Nová média

Nová média je označení především pro média založená na digitálním, numerickém kódování dat. Mezi nová média se řadí široké množství mediálních technologií jako je osobní počítač (hardware i software – textový editor nebo počítačová hra), tablet nebo mobilní telefon (nebo konkrétní aplikace), ale také počítačové sítě (především internet) či jednotlivé webové služby (internetové vyhledávače, sociální sítě, blogy, wiki servery atd.). S mnohostí těchto technologií souvisí i široké pole jejich využívání s čímž souvisí i problematika charakterizování tohoto pojmu, proto bývají nová média často označována také jako digitální, interaktivní, síťová, hypermédia, supermédia či média 2.0. Pojem nová média vznikl jako protiklad klasickým, starým médiím – tisk, televize a rozhlas, a přestože je toto označení odsuzováno jako nevhodné (vhodnější označení digitální), v neodborném diskurzu se ustálilo právě adjektivum nová. Právě označení nová média je paradoxně také velmi problematické z hlediska charakteru oné „novosti“, dnes nová média jednoho dne zastarají, už tak o nových médií mluvíme o technologií starých desítky let.

Kromě médií zprostředkovávající komunikaci a technologie se tento termín ustálil také jako synonymum pro umění nových médií, tzn. umělecké projevy využívající moderní technologie (interaktivní instalace, virtuální umění, robotika, video art a mnoho dalších).

Historie

Slovní spojení nová média poprvé použit teoretik Marshall McLuhan v 60. letech 20. století a nazýval jím elektronická média a jejich obsah. Nová média vznikla propojením oborů mediální oblasti a výpočetní technologie a vyvíjela se ve dvou linií:

Vývoj technologie (ICT)
  • počátky již v 19. století u prvních mechanických počítacích strojů (Charles Babbage)
  • první polovina 20. století – Alan M. Turing a John von Neumann a jejich principy mechanických a elektronických počítačů
  • 60. léta – Douglas Engelbart vytvořil první hypertextový systém
  • 1963 – Americký vojenský projekt ARPA vytvořil první decentralizovanou počítačovou síť (předchůdce internetu)
  • 1971 – vynález prvního mikroprocesoru, který vedl ke vzniku prvních osobních počítačů a jejich masivního rozšíření na konci 70. let
  • 70. až 80. léta – privátní počítačové sítě především na univerzitách a využívání digitálních technologií v oblasti kultury, obchodu a výroby
  • 90. léta – Tim Berners-Lee vytvořil první webový prohlížeč World Wide Web, následovalo prudké rozšíření internetu, který se spolu s digitálními technologiemi postupně stal nedílnou součástí každodenního života

Teoretické koncepty
  • 1945 – Vannevar Bush ve svém článku As We May Think popisuje zařízení zvané Memex sloužící k ukládání a vyhledávání vzájemně propojených informací – první zmínka o principu hypertextu (stroj nikdy nebyl realizován)
  • Roland Barthes v 60. letech přichází s metodou psatelného textu – scriptible text tzn, možnost čtenáře zasahovat
  • 1960 – Ted Nelson založil projekt Xanadu s cílem vytvořit komplexní počítačovou síť, poprvé použil slovo hypertext

Definice

Typologie médií

K lepšímu charakterizování nových médií dobře poslouží typologie médií (jako prostředků komunikace) podle českých mediologů Jaromíra Volka, Jana Jiráka a Barbary Köpplové[1] (2006):

  • primární média: základ mezilidské komunikace jako je jazyk a nonverbální formy komunikace
  • sekundární média: umožňují komunikaci překonávat časové nebo prostorové bariéry, např. písmo, knihtisk, telegraf nebo telefon
  • terciární média: taktéž označována jako masová, umožňují oslovovat velké skupiny příjemců, tzn. masový tisk, rozhlas a televize
  • kvartérní média: též označujeme jako nová, digitální nebo síťová; široká skupina digitální technologií, které jsou vzájemně propojitelné

Tuto typologii vhodně doplňuje tvrzení předního mediálního teoretika Marshalla McLuhana, že každé médium obsahuje i médium jiné. To znamená, že sekundární médium jako písmo zahrnuje jazyk, terciární médium jako masový tisk pod sebe sdružuje písmo i jazyk a kvartérní (nová) média obsahují prvky všech předešlých skupin, např. hlasová komunikace skrze videohovory, psaná prostřednictvím emailu a chatu, online zpravodajství nebo internetové televizní stanice.

