Normandie-Němen

V roce 1942 rozhodlo vedení Svobodné Francie na návrh velitele jejího letectva generála Valina o vyslání letecké bojové jednotky na východní frontu aby se účastnila bojů po boku vojenských sil Sovětského svazu. 1. září 1942 došlo rozkazem generála de Gaulla k oficiálnímu ustavení Groupe de chasse n°3 „Normandie“ (Stíhací skupina č. 3 „Normandie“) na základně Rayak v dnešním Libanonu.[3] Její piloti přišli z již existujících leteckých jednotek Svobodné Francie, stíhacích skupin n°1 „Alsace“ a n°2 „Île-de-France“, existujících v rámci Royal Air Force. Po přesunu jednotky do Sovětského svazu v listopadu 1942 letci procházeli nejprve seznamovacím výcvikem se sovětskou technikou na strojích Jakovlev UT-2 a Polikarpov Po-2. Výcvik pilotů pokračoval do počátku roku 1943 na školních stíhacích strojích Jakovlev Jak-7V, od 19. ledna probíhal bojový výcvik na stíhacích letounech Jakovlev Jak-1 na letišti Ivanovo, které pak byly francouzským letcům ponechány pro boj na frontě. Jednotce velel původně major Pouliquen a od 22. února 1943 byl jmenován velitelem major Jean Tulasne. V březnu roku 1943 došlo k zařazení jednotky do bojové služby, v dubnu byla 3. stíhací skupina podřízena sovětské 303. stíhací letecké divizi pod velením gen. Georgije N. Zacharova.

Prvního vítězství dosáhli Francouzi 5. dubna 1943, když podporučík Durand a kapitán Preziosi sestřelili při doprovodu Pe-2 dva stíhací letouny Focke-Wulf Fw 190. 13. dubna G.C. 3 utrpěla první ztráty, kdy byli sestřeleni piloti Bizien, Derville a Poznanski nad Děmjanskem. Pro počáteční nízké početní stavy byla skupina zprvu označována jako letka jak francouzskými (escadrille) tak sovětskými (эскадрилья) prameny, ale již v červenci 1943 byl početní stav doplněn a jednotka rozšířena na dvě letky, a sovětské letectvo ji nyní začalo označovat jako 1. samostatný stíhací letecký pluk Svobodné Francie „Normandie“. 17. července byl velitel skupiny major Tulasne po leteckém souboji prohlášen za nezvěstného a novým velitelem byl jmenován podplukovník Pierre Pouyade. Dne 11. října 1943 byl skupině přiznán generálem de Gaullem titul Compagnon de la Libération.[4] V listopadu 1943, kdy skupina přesídlila do Tuly, zůstalo z původní skupiny pouze šest pilotů. Jednotka měla na svém kontě přiznaných 72 sestřelů. V Tule probíhal intenzívní výcvik dalších letců, kteří byli cvičeni na letounech Jakovlev Jak-9D. Zde byla skupina rozšířena na tři[5] (později dokonce čtyři) letky, což překročilo systemizované složení groupe de chasse francouzského letectva, a i její francouzské označení bylo nyní změněno na Stíhací pluk Normandie (Régiment de chasse Normandie). Do činné služby se vrátila 25. května 1944, a to opět k sovětské 303. stíhací letecké divizi. V srpnu 1944 obdrželi Francouzi nové stíhací stroje Jakovlev Jak-3 a podíleli se na leteckých bojích v Bělorusku při Baltické operaci. Jejich nejúspěšnější den byl 16. říjen 1944, kdy letci Normandie sestřelili nad územím Litvy a Východního Pruska 29 nepřátelských letadel bez jediné vlastní ztráty. Francouzský letecký pluk, který podporoval přechod Rudé armády přes řeku Němen, sestřelil za 10 dnů v říjnu 1944 119 letounů Luftwaffe. Za úspěšnou bojovou činnost získal pluk 28. listopadu 1944 čestný přídomek „němenský“[6] a jeho název nyní zněl 1. samostatný stíhací pluk Svobodné Francie „Normandie — Němen“. Od sovětského velení obdržel pluk Řád rudého praporu a za účast na dobývání Pillau Řád Alexandra Něvského. V prosinci 1944, po návratu P. Pouayde do Francie, převzal velení pluku major Louis Delfino. Pluk bojoval až do konce války nad územím Východního Pruska a po ukončení války se v červnu 1945 přemístil do Francie, kde na sovětských letounech Jak-3, které dostal jako dar od SSSR (celkem 37 strojů), létal až do roku 1947.

