Hmotná nouze

Hmotná nouze je stav, kdy člověk, občan nemá dostatečné příjmy, aby si vlastním přičiněním zabezpečil základní životní podmínky. Občan, který nemůže vlastním přičiněním nebo za pomoci své rodiny tyto podmínky splnit (typicky v důsledku nízkého příjmu) a nedisponuje ani majetkem, jehož prodejem, pronájmem či jiným využitím by mohl získat prostředky k zajištění svých potřeb, má zpravidla v rozvinutých zemích nárok na pomoc od státu. Společensky uznanou hranicí příjmu občana, pod níž nastává stav hmotné nouze, je tzv. životní minimum, které je stanoveno právní normou. Charakteristickou formou takové sociální pomoci jsou peněžité a věcné dávky, jež tvoří třetí pilíř sociálního zabezpečení. V případě dávek pomoci v hmotné nouzi se jedná o takzvané dávky nepojistné, jež jsou financovány prostřednictvím příspěvků státu a dalších institucí, nejsou tedy financovány platbami pojistného občanů.

Terminologie

Hmotná nouze úzce souvisí s pojmy chudoba a životní minimum. Chudoba označuje nedostatek hmotných zdrojů a jedná se obecný pojem, který není exaktně definován. Světová banka často používá definici člověka, co přežívá na příjmu 1,25 $[1], nicméně tato definice není odpovídající pro rozvinuté státy, kde tento příjem nepopisuje chudobu dostatečně přesně. Hmotná nouze by se dala popsat považovat za stav speciální stav absolutní chudoby. V absolutní chudobě není člověk schopen uspokojit své nejzákladnější potřeby jako je strava, ošacení a bydlení. Hmotná nouze přímo popisuje stav, kdy nedostatek hmotných zdrojů začne omezovat zajištění základních životních podmínek. Zde může dojít k záměně s výrazem životní minimum. Životní minimum je minimální hranice peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb.[2] Ve skutečnosti se životní minimum používá k posuzování hmotné nouze. Nicméně hmotná nouze se posuzuje společně s příjmy a sociálními a majetkovými poměry dalších osob. Tato formulace se vyskytuje v zákoně. Poměry další osob nejčastěji odkazuje na členy domácnosti a rodinné příslušníky především děti. Na rozdíl od životního minima, které bere v potaz pouze jednotlivé fyzické osoby.

Hmotná nouze v zákoně

Potřeba ukotvit tento pojem v zákoně vyplývá už z Listiny základních práv a svobod, který byla přijata v roce 1992 a která je součástí českého ústavního pořádku. Níže citovaný článek 30 zmiňuje pojem hmotná nouze v odstavci 2.

„ Článek 30
(1) Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.
(2) Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.
(3) Podrobnosti stanoví zákon.		 “
— Listina základních práv a svobod[3]

Je nutné však podotknout, že pojem „hmotná nouze“ není sám o sobě v žádných právních normách explicitně definován. Hmotnou nouzi do českého právního řádu zakotvuje Listina základních práv a svobod ve svém čl. 30 odst. 2, díky němuž je garantována pomoc od státu každému, kdo se v hmotné nouzi nachází (viz výše). Samotný systém pomoci v hmotné nouzi je v České republice realizován na základě zákona č. 111/2006 Sb., s platností od 1. ledna. 2007.[4] Zákon neobsahuje jasně stanovené vymezení pojmu hmotné nouze, jak již bylo výše zmíněno, v zákoně jsou primárně stanoveny situace, kdy se daná osoba považuje za osobu nacházející se v hmotné nouzi dle zákona a orgán pomoci v hmotné nouzi tento stav pouze deklaruje. Na rozdíl od životního minima, které je v zákoně přesně definované, je k posouzení hmotné nouze nutné brát v potaz mnoho faktorů, a tak ponechává zákon v mnoha případech na správním uvážení, zda bude danou osobu považovat za osobu nacházející se v situaci hmotné nouze či nikoliv.[5] Na druhé straně judikatura vykládá hmotnou nouzi jako sociální událost konstruovanou právním řádem České republiky.[6]

Problematika tohoto systému není řešena pouze v rámci zákona č. 111//2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ale zasahuje do mnoha dalších právních předpisů nejen na vnitrostátní, ale i na evropské úrovni. Kupříkladu Evropská sociální charta je jedním z předpisů, který řeší problematiku ochrany lidských práv a státy, které chartu ratifikovaly, se tímto činem zavázaly k zajištění sociální pomoci osobám s nedostatkem prostředků.[7]

Kdo je v hmotné nouzi

Ustanovení § 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi definuje několik případů, kdy může být fyzická osoba považována ve stavu hmotné nouze.[4] V hmotné nouzi je osoba, která:

