Grumman F6F Hellcat

Grumman F6F Hellcat byl americký palubní stíhací letoun zkonstruovaný v roce 1942 společností Grumman, která vycházela ze svých zkušeností s typem F4F Wildcat. Původně zamýšlela inovaci tohoto stroje, avšak nakonec se rozhodla pro zcela novou konstrukci letounu.

F6F Hellcat
Určenístíhací letoun
VýrobceGrumman
První let26. června 1942
Zařazeno1943
Vyřazeno1954 (USN)
1960 (Uruguay)[1]
UživatelAmerické námořnictvo
Námořní pěchota
Royal Navy
Francouzské námořnictvo
Výroba1942-45
Vyrobeno kusů12 275 ks[2]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vývoj
Prototyp XF6F-1

První prototyp stroje s označením XF6F-1 vzlétl již 26. června 1942. Stroj zalétával pilot Sheldon A. Converse. Ukázalo se, že výkon motoru Wright R-2600 je nedostačující, proto byl nahrazen výkonnějším Pratt & Whitney R-2800. Ještě týž rok začala sériová výroba, která probíhala v masovém měřítku a v roce 1943 začaly být Hellcaty vyzbrojovány americké letadlové lodě. Stroje byly neustále zdokonalovány, byla rovněž postavena verze noční stíhačky s radarem či verze průzkumná s fotografickým přístrojem. Některé letouny byly za Korejské války přestavěny na bezpilotní létající bomby (F6F-5K). Celkem bylo vyrobeno 12 275 strojů.

Bojové nasazení
F6F na USS Yorktown (CV-10)
F6F na letadlové lodi USS Enterprise (CV-6)
Letouny F6F na lodi USS Yorktown, foto: Charles Kerlee, 1943

Letouny Grumman F6F Hellcat se spolu se stroji F4U Corsair získaly v leteckých soubojích na moři dominantní postavení. Hellcatům byly v Tichomoří přiznány 3/4 všech sestřelů nepřátelských letadel (v různých pramenech se udává buď 5155 či 5156 sestřelů japonských letounů), létalo na něm 305 leteckých es a nejúspěšnějším z nich byl David McCampbell, jenž se se svojí "Minsi" a "Minsi III" stal během 5 měsíců nejúspěšnějším stíhačem amerického námořnictva s 34 potvrzenými sestřely. Ačkoliv byl Hellcat dvakrát těžší než Zero, vyrovnával to silnou výzbrojí, robustní konstrukcí, dobrou pasivní ochranou pilota i nádrží a konečně propracovanou taktikou nasazení. Díky Hellcatům se vojenská situace v Tichomoří obrátila. Američané ničili japonské stroje ve velkém, celkový poměr ztrát byl 19,1÷1 ve prospěch pilotů Hellcatů.[zdroj?!] Jedna z bitev v Pacifiku dokonce dostala název „Velké střílení krocanů u Marian“. Díky dobrým zkušenostem si 1100 strojů odebralo Spojené království v rámci smlouvy o půjčce a pronájmu. Sloužily na letadlových lodích i pozemních základnách Royal Navy. Po druhé světové válce si letouny zakoupila Francie, která je použila v bojích nad Indočínou, Argentina a letectvo Uruguaye, které Hellcaty vyřadilo až v roce 1961.

Uživatelé

(Údaje dle publikace Grumman Aircraft since 1929.[2])

Specifikace (F6F-5)
Třípohledový nákres.

Údaje dle[2]

Technické údaje

Výkony
  • Maximální rychlost: 611 km/h ve výši 7 130 m
  • Cestovní rychlost: 270 km/h
  • Stoupavost: 15,1 m/s
  • Dostup: 11 370 m
  • Dolet: 1 520 km
  • Maximální dolet: 2 180 km

Výzbroj

Odkazy

Poznámky
  1. Údaj platí při standardní vzletové hmotnosti.
  2. Platí při standardní vzletové hmotnosti a maximálním výkonu.
  3. Noční stíhací subvarianta F6F-5N měla v pozdějších sériích vnitřní zbraň v křídle nahrazenu kanónem ráže 20 mm.
  4. Stroje z rané produkce nesly závěsníky pouze pod trupem a pravou polovinou křídla, stejně jako varianta F6F-3. Na podtrupovém závěsníku mohla být alternativně nesena odhazovatelná přídavná nádrž s kapacitou 150 amerických galonů (567,8 l) paliva.

Reference
  1. "Uruguayan Navy." Archivováno 11. 6. 2011 na Wayback Machine aeroflight. Retrieved: 27 May 2012.
  2. FRANCILLON, René J. Grumman Aircraft since 1929. London: Putnam Aeronautical Books, 1989. ISBN 0-85177-835-6. Kapitola Grumman F6F Hellcat, s. 194–221. (anglicky)

Literatura
  • Grumman F6F Hellcat — Pilot’s Flight Operating Instructions
  • Charles A. Mendenhall, Gallant Grummans in World War II, ISBN 0-87938-177-9
  • A. Jarski, W. Pajdosz, F6F Hellcat, Monografie Lotnicze, ISBN 83-86208-05-8
  • Časopis Letectví & Kosmonautika
  • VÁLKA, Zbyněk. Stíhací letadla 1939-45/USA-Japonsko. Olomouc: Votobia, 1996. 88 s. ISBN 80-7198-091-9.
  • SCHMID, Jaroslav, Letadla 1939-45 Stíhací a bombardovací letadla USA, nakl. Fraus Plzeň, 1992 (2. vyd.) ISBN 80-85784-01-7

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.