Niccolò Paganini

Niccolò (nebo Nicolò) Paganini (27. října 1782 Janov27. května 1840 Nice) byl italský houslista, kytarista a hudební skladatel. Díky svému neobyčejnému hudebnímu talentu je mnohými považován za největšího houslového virtuosa, který kdy žil.

Niccolò Paganini
Portrét od Eugène Delacroix
Základní informace
Rodné jménoNiccolò Paganini
Narození27. října 1782
Původ Janov, Janovská republika
Úmrtí27. května 1840
Nice, Francie
Místo pohřbeníhřbitov na Villetě
ŽánryRomantismus
PovoláníSkladatel, houslista
Aktivní rokyfl. ca. 1793-1840
Významná díla24 Caprices for Solo Violin
Violin Concerto No. 1
Violin Concerto n 2 of Niccolò Paganini
Violin Concerto No. 3
Violin Concerto No. 4
 více na Wikidatech
OceněníŘád zlaté ostruhy
PříbuzníNicolò Samuele Paganini
Podpis
Významný nástroj
Housle
Antonio Amati 1600
Nicolò Amati 1657
Paganini-Desaint 1680 Stradivari
Maia Bang Stradivari 1694
Guarneri-filius Andrea 1706
Vuillaume 1720c Bergonzi
Hubay 1726 Stradivari
Comte Cozio di Salabue 1727
Il Cannone Guarnerius 1764

Viola
Countess of Flanders 1582 da Salò-di Bertolotti
Mendelssohn 1731 Stradivari

Cello
Piatti 1700 Goffriller
Stanlein 1707 Stradivari
Ladenburg 1736 Stradivari
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Mladý Niccolò se učil houslové hře již od útlého mládí, zejména pod vedením svého otce Antonia Paganiniho. Ten byl na syna velice přísný: Niccolò musel denně cvičit až sedm hodin, když si občas jeho otec myslel, že necvičí dost pilně, přikročil k fyzickým trestům nebo mu ten den nedal najíst. Když bylo Niccolovi pět let, začal se ještě učit hrát na kytaru, od devíti let pravidelně koncertoval. V roce 1801 odcestoval na hudební festival do toskánské Luccy, kde měl veliké úspěchy. Po skončení festivalu se rozhodl, že nepojede zpátky do Janova, ale že zde zůstane. Přestože dostával vysoké honoráře za svá vystoupení, kvůli hraní hazardních her se velice zadlužil; přesto ale část peněz posílal svým rodičům do Janova. Prohrál dokonce i své housle, z čehož se ale poučil a s hazardními hrami pak úplně přestal. Jeho přítel mu na koncert půjčil své housle od Bartolomeo Giuseppe Guarneriho (známého také jako del Gesù) a po koncertě byl natolik okouzlen jeho hrou, že mu nástroj věnoval; tyto housle („Cannone Guarnerius“) si Paganini velice oblíbil.

Na živobytí si vydělával četnými koncerty po celé Itálii. Jediné stálé zaměstnání měl mezi lety 1805 a 1809 u kněžny Élisy Bonaparte z Luccy a Piombina, sestry Napoleona Bonaparta (provdané za Felixe Baciocchiho), se kterou měl milostný poměr. Od roku 1828 začal koncertovat i mimo Itálii, navštívil mimo jiné Německo, Francii, Polsko, české země, Anglii a Skotsko. 23. července 1825 se mu ze vztahu s Antonií Bianchiovou narodil syn Achille. S matkou svého syna se však nikdy neoženil a po čase se s ní úplně přestal stýkat. Díky četným koncertům se stal velice zámožným a měl cennou sbírku houslí od věhlasných mistrů houslařů – vlastnil mimo jiné housle od Antonia Stradivariho, Niccoly Amatiho a Giuseppa Guarneriho del Gesù.

Paganini zemřel v roce 1840 v Nice v průběhu ozdravného pobytu.

Nemoci

Paganiniho celý život sužovaly rozličné nemoci, zvláště priapismus; podle dnešních výzkumů také trpěl Marfanovým syndromem (genetické onemocnění pojivové tkáně), čímž se dá vysvětlit jeho nezvyklý zjev, dlouhé prsty a mimořádná roztažitelnost rukou.[1] Později se také nakazil syfilidou a na její následky zemřel. V té době se tato nemoc ještě léčila pomocí rtuti, která sice chorobu částečně omezuje, ale je toxická a má řadu nežádoucích vedlejších účinků. Ke konci života též trpěl onemocněním hrtanu, což mu velice ztěžovalo mluvení. Přes všechny zdravotní problémy se ale až do své smrti věnoval intenzivní hudební činnosti.

Historky

O Paganinim se traduje mnoho historek, dnes ale nelze zjistit, jestli stojí na skutečných základech. Na jednom koncertě prý hrál tak vášnivě, že přetrhl tři ze čtyř strun, přesto dokázal koncert dohrát na nejnižší struně G. Podle jiné varianty tohoto příběhu mu je někdo před koncertem úmyslně nařízl. Další z variant tohoto příběhu je, že si exhibicionistický Paganini své struny poškodil sám, aby předvedl svou genialitu při hře na housle.

Jeho milostná aféra s kněžnou Elisou Bonaparte se stala námětem populární operety Paganini od Franze Lehára, poprvé uvedené 30. října 1925 ve Vídni.

Kvůli svému neobvyklému vzezření (částečně zapříčiněnému Marfanovým syndromem) a kvůli naprosto neobyčejným schopnostem hry na housle byl mnohými lidmi obviňován ze spolčení s ďáblem. Po smrti mu byl dokonce z tohoto důvodu odepřen pohřeb na hřbitově; jeho tělo bylo řádně pohřbeno až 36 let po smrti.

Hudební činnost

Niccolò Paganini

Paganini koncertoval s úchvatnou bravurou, s lehkostí zvládal i extrémně rychlá tempa a používal v té době ne zcela obvyklé techniky:

Paganini také zkomponoval mnoho hudebních skladeb, jeho 24 capricií je tak obtížných, že houslisté je dokázali zahrát až 50 let po jeho smrti. Z dalších děl jsou nejdůležitější:

  • 6 houslových koncertů (napsal ještě dva, od nichž se zachovaly jen sólové party)
  • 12 sonát pro housle a kytaru
  • 6 kvartetů pro housle, violu, violoncello a kytaru

Vyznamenání

Odkazy

Reference

  1. MUDRA, Oldřich. Niccolò Paganini: Génius, nebo monstrum?. Deník.cz. 2017-08-09. Dostupné online [cit. 2020-06-29]. (česky)

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.