  • jejíž příjem a příjem posuzovaných osob nedosahuje částky na živobytí.
  • dosahuje částky na živobytí, ale kvůli celkovým majetkovým poměrům ji hrozí újma na zdraví.
  • postihne vážná mimořádná událost a její celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že jí neumožňují překonat nepříznivou situaci vlastními silami; vážnou mimořádnou událostí se rozumí zejména živelná pohroma (povodeň, vichřice a vyšší stupně větrné pohromy, zemětřesení), požár nebo jiná destruktivní událost, ekologická nebo průmyslová havárie.
  • nemá vzhledem k příjmům a celkovým sociálním poměrům dostatečné prostředky k úhradě nezbytného jednorázového výdaje, spojeného zejména se zaplacením správních poplatků, nákladů spojených s pořízením nebo opravou nezbytných základních předmětů dlouhodobé potřeby a úhradou související se vzděláním nebo zájmovou činností nezaopatřeného dítěte.
  • s ohledem na neuspokojivé sociální zázemí a nedostatek finančních prostředků nemůže sama úspěšně řešit svoji situaci a je ohrožena sociálním vyloučením.

Kdo není v hmotné nouzi

Zákon stanovuje, které podmínky nesmí nastat, aby osoba mohla být považována v hmotné nouzi. Tyto podmínky upravuje § 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Ministerstvo práce a sociálních věcí poskytuje následující zjednodušený výklad toho, kdo není v hmotné nouzi. Jde o osobu:[4]

  • která prokazatelně neprojevuje snahu zvýšit si příjem vlastním přičiněním,
  • která není v pracovním nebo obdobném vztahu, nevykonává samostatnou výdělečnou činnost a není vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, popřípadě osoba, která je v pracovním nebo obdobném vztahu, ale nemá z těchto vztahů v rozhodném období příjem,
  • která je vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání a bez vážných důvodů odmítla vykonávat krátkodobé zaměstnání nebo účastnit se v cíleném programu k řešení zaměstnanosti, a to po dobu tří kalendářních měsíců následujících po měsíci, ve kterém došlo k odmítnutí,
  • které nevznikl nárok na nemocenské proto, že si úmyslně přivodila dočasnou pracovní neschopnost, nebo jí vznikla dočasná pracovní neschopnost zaviněnou účastí ve rvačce, bezprostředním následkem opilosti nebo užití omamných prostředků anebo spáchání úmyslného trestného činu, a proto jí nemocenské nenáleží nebo náleží ve snížené výši,
  • která je osobou samostatně výdělečně činnou a její příjem po odečtení přiměřených nákladů na bydlení nedosahuje částky živobytí proto, že se nepřihlásila k nemocenskému pojištění,
  • které byl za neplnění povinností zákonného zástupce dítěte spojených s řádným plněním povinné školní docházky uložen správní trest podle zákona upravujícího přestupky, a to po dobu 3 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o uložení správního trestu,
  • která nastoupila výkon zabezpečovací detence nebo trestu odnětí svobody nebo byla vzata do vazby, a to počínaje prvním dnem kalendářního měsíce, následujícím po kalendářním měsíci, ve kterém tato skutečnost nastala, za předpokladu že uvedená skutečnost k tomuto dni nadále trvá,
  • které se poskytuje ústavní péče v psychiatrické léčebně pro dlouhodobě nemocné déle než 3 měsíce
  • které byla dávka odejmuta podle § 45 odst. 2 nebo § 49 odst. 5, nebo s ní společně posuzovanou osobou, a to po dobu 3 kalendářních měsíců následujících po kalendářním měsíci, ve kterém byla dávka odejmuta.[8]

Role státu

Politologie deklaruje různé funkce státu a jednou z nich je starat se o své občany. Již římský císař Augustus poskytoval těm, co si ho nemohli dovolit. Nicméně většina sociální péče poskytované státem byla ustanovena až v 19. a 20. století. Tato vlna nově zavedené sociální péče se pojila s novou myšlenkou sociálního státu, která přetrvala až do současnosti. Sociální stát vyzdvihuje v soudobé společnosti význam zvětšující se role státu v sociální politice a přidává státu novou zodpovědnost starat se o blahobyt svých občanů. Z toho vyplývá, že odpovědnost za základní životní podmínky není pouze věcí jednotlivých občanů a jejich rodin, ale zároveň i věcí veřejnou.[9] Zatímco do Francouzské revoluce stát poskytoval především bezpečnost, myšlenkový směr osvícenství požadoval po státu novou funkci podpory blahobytu, a zabezpečení v chudobě byl prostředek jak toho dosáhnout. V dnešní době je u rozvinutých státu již standardem poskytovat alespoň nějakou formu sociální pomoci.