Vlastnosti nových médií

Významný mediální teoretik Martin Lister[2] ve své práci New Media: A Critical Introduction (2003) definuje pět principů nových médií, které vymezují jejich charakter:

  1. digitalita: počítačové technologie založené na digitálním kódu
  2. interaktivita: inovativní schopnost zasahovat a manipulovat s médii; role diváka se transformuje na uživatele
  3. hypertextualita: dílo je vytvořeno z jednotlivých navzájem propojitelných dílů, jejichž pořadí si každý uživatel určuje podle osobních myšlenkových asociací
  4. disperze: rozptyl; nová média jsou více rozptýlená oproti masovým na úrovni spotřeby – uživatelé mohou aktivně interpretovat, stírá se hranice mezi producenty a konzumenty, centrální autorita je potlačena
  5. virtualita: virtuální realita jako prostor vzniklý mezi digitálními sítěmi; metaforické místo, kde se odehrávají interakce diváka

Dalším z teoretiků, kteří definovali principy nových médií je Lev Manovich[3], který ve své publikaci The Language of New Media (2001) určil následujících pět vlastností:

  1. numerická prezentace: médium je programovatelné a algoritmicky manipulovatelné
  2. modularita: jednotlivé části nových médií (např. webové stránky) si udržují svoji oddělenou identitu, se kterými lze manipulovat, stejně jako vyšší struktury (World Wide Web)  
  3. automatizace: automatizace různých operací, čímž se člověk částečně vyřazuje z tvůrčího procesu
  4. variabilita: novomediální objekt může existovat v téměř nekonečném množství verzí, je nestálý a proměnlivý
  5. kulturní transkódování: poslední a podle Manoviche nejzásadnější vlastností nových médií je tzv. komputerizace kultury – převod informací do jiného formátu

Umění nových médií

Nová média můžeme vnímat také jako avantgardní formy umění vyvíjené již od konce 19. století. Z technologického hlediska do umění nových médií nezařazujeme pouze digitální technologie, ale také fotografii, film, rádio, televizi nebo video jako takové, protože i ty jsou nové v porovnání s klasickými uměleckými technikami. Z hlediska historických událostí uvedeme nejdůležitější umělecké směry spadající do umění nových médií společně s hlavními světovými představiteli.

Předchůdci novomediálního umění

Jako první technologii měnící dosavadní pohled na umění označujeme fotografii, která vznikla roku 1826, podle principu camery obscury. Tato první fotografie se jmenuje „Pohled z okna“ a autorem je Nicéphore Niépce. Dalšími průkopníky fotografie jsou umělci Jacques Daguerre – první daguerrotyp bez možnosti kopií nebo William Fox Talbot a jeho první metoda kopií, oboje z roku 1837.

Další významný zlom v umění nastává v roce 1895, kdy bratři Lumiérové uskutečnili první veřejné promítání filmu „Odchod z továrny“. Roku 1910 byl pak uskutečněn první rozhlasový projev z metropolitní opery v New Yorku.

Videoart, TV art

Televize jako převratné technologie mezi médii se vyvíjela postupně od konce 19. století, ale až v roce 1935 se uskutečnilo první oficiální televizní vysílání. Televize měla především obrovský sociální vliv a teoretiky i umělci byla často kritizována jako médium bez umění (např. Theodora W. Adorna – „Prolog k televizi“). Za otce videoartu je považován Nam June Paik, který si v roce 1965 koupil kameru Sony Portapack a natáčel s ní na ulici. N. J. Paik je také známý pro své TV instalace, např. „TV Budha“ (1974) nebo „TV chello“ (1971) a mnoho dalších. Dalším představitelem videoartu je [[Wolf Vostell]], který se proslavil svými de-kolážemi. Významnými videoartisty jsou manželé Woody a Steina Vasulkovi, kteří si zařídili vlastní laboratoř „The Kitchen“, kde se věnovali interakcím a tvorbě vlastních video záznamů. Dalšími představiteli jsou Gary Hill, Bill Viola, Vito Acconci nebo Chris Burden.

