Nikola Šuhaj

Nikola Šuhaj (3. dubna 1898 Nižní Koločava – 16. srpna 1921 polonina Žalopka) byl podle jednoho názoru podkarpatský národní hrdina, podle názoru jiného zločinec, který se vzpíral spravedlnosti práva. Každopádně se díky knize Ivana Olbrachta, vydané poprvé roku 1933, stal legendou.

Nikola Šuhaj
Hrob Nikoly Šuhaje v Koločavě
Narození3. dubna 1898
Koločava
Úmrtí16. srpna 1921 (ve věku 23 let)
Povolánízloděj
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Nikola Šuhaj (původně Mykola Sjuhaj, Микола Петрович Сюгай, Miklós Szuhaj) se narodil roku 1898 v Nižní Koločavě, místní část Suchar (dnešní Ukrajina), Petrovi a Hafii Šuhajovým. V roce 1917 narukoval k 85. uherskému pluku. Na frontu se však nikdy nedostal; zběhl a do konce první světové války se skrýval v okolí Koločavy v údolí Terebly, u Dragova směrem na Chust, v jeskyních. Nebyl sám, vojenských zběhů se tam ukrývalo více.

Koločava

Po konci války se vrátil do Koločavy a oženil se s Eržikou Dračovou, kvůli níž utekl z vojny. Rok a půl vydržel žít jakž takž spořádaně, byť v nuzných poměrech té doby. Postupně byl pronásledován uherskými, rumunskými a poté, co byla Podkarpatská Rus v roce 1919 přičleněna Malou Saint-Germainskou smlouvou k ČSR, i československými četníky. Proto, když v roce 1920 Nikola opět přestupuje zákon, zprvu si neví československé četnictvo rady a zdá se, že tyto skutečnosti dokonce ignoruje. Kdo by dělal povyk kvůli pár krádežím sýra na kolibách a salaších. Pak byl Nikola jednou dopaden a zatčen. A tu se různí výklad, jak se Nikola dostal na svobodu: buď závodčího, který konal ostrahu cely uplatil, nebo zabil. Měl by to být Nikolou zabitý čtvrtý četník, kterého nezabil, jak líčí Olbracht, za návštěvu jeho ženy Eržiky, ale při jeho ostraze na četnické stanici. Jisté je to, že se dostal na svobodu.

Vůdce zbojníků

Po útěku z vězení kolem sebe Šuhaj zorganizoval celou zbojnickou tlupu. Když se množily krádeže a olupování, četnictvo ve spolupráci s armádou rozhodlo o razantním zákroku. Zde vidělo možnost demonstrovat svou moc v nově nabytém území. Nikola se pohyboval v okolí Koločavy, mezi lidi scházel málokdy, ale díky svým kumpánům měl přehled o tom, co se dělo. Na mušku si bral zámožné lidi, zejména židovské obchodníky. Kradl zboží a peníze. Daleko je u něj do romantické představy, že bohatým bral a chudým dával.

S jídlem roste chuť a Nikola si bral se skupinou na mušku i kostely. Tato skutečnost je v oblasti, kde je v lidech víra hluboce zakořeněna, velmi nezvyklou. V průběhu zboje se k Nikolovi přidal i jeho mladší bratr Jura. Ten se zdál být horším a mnohem krvežíznivějším než jeho bratr. Celá zbojnická historie se udála v období jen o málo víc než jednoho roku. A přes to Nikola dokázal celý koločavský kraj držet v šachu strachem. Když onemocněl na tyfus a poslal pro lékaře do Volového (nyní Mižhir´ja) měl doktor na vybranou: buď přijdeš a vyléčíš mne, pak ti dobře zaplatím, nebo nepřijdeš a potom zemřeš a tvoje statky lehnou popelem.

Dopadení a smrt
Jediné dochované foto Nikoly Šuhaje (již mrtvého)

Na celou akci dopadení Nikoly bylo vynaloženo spousty prostředků a sil, jak o tom mluví historické dokumenty. Byl zapůjčen vojenský telefon a do kraje byly odveleny spousty četníků a vojska, které pročesávaly kraj. Leč marně. Nikola měl štěstí, věděl o tom, nebo mu to donesli lidé, kteří pro něj pod pohrůžkou pracovali.

V roce 1921 byla za jeho dopadení vypsána odměna tří tisíc korun. To byly tehdy závratné peníze, za něž se dalo na Zakarpatí koupit malé hospodářství, nebo jeden až dva dobří koně. 16. srpna 1921 byl spolu se svým bratrem Jurajem zavražděn třemi svými bývalými přáteli, a to tak, že oni bývalí přátelé – členové Nikolovy bandy – přinesli do lesa, kde se Nikola a Jura skrývali, vodku a opili je. Když byli Nikola a Jura opilí, umlátili je sekyrami a potom zavolali strážní oddíl, který byl Nikolovi na stopě. Četníci potom zabitého Nikolu (věk 23 let) a Juru (15,5 let) vyfotografovali na památku.

Osudy rodiny

V prosinci 1921 se Eržice narodila dcera Anna, později provdaná Štajerová. Eržika se záhy provdala za souseda Derbaka. Zemřela v roce 1987 a je pochována na hřbitově v Koločavě.

Je zajímavé, že Nikolův bratr Ivan a jeho synovec Vasil se roku 1946 přidali k ukrajinským nacionalistům (UPA) a bojovali proti sovětské armádě. Později Ivan zahynul v přestřelce s NKVD a Vasil spáchal sebevraždu výbuchem granátu, když byl obklíčen jednotkou NKVD. Další jeho příbuzný Michal Štajer byl popraven v roce 1957 jako "ukrajinský buržoazní nacionalista". Šuhajův nejmladší bratr, Andrej Šuhaj, byl za 2. světové války vysazen v obci Široká Niva na Bruntálsku. Jeho dva synové, Vasil (synové Roman a Vasil) a Jozef (synové Josef a Václav), dodnes žijí.[zdroj?]

Legenda a umělecká díla

Snad poměry v té době a Nikolova instinktivní touha po svobodě a nezávislosti jej přiměly k zbojnickému životu. Tím se zařadil do linie, která čítá slovenského Jánošíka či podkarpatský fenomén 18. století Oleksu Dovbuše. Hlavními atributy šuhajovské legendy jsou nezranitelnost, láska k Eržice a horám a smysl pro spravedlivý soud.

Externí odkazy

Literatura

Film

Drama

Hudba

Podobní hrdinové
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.