Pomoc v hmotné nouzi plní také funkci přerozdělení příjmů ve společnosti, kdy od bohatších obyvatel se příjmy putují k chudší části obyvatelstva. Zde přerozdělování pro chudší obyvatele slouží, aby si mohli zajistit základní životní potřeby. Podpora v hmotné nouzi je tak prvotní cíl přerozdělování příjmu, aby ti nejchudší dosáhli alespoň na základní lidské potřeby. Druhotný cíl přerozdělování příjmů se snaží snížit relativní chudobu, ale to už je nad rámec primárních lidských potřeb.

Oficiálně ministerstvo práce a sociálních věcí deklaruje cíl pomoci v hmotné nouzi jako předcházení sociálnímu vyloučení.[10] Tento princip souvisí s oběma výše zmíněnými principy. Sociální inkluze zvyšuje blahobyt všech občanů a prostředkem k jeho dosažení je přerozdělování příjmu.

Orgány pomoci v hmotné nouzi

Zákon o pomoci v hmotné nouzi v § 6 vymezuje Ministerstvo práce a sociálních věcí a krajské pobočky Úřadu práce České republiky jako orgány pomoci v hmotné nouzi. Ministerstvo dohlíží na vyplácení dávek a kontroluje chod systému. Jednotlivé Úřady práce nejčastěji posuzují nárok občanů na vyplacení dávek. Působnost Úřadu práce může být podle § 7 zákona o pomoci v hmotné nouzi přenesena na pověřené obecní úřady nebo obecní úřady obcí s rozšířenou působností a ty pak mohou vykonávat některé úkony spoje s pomocí v hmotné nouzi.

Žádost o přiznání dávek pomoci v hmotné nouzi musí být podána v písemné podobě a to v podobě formuláře a příloh na příslušní Úřad práce České republiky.[4] Příslušnost k úřadu se posuzuje podle místa trvalého bydliště. Formulář je možné získat na úřadu. Alternativně je možné stáhnutí formuláře na webové stránce ministerstva. Tento formulář musí být následně vytisknut a podán na úřadu práce. Elektronická žádost není možná. Pracovníci jsou povinni žádost přijmout. Ministerstvo jim dále dává povinnost pomoci žadateli s vyplněním a informováním o jejích nároku na dávky. Pouze písemné rozhodnutí Úřadu práce vyhodnocuje nárok žadatele na dávky. Proti rozhodnutí úřadu práce se občan může odvolat.[4]

Dávky

Osobě v hmotné nouzi může být poskytnuta pomoc prostřednictvím sociálních dávek. Tyto dávky nemohou být přiznány zpětně. A to dávky následující:

  • Měsíčně:
  • Jednorázové:
    • mimořádná okamžitá pomoc

Moderní systém sociální pomoci staví na předpokladu, že každý občan, v podmínkách svobodného trhu a demokratické společnosti, nese odpovědnost za sebe a svou budoucnost sám.[9] Proto je systém jednotlivých dávek pomoci v hmotné nouzi koncipován tak, aby postiženým osobám byla pomoc poskytnuta, ale zároveň aby je motivovala k soběstačnosti a k odstranění závislosti na sociálních dávkách. Z tohoto důvodu bývá jejich výše určována přímo na základě životního minima, aby poskytnutá pomoc pokrývala pouze potřeby životu nezbytné.[11] Jde primárně o pomoc aktivizující, která má vést k dosažení schopnosti soběstačného života.[9] Významně pohlíženo je rovněž na snahu čelit tíživé situaci a zakládá se na myšlence, že každá osoba, která pracuje, by se měla mít lépe než ta, která nepracuje nebo se práci vyhýbá.[11] Starší právní úprava hmotné nouze, dříve označované jako sociální potřebnost, obsahovala oproti té nynější relativně snadno splnitelné podmínky. Získání finanční podpory ze strany státu bylo tedy poměrně jednoduché, to však mělo za následek absenci motivační funkce a vedlo to k obecnému snížení snahy jednotlivců se z nepříznivé situace vymanit vlastním přičiněním.[12]

Tento neblahý fakt byl asociován zejména s mnohočlennými rodinami s nízkou kvalifikací, jež nemohly výdělečnou činností dosáhnout takových příjmů, kterých se jim dostalo formou dávek od státu, což mělo za následek snížení obecné ochoty participace na trhu práce.[13] Nynější úprava zavazuje stát k zajištění výživy a základních životních podmínek každého jedince, který se ocitne v situaci sociálně nepříznivé, avšak díky zpřísnění pravidel, a v neposlední řadě i zvyšování minimálních mezd, je zároveň eliminován okruh osob, jež splňují podmínky k dosažení dávek, a tím je do jisté míry limitováno i případné zneužívání dávkového systému.[14]