Sound (audio) art

Předchůdce vzniku sound artu můžeme hledat u italských futuristů, konkrétně například Luigi Russolo, který v roce 1913 vydal manifest „Umění hluku“, kde bourá hranice mezi hudebním zvukem a hlukem. Sound art se pak více rozvíjel v polovině 20. století a zabývá se jakoukoli formou zvuku, kompozice není důležitá, hledání nových zvukových zážitků, experimenty s elektronickými zdroji zvuku. Významným představitelem je skladatel experimentální hudby John Cage, jehož nejznámější skladbou je „4'33"“.

Happening

Happening je název pro umělecké akce charakteristické spoluprací umělce s diváky, bez předem určeného scénáře. Toto provokující umění vzniklo v 60. letech 20. století. Autorem pojmu happening je označován Allan Kaprow, který jej poprvé použil v roce 1957. Kaprow je také autorem prvního inscenovaného happeningu s názvem „18 Happenings in 6 Parts“, jež byl uskutečněn roku 1959 v New Yorku. Podobné události se však konaly v prostředí Black Mountain College již v roce 1952.

Mezi další nejvýznamnější představitele happeningu jsou označováni John Cage, Robert Rauschenberg nebo Carolee Schneemann.

Performance

Druh akčního umění podobné happeningu, s rozdílem, že zde performer nutně nevyžaduje aktivní účast diváka, může se tedy jednat pouze o představení. Dnes je rozdíl mezi happeningem a performance těžko znatelný, protože diváci jsou v obou případech provokování k účasti, každá akce je však originální a neopakovatelná, protože diváci v odlišném prostředí nikdy nebudou reagovat stejně. Významnými představiteli jsou Yves Klein, Valie Export nebo Bruce Neuman.

Interaktivní instalace

Interakce je jedním z hlavních charakteristických rysů novomediálního umění. Interaktivní instalace se vyznačují svojí komplexností, většinou se jedná o uměle vytvořený prostor reagující na pohyb diváka. Mohou obsahovat téměř cokoliv – zvuky, obraz či video, prostřednictvím kterých se umocňují divákovi zážitky nebo rozšiřují mimosmyslové vnímání. Tyto instalace jsou proměnlivé a jejich podoba se odvíjí od aktuální interakce diváka. Představitelem této kategorie umění je například Jeffrey Shaw, jehož instalace využívají především 3D software.

Umění nových médií obsahuje nespočet konkrétních druhů, z nichž jako další významné můžeme uvést počítačové umění, Net art, PC hry, digitálně manipulované fotografie, robotické umění a mnoho dalších. Důležitou roli v prosazování umění nových médií sehrálo hnutí Fluxus, které vznikalo v oblasti avantgardního umění, a založil jej roku 1960 George Maciunas. Seskupení výtvarníků, skladatelů a designérů se projevovalo téměř ve všech oblastech novomediálního umění a mezi nejvýznamnější členy patřili Nam June Paik, Dick Higgins, Yoko Ono nebo Milan Knížák. Hlavním impulsem ke vzniku hnutí byla díla – ready mades Marcela Duchampa, důležitým prvkem byl názor a postoj umělce oproti klasickému výstavnímu prostoru.  

Novomediální umění v České republice

Přestože se nová média rozvíjela ve světě již od druhé poloviny 20. století, do České republiky se ve větší míře dostala až po pádu socialismu v roce 1989. Jejich teorie zůstávala dlouhou dobu pouze v akademických a uměleckých kruzích, až v posledních několika letech se dostává do povědomí veřejnosti.