Roland de La Poype (1920-2012)

Řada francouzských letců byla oceněna sovětskými řády a medailemi, piloti Marcel Albert, Roland de La Poype, Jacques André a Marcel Lefèvre byli vyznamenáni titulem Hrdina Sovětského svazu. Francouzští letci provedli za války 5240 bojových vzletů, podstoupili 869 vzdušných soubojů, při nichž jim bylo uznáno 273 sestřelů, 37 pravděpodobných sestřelů a 45 poškozených letadel nepřítele.[7] Dále jednotka potopila dva motorové torpédové čluny, zničila 152 nákladních aut, 24 osobních vozidel, 22 lokomotiv a řadu dalších strojů, budov a zařízení. Čtyřicet dva pilotů jednotky přišlo o život buď v boji nebo zajetí, čtyři byli zajati a po skončení války osvobozeni, a šest bylo raněno v boji.[7]

Vyznamenání udělená jednotce

Plukovní zástava.

Po přeletu pluku do Francie byla jednotka dislokována krátce na letištích Le Bourget a Toussus-le-Noble, než byla v roce 1947 přeložena na letiště Rabat-Salé v Maroku. Během války v Indočíně pluk operoval z letiště v Saigonu. Po návratu do Alžírska (tehdy tvořícího součást území Francie) byl pluk rozdělen na dvě části, z nichž tradice a jméno „Normandie-Němen“ přešly na escadron de chasse 2/6 (stíhací peruť 2/6), která byla součástí 6^e escadre de chasse (6. stíhací eskadry), po jejímž zániku v roce 1962 byla přeznačená na stíhací peruť 2/30 jakožto součást 30. stíhací eskadry. V březnu 1962 se peruť vrátila na půdu metropolitní Francie, se základnou nejprve v Orange a později v Remeši. V roce 2008 bylo jednotce vráceno její tradiční označení pluk (régiment).

Stíhačka Dassault Rafale ze současného vybavení pluku Normandie-Němen.

Régiment de chasse 2/30 je součástí 30^e Escadre de Chasse (30. stíhací eskadry), která byla v roce 1994 deaktivována, ale jejíž existence byla obnovena k 3. září 2015,[8] a jeho současnou posádkou je základna Mont-de-Marsan.

Jednotka svým složením a organizací odpovídá stíhací peruti (escadron) Francouzského letectva, označení pluk (régiment), jinak ve francouzských ozbrojených silách pro letecké jednotky neužívané, nese z důvodů zachovávání historických tradic útvaru. Zatímco původní válečný pluk se skládal postupně až ze čtyř letek (escadrille), kromě číselného označení nesoucích také jména měst v Normandii - Rouen, Le Havre, Cherbourg a Caen - nyní se jednotka skládá pouze ze tří letek, které současně navazují na tradice útvarů z první světové války SPA 91, SPA 93 a SPA 97.

V současném Ruském letectvu na tradice francouzsko-sovětského bojového přátelství navazoval 18. gardový vitebský dvakrát řádem Rudého praporu a Suvorovovým řádem druhého stupně vyznamenaný stíhací pluk "Normandie-Němen" (rusky 18-й гвардейский Витебский дважды Краснознаменный ордена Суворова второй степени истребительный полк ВВС России "Нормандия – Неман"), působící do svého rozpuštění v roce 2009[9] v rámci ruské 11. letecké armády.

• DE GEOFFRE, Francois. Normandie-Němen. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1985.

• Normandie - Niemen, sovětsko-francouzský film, režie Jean Dréville a Damir Bereznik, 1960

• Groupe de chasse Alsace

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Normandie-Němen na Wikimedia Commons
• (francouzsky) Oficiální stránky jednotky
• (francouzsky) Compagnons de la Libération : Le régiment de chasse "Normandie-Niemen"
• (francouzsky) L’exceptionnelle épopée du groupe de chasse « Normandie-Niemen
• Historie jednotky Normandie-Němen na www.fronta.cz
• GC Normandie-Niemen na www.valka.cz