Dávky a státní rozpočet

Dávky jsou vypláceny ze státního rozpočtu. V roce 2019 bylo na dávky v hmotné nouzi vyhrazeno státním rozpočtem 4 800 mil Kč a vyplaceno bylo 4 409 mil. Kč[15] V roce 2018 bylo vyhrazeno 7 782 mil. Kč a vyplaceno 5 353 mil. Kč. Státní rozpočet České republice v roce 2019 a 2018 byl 1551,74 mld. a 1400,97 mld. dávky na pomoc v hmotné nouzi tedy tvořili pouhých 0.28% v roce 2019 a 0.56% v roce 2018. V laické veřejnosti může existovat pocit, že sociální dávky tvoří velkou část výdajů státu. Ve skutečnosti je to jen velmi malá část výdajů. Dávky v hmotné nouzi v roce 2019 spolu s dávky pro osoby se zdravotní postižením byly dvě nejmenší položky v ročním součtu vyplacených dávek.[15]

Co se týče údajů z roku 2020, jsou do značné míry srovnatelné s těmi z roku 2019. Na dávky pomoci v hmotné nouzi bylo vyčleněno 4900 mil. Kč, z čehož téměř 98% této částky bylo vyčerpáno.[16] Zaměřit se můžeme podrobněji i na distribuci jednotlivých dávek. Nejvíce dávek hmotné nouze bylo za rok 2020 vyplaceno v Moravskoslezském a Ústeckém kraji, přičemž vyplacené měsíční částky v těchto dvou krajích dohromady tvořily více než 40% ze všech celorepublikově vyplacených dávek hmotné nouze. Tyto dva kraje vyčnívají i v případě výdajů na dávky pomoci v hmotné nouzi přepočtených na jednoho obyvatele. Nejvyšší výdaje zaznamenal právě Moravskoslezský kraji (953 Kč), zatímco nejnižší průměrné výdaje na občana byly v Kraji Vysočina (195 Kč).[17]

Kompenzační bonus

Zákon č. 159/2020 Sb. definuje kompenzační bonus pro OSVČ, který je "započitatelným příjmem pro stanovení nároku na dávky vyplácené podle zákona upravujícího pomoc v hmotné nouzi a zákona upravujícího státní sociální podporu".

Reference
  1. RAVALLION, Martin. How Long Will It Take to Lift One Billion People Out of Poverty?. The World Bank Research Observer. 2013-08-01, roč. 28, čís. 2, s. 139–158. Dostupné online [cit. 2020-04-14]. ISSN 0257-3032. DOI 10.1093/wbro/lkt003. (anglicky)
  2. Zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. [cit. 2020-04-14]. Dostupné online.
  3. Listina základních práv a svobod [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2020-04-14]. Dostupné online.
  4. Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. [cit. 2020-04-14]. Dostupné online.
  5. Pomoc osobám v hmotné nouzi [online]. [cit. 2022-03-30]. Dostupné online.
  6. Rozsudek NSS ČR, sp. zn. 6 Ads 95/2013 [online]. [cit. 2022-03-30]. Dostupné online.
  7. Systém dávek pomoci v hmotné nouzi [online]. [cit. 2022-03-30]. Dostupné online.
  8. 111/2006 Sb. Zákon o pomoci v hmotné nouzi. Zákony pro lidi [online]. [cit. 2022-03-29]. Dostupné online. (česky)
  9. KREBS, Vojtěch. Sociální politika. 5. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. ISBN 978-80-7357-585-4. S. 76–77, 286.
  10. Pomoc v hmotné nouzi [online]. Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky [cit. 2020-04-16]. Dostupné online.
  11. KOTÝNKOVÁ, Magdaléna. Sociální ochrana chudých v České republice. Praha: Oeconomica, 2007. 132 s. ISBN 978-80-245-1302-7.
  12. VESELÝ, Jiří. Právo sociálního zabezpečení. 1. vyd. Praha: Linde, 2013. 312 s. ISBN 978-80-7201-915-1. S. 132.
  13. ARNOLDOVÁ, Anna. Vybrané kapitoly ze sociálního zabezpečení: 2. díl. 3. vyd. Praha: Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1852-4. S. 131.
  14. BECK, Petr; GRUNEROVÁ, Ivana. Zákon o pomoci v hmotné nouzi. Zákon o životním a existenčním minimu: Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016. ISBN 978-80-7552-108-8. S. 3.
  15. Informace o vyplacených dávkách v rezortu MPSV ČR v prosinci 2019 [online]. Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky [cit. 2020-04-16]. Dostupné online.
  16. Informace o vyplacených dávkách v rezortu MPSV ČR v prosinci 2020 [online]. [cit. 2022-03-30]. Dostupné online.
  17. Vybrané údaje o sociálním zabezpečení za rok 2020 [online]. Praha: 12.11.2021 [cit. 2022-03-30]. Dostupné online.

Související články
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.