Mezi předchůdce mediálního umění u nás patří například Zdeněk Pešánek, který se proslavil svým „Barevným klavírem“ (1922) nebo světelnými a zvukovými objekty na obchodním době Baťa. Dále Zdeněk Sýkora, který v 60. letech maloval podle počítačem generovaných předloh. Nakonec pak Alexander Hackenschmied (zkr. jm. Hamid), který se zajímal o avantgardní film a v emigraci v Americe se podílel na vzniku prvního IMAX filmu.

Československá nová vlna je generace filmových scenáristů a režisérů, kteří tvoří od 60. let 20. století – Miloš Forman, Věra Chytilová nebo Jiří Menzel a další. Inovativní scénickou technikou Theatergraph se zabývali Miroslav Kouřil a Emil František Burian. Hlavním principem bylo prolnutí reálného děje na scéně s promítanou projekcí. Tento systém byl pak dotažen k dokonalosti v projektu Laterna Magika, u jehož zrodu stál režisér Alfréd Radok a scénograf Josef Svoboda. Laterna Magika je experimentální a multimediální divadlo, které bylo představeno na výstavě EXPO v roce 1958 a ohromilo celý svět. Dalším revolučním projektem představeným na výstavě EXPO 67 byl Kinoautomat od autora Radúze Činčery. Jeho základem byl první interaktivní film na světě, kde o dalším vývoji děje rozhodovali diváci v hledišti prostřednictvím tlačítek.

Čeští umělci na mezinárodní scéně

Woody Vasulka (původně Bohuslav Peter Vasulka) je brněnský rodák, který se svou ženou Steinou emigroval do USA. Vasulkovi výrazně přispěli k vývoji videoartu, experimentují s elektronickými zvuky, stroboskopickými světly a videem. Michael Bielický absolvoval v Düsseldorfu ateliér pod vedení Nam June Paika, pracuje s video-komunikačními systémy a technologiemi virtuální reality (instalace „Příští rok v Jeruzalémě“). Frank Malina se stal průkopníkem kinetického umění, vytváří originální světlo-kinetické systémy, používá elektrická světla a speciální optické efekty.

Media art v ČR dnes

Silver je umělecká skupina založená v roce 1994, jejíž projekty vycházejí z počítačových algoritmů a zkoumají jejich vlastnosti ve spojení s lidským chováním. Další významnou českou umělkyní je Petra Vargová ( dříve používající alias Citoyen), která pracuje s novými médii a poukazuje na kontrast umělého a přírodního, robotického nebo organického. Často se věnuje otázkám tělesnosti, například interaktivní objekt „Socha s lidským jádrem“ (1996) nebo počítačové modulované 3D objekty „Pahýly“ (1999), kde pro texturu použila vlastní naskenovanou kůži – kontrast mezi organickým a virtuálním. Federico Díaz je jedním z českých současných nejvýznamnějších novomediálních umělců. Ve svém díle zkoumá vztahy lidí a přírody k moderním technologiím, používá počítačové programy pro modelování objektů, které následně zhmotňuje pomocí 3D tisku – například „Sakura“ (2004) nebo „Resonance“ (2007). Dalšími umělci jsou například Tomáš Dvořák, Anetta Mona Chisa nebo Markéta Baňková.

Novomediální školství v ČR
  • Univerzita Karlova v Praze, FF – Ústav informačních studií a knihovnictví – Studia nových médií
  • Vysoké Učení Technické v Brně, FaVU – ateliéry Intermédia, Multimédia nebo Performance
  • Masarykova univerzita v Brně, FF – obor Teorie interaktivních médií; FSS – obor Mediální studia a žurnalistika
  • Akademie výtvarných umění v Praze – ateliéry Intermediální tvorby nebo Nových médií
  • Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze – ateliér Supermédií
  • Filmová a televizní fakulta akademie múzických umění v Praze – Centrum audiovizuálních studií
  • Západočeská univerzita v Plzni, FUD – specializace na Multimédia, Nová média, Intermédia nebo Animovaná a interaktivní tvorba
  • Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, FUD –  obory Digitální média, Interaktivní média, Performance a Time-based Media
  • Ostravská univerzita v Ostravě, FU – katedra Intermédií

