Federico Díaz

Od 90. let se snaží pomocí nových médií odhalovat lidskými smysly nezachytitelné imateriální elementy přirozeného prostředí. Pro Díazovu práci jsou typické prostředky jazyka algoritmicky generovaného umění a systems art, interaktivita a také využití robotů a nástrojů strojového učení.

Je často spojován s pro-vědeckou orientací současného umění. V jeho případě však jsou hranice nastaveny jinak. Nepohybuje se v mantinelech badatelského oboru, výzkumu s předem nastavenými parametry, který by vykládal jazykem umění. Věda není základnou, na které by Díaz stavěl umělecký projev. Věda a umění jsou v jeho práci dvě zcela rovnocenné integrální součásti. Věda tedy pro něj není pouhou estetickou kulisou, ale přikládá jí důležitost rámce chápání. Je vědcem ryze humanistickým. Systematickým pozorovatelem člověka současnosti, u nějž a pro nějž se snaží odhalovat věci, které svými smysly nedokážeme vnímat. Díaz jako technooptimista vysílá jasný signál, že je možné stroj přijmout za nejbližší nástroj lidského nitra, ne jen jako prodloužení paže, ale mnohem podstatněji prodloužení ducha.

Jeho práce je spoluformována inspiračními zdroji napříč uměním celého 20. století. Kořeny, respektive linie spletité sítě vlivů prochází Bauhasem a Lászlem Moholy-Nagym, podobně jako Kazimirem Malevichem, v českém prostředí pak specifickým výkladem poetismu Zdeňka Pešánka, pokračují přes rozvíjené nové disciplíny 60. a 70. let zhmotněné v uvažování a tvorbě sochaře Nauma Gaba, Sol LeWitta, sochařky Gertrude Goldschmidt až k vlastním současníkům jako je Tomás Saraceno, Carsten Nicolai, Roxy Paine, Eduardo Kac nebo Philippe Parreno a Gabriel Orozco. Ve vzájemně provázaném systému myšlení pak pro Díaze má nezastupitelné místo jeho učitel a mentor z Akademie výtvarných umění v Praze Karel Malich. Jeho životní přístup k tvorbě, uvažování o světě jako o poli různorodých energetických vibrací, se staly esencí Díazova uměleckého vývoje.

Robert T. Buck, ředitel The Brooklyn Museum v letech 1983–1996 a Albright‐Knox Art Gallery v letech 1973–1982 poprvé použil v souvislosti s Díazem pojem vizuální aktivista.[1] Umělec jej přijal za svůj a zařazuje pod něj podstatnou část své práce.

Vystavoval mimo jiné v Mori Museum Tokyo, ICA London, ZKM Karlsruhe, na Ars Electronika Linz, MASS MoCA, PS1 MoMA, Miami Art Basel, bienále ve Florencii, na 53. Biennale di Venezia, v Domě umění města Brna a na projektu též spolupracoval s Univerzitou v Cambridgi. V roce 2010 reprezentoval české umění na Světové výstavě EXPO v Shanghaji.

• Eccentric Gravity: Heraldic (2020) Tým umělců a architektů ze Studia Federica Díaze pomocí techniky robotické fabrikace vytvořili betonové opláštění výdechu z tunelu Blanka v Praze. Výsledkem je 176 jedinečných reliéfů tvořící 20 metrů vysoké umělecké dílo.
• BIG LIGHT I'm Leaving the Body (2019)
• Subtile Sacramento (2017-2018) Zakázka na sochu ve veřejném prostoru od města Sacramenta, hlavního města státu Kalifornie.
• BIG LIGHT Space of Augmented Suggestion (2017)
• BIG LIGHT (2016)
• Eccentric Gravity (2015)
• You Welded the Ornament of the Times (2014)
• Outside Itself (2011) Instalace byla vytvořená pro 53. Benátské bienále 2011 konkrétně do prostoru loděnice v Arsenale, v rámci celkového ideového konceptu Bice Curiger ILLUMInation. Kurátorkou projektu byla Alanna Heiss. Sestává z tisíců černých sfér, které jsou seskupeny do masívní formy na základě proměn okolního světla, při stálém proudění mnoha návštěvníků. Sféry utváří a sestavují dva speciálně seřízení roboti. Každá sféra představuje jeden světelný foton. Optické senzory monitorují dopad světla na místo a utvářejí tak tok dat a informací. Intenzita okolního světla se liší podle denní doby, počtu návštěvníků v instalaci, trajektorií jejich pohybu či barvy jejich oděvů. Výsledná skulptura je pak doslova “ornamentem masy”.
• LacrimAu (2010)
• Geometric Death Frequency-141 (2010) Site specific instalace pro MASS MoCA ve státě Massachusetts. Monitoring prostoru před vstupem do galerie umožnil vytvoření modelu pohybu fotonů slunečního svitu. Jednotlivé fotony v simulaci zastoupeny pixely byly nahrazovány prostorovými voxely pro možnost dynamické simulace aplikací Real Flow. Díaz sestavil animační sekvence naznačující následnost jednotlivých fází pohybu světla. Virtuální model byl pak realizován roboty.
• Adhesion (2009)
• Ultra (2008)
• Resonance (2007)
• Efekt (2006)
• Fluid F1 (2006)
• Sakura (2004–2005)
• Sembion (2003–2004) Projekt si kladl za cíl pomocí speciálně programovaného softwaru transformovat řeč do vizuálních forem. Voice recognition detektuje řeč pronášenou diváky v instalaci, analyzuje nikoli její význam, ale syntax a konvencionalizované vazby a převádí je do předem ustáleného slovníku tvarů. Vznikají tak soubory dat vizualizované jako systémy metablobů pomocí technologií stereolitografie a rapid prototyping. Projekt vznikal ve spolupráci s Vědecko výzkumným centrem Akademie výtvarných umění v Praze a význačným českým teoretikem umění Jiřím Ševčíkem. Projekt byl mimo jiné prezentován na výstavě Die Algorithmische Revolution v ZKM, Karlsruhe a v ICA v Londýně.
• Generatrix (1999–2002)
• Mnemeg (1999–2002)
• Empact (1998)
• Photon I, II (1996–1997)
• Spin (1994)
• Dehibernation I, II (1993–1994) Speciálně vytvořené prostředí vybaveném šesti vzájemně propojenými soustavami 92 reproduktorů, které přehrávají bohatě strukturované zvuky různých frekvencí a současně směsici slov v různých jazycích. Mimo akustických vjemů působí instalace i vizuálním a haptickým způsobem vyvolaným charakteristikami hmotné konstrukce díla. Jedná se o první Díazovo holofonní prostředí. Dehibernace byla vystavena na Bienále mladých v Galerii hlavního města Prahy v roce 1994, také na výstavě Netz Europa v rakouském Linzi.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Federico Díaz na Wikimedia Commons
• (anglicky) Oficiální stránky
• (anglicky) Frac Centre
• (anglicky) MASS MoCA
• (anglicky) e-flux
• (anglicky) designboom
• (anglicky) vimeo