii vést k tomu, že extrahování státních financí prostřednictvím pronájmu nemovitostí lidem v těžké životní situaci nebude již tak ekonomicky lákavé. Očekávalo se, že dojde k omezení vytváření vyloučených lokalit, kde se již nebudou sociálně vyloučení lidé koncentrovat. Některá města se tento institut rozhodla využít a několik měst dokonce vyhlásilo za bezdoplatkovou zónu celé své území (například Ústí nad Labem a Trmice). Vyhlašování bezdoplatkových zón na větším území se stalo terčem kritiky části odborníků, kteří poukazovali na jeho represivní charakter, který nijak nepřispívá ke zlepšení situace lidí, kteří jsou zneužíváni k získání financí z doplatku. K roku 2019 byla v přípravě žaloba skupiny senátorů k Ústavnímu soudu, která toto využití bezdoplatkových zón napadala coby údajně protiústavní.[3]

V létě 2018 byl v médiích za „obchodníka s chudobou“ označen člen jihočeské ODS a asistent europoslance a předsedy TOP 09 Jiřího Pospíšila Jan Zedník, který spolu s obchodními partnery skupoval a pronajímal byty mj. ve vyloučených lokalitách v Severních Čechách. Zedník se pokusil hájit tím, že v jeho konkrétním případě se jednalo o běžnou investici a ne o obchod s chudobou, což dokládal tím, že v pronajímaných bytech nenasazoval nájemné nad cenu běžnou v daném místě. I přes to se Jiří Pospíšil rozhodl ukončit s ním pracovní vztah a následně došlo i k pozastavení jeho členství v ODS.[4][5]

Za obchodníka s chudobou bývá označován také poslanec Lubomír Volný (SPD, JAP / JEDNOTNÍ).[6][7]