Výhody nových médií
  • Interaktivita – uživatel může aktivně zasahovat do komunikace, reagovat na informace nebo ovlivňovat jejich obsah
  • Finanční nenáročnost – náklady pro přístup k novým médiím jsou minimální vzhledem k širokému objemu dat a to jak z pohledu uživatele, tak i ze strany vydavatele (online časopis není tak finančně náročný jako jeho tištěná verze)
  • Svoboda projevu – každý může být autorem nebo vydavatelem a veřejně propagovat své názory nebo reálnou tvorbu, s tím je úzce spojena právě finanční nenáročnost (např. blogy)
  • Aktuálnost – vyhledávání informací v reálném čase, rychle dosažitelné informace o aktuálním dění (internetové zpravodaje)
  • Multimedialita – snadné propojení textu, obrazu, zvuku i videa oproti starým médiím (tisk může obsahovat pouze text nebo obrázky, rozhlas zprostředkovává pouze zvuk)
  • Dostupnost – informace nejsou vázané časem ani prostorem (např. mobilní internet v telefonu) a oproti starým médiím je jejich obsah dostupný v libovolném počtu opakování po dlouhou dobu
  • Virtuální svět – počítačem vytvořené umělé prostředí, kde jsou člověku dostupné nové identity (hry), nebo virtuální prostor nahrazující reálnou komunikaci mezi lidmi (chat, email), zároveň umožňuje snadné vytváření komunit, které by v reálné světě nebyly možné – odstranění bariér (komunikace lidí různých jazyků, kultur nebo společenského postavení)
  • Hypertextualita – jednoduché odkazy na další a další zdroje, snadné rozšíření a propojení informací

Nevýhody a rizika nových médií

S většinou výhod nových médií se však neodmyslitelně pojí i jejich nevýhody a rizika

  • Dostupnost – zneužití volného přístupu k informacím (teroristické a hackerské útoky). Se snadnou dostupností se pojí i finanční nenáročnost, protože se objevuje množství nekvalitních, nepravdivých či nežádoucích informací (Fake news), které může vytvářet v podstatě kdokoliv (spamy, riziko otevřenosti encyklopedií)
  • Ztráta soukromí – současná všudypřítomnost nových médií (mobilní telefony, počítače a především internet) a snadné získání osobních údajů skrze nová média, které jsou většinou zveřejňovány dobrovolně, lze jich však snadno zneužít (adresa nebo telefonní číslo na sociální síti)

Odkazy

Reference
  1. VOLEK, Jaromír – JIRÁK, Jan – KÖPPLOVÁ, Barbara. 2006. „Mediální studia: Východiska a výzvy.“ Pp. 8-19 in Mediální studia, 1.
  2. LISTER, Martin a spol. (ed.) New Media: A Critical Introduction. 2003. New York: Routledge.
  3. MANOVICH, Lev. The Language of New Media. 2001. Cambridge: MIT Press.

Literatura
  • FLAŠAR, Martin; HORÁKOVÁ, Jana; MACEK, Petr a kol. Umění a nová média. Brno: Masarykova univerzita, 2011.
  • PAVLÍČEK, Antonín. Nová média a sociální sítě. Praha: Oeconomica, 2010.
  • PAVLÍČEK, Antonín. Nová média a web 2.0. Praha: Oeconomica, 2007.
  • MACEK, Jakub. Poznámky ke studiím nových médií. Brno: Masarykova univerzita, 2013.
  • MACEK, Jakub. Úvod do nových médií. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2011.
  • RUHRBERG, Karl a Ingo F WALTHER. Umění 20. století: [malířství, skulptury a objekty, nová média, fotografie]. V Praze: Slovart, 2011.
  • LISTER, Martin a spol. (ed.) New Media: A Critical Introduction. 2003. New York: Routledge.
  • MANOVICH, Lev. The Language of New Media. 2001. Cambridge: MIT Press.
  • McLUHAN, Marshall. Člověk, média a elektronická kultura: výbor z díla. 1. vyd. Brno: JOTA, 2000.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.