Nafarové

Nafarové nebo Nafaři, Nafar-klan (turecky Neferler, ázerbájdžánsky Nəfərlı Türkləri, Nəfərlılər persky لون → Nafar) jsou menší turkický klan-rod žijící v Íránu. I když představují jižní sub-etnickou skupinu Ázerbájdžánců, některými výzkumníky jsou přiřazeni k větvi afghánských Oghuzů. Mísí se v nich turecké, arabské a lúrské elementy. Ke konci 20. století žili podle sčítání v počtu 4 100 obyvatel.[pozn. 1] (Zdroj: Ethnologue 2010). Nafarové mluví jazykem Nafar, což je jižní dialekt jazyka ázerbájdžánského – Torki.[1][2] V průběhu vládnutí dynastie Pahlaví v Íránu, se od Nafarů a dalších tureckých národů požadovalo učení v perštině.[3] Jsou přívrženci větve ší'itského islámu.[4]

Krátké dějiny

Podle Hasan Fasá’iho, Nafarové zahrnovali následující dílčí kmeny: Bádeki, Tátemlu, Čengezi, Dulukánlu, Zamánkánlu, Settárlu, Sandžarlu, Šuli, Tátem, Tá’efa-je Džen, Aráki, Kádlu, Kobádlu, Karabádžaglu, Kejdárlu a Lúr.[5] Nafarové byli úzce spjati s Baharluy. Již dlouho předtím byly tyto dva kmeny několik krát pod vládou společného vládce (kalántar). Jeden známější z nich byl Hadži Hossajn Chán Nafar, který se stal náčelníkem Baharluských a Nafarských kmenů během panování Nádir Šáha (1736–1747). Jeho syn Mohammad Taki Chán, po posloupnosti následovaný synem Ali Akbar Chánem, byl také v čele obou kmenů.[5] Ačkoli byli Nafarové jeden z největších kmenů provincie Fárs, neustále se rozpadávali, jež nakonec byli absorbováni Kaškajskou kmenovou konfederaci. Již v první polovině 19. století, byla Kaškajská kmenová konfederace tak silná, že byla schopná vzdorovat autoritě ústřední vlády Kádžárovské dynastie. Kaškajové také představovali stálou hrozbu pro právní řád, jejich rozsáhlými nájezdy v jižním Fársu. Perská vláda Kádžárovců byla pod nepřestajným tlakem britských konzulů v Širázu, stejně jako Širázských obchodníků, poskytnout řešení tohoto problému. V létech 1861–62 se guvernér-generál Fársu Soltán-Morád Mirzá snažil omezit moc Kaškajů tím, že založil konkurenční kmenovou konfederaci. Tak se oba kmeny, Baharluové a Nafarové stali členy Chamžské kmenové konfederace (Ilāt-e Kamsa) skládajících se z pěti kmenů: Baharluů, Ajnalluů, Bašeriů, Nafarů a Arabských kmenů. Na přelomu 20. století bylo v této kmenové konfederaci mnoho Nafarů absorbovaných do Bašeriského kmenového svazu což byl založen vládou a pod vedením Alí Mohammada Kawám-al-Molúka, bohatého Širázského obchodníka. Skládali se z tureckých kmenů Ajnalluů, Baharluů a Nafarů spolu s Bašeriy, a arabských kmenů Šajbáníů a Džabbáraů.[6] Když ještě Nafarové z Fársu byli kočovníky, jejich zimní tábořiště byla v böluku Daráb (ázerbájdžánsky: böluk → okres) stejně jako v bölucích Džahrom a Lárestán a letní v distriktu Abade Tašk (distrikt) severně od jezera Nejriz.[7]

V souladu s Britsko-ruskou smlouvou z roku 1907, byl Širáz v neutrálním pásmu. Soupeření mezi Kawámy a Kaškajy byla nadále zhoršena jejich výběrem opačných stran v první světové válce. Britové potřebovali zabezpečením ve Fársu ochránit své ropná pole v Chúzistánu, a přístupové cesty do Mezopotámie, kde napadající britské síly pochodovaly k hornímu Tigrisu. V roce 1914 vládla rodina Kawámů v Bašeriské kmenové konfederaci až 16 000 stanům, dokud tato politická struktura nebyla rozbita Rezá Šáhem Pahlavím (1925–1941) v roce 1930. Tvrdé vládnutí Rezá Šáha dále podkopávalo jednotu a soudržnost kmene, když dvě koloniální mocnosti, Rusko a Británie, soupeřily o zóny vlivu v jednotlivých regionech. Šlo o druhou, méně intenzivní fázi Velké hry mezi Ruskem a Británii, v které se Nafarové přiklonili k spolupráci s Velkou Británii. Protikomunisticky orientovaný Rezá Šáh si brzy získal podporu Británie, která si nepřála expanzi ruských bolševiků směrem na jih.

V roce 1940 Ráhdár Chán, zeť nafarského kalántaře Sardar Chána, se svými muži napadl a zabil Abd al-Ghaffár Behruze, náčelníka širázské větve Bánk-e Melli a celou jeho skupinou, jež byl v čele kolony směrující k Laru, jako specifický protivník, vedoucí činitel, který byl očividně na nesprávné straně. Po několika marných pokusech zatknout Ráhdár Chána mu ústřední vláda nabídla plochu úrodné země v blízkosti Perského zálivu, výměnou za slib, že se jeho strana zdrží jakýchkoliv dalších násilných činů.

Slovy Olivera Garroda:

„ ...do roku 1945 se Nafarové potopili v zločinnou sebranku několika set rodin, tábořících ve skalních jeskyních na jih od Laru, kde vykořisťují několik ustálených obyvatel který setrvali v tomto nepřátelském regionu... “
— Oliver Garrod[8]

Některé odhady počtu obyvatel Nafarů z Fársu jsou následující:

  • Lady Mary Leonora Sheil (1849), 850 rodin,[9]
  • Aleksandr Grigorovič Tumansky (1896), 2,500 rodin,[10]
  • Gustave Demorgny (1918), 3 500 rodin,[11]
  • Masʿud Kayhān (1932), 3 500 rodin,[12]
  • Arthur Cecil Edwards (1953), 450 rodin.[13]

Rozmístění

Nafarové jsou usídleni v obrovské oblasti jihovýchodního Fársu. Podstatná skupina z nich se také usadili v okresu Ramžerd severně od Šírázu. Dnes jsou Nafarové rozptýleny v regionu Teherán, okrese Kavar jižně od hlavního města a v Alborzských horách.[14]

Poznámky
  1. ačkoli tento počet obyvatel je prezentován íránskými úřady, někteří výzkumníci se domnívají že je tendenční a jejich počet může být daleko větší

Reference
  1. Dokumentace pro ISO 639 identifikátor: aze dostupné online
  2. MultiTree: Digitální knihovna jazykových vztahů The Nafar Dialect of South Azerbaijani (dostupné online)
  3. GÜZEL, Hasan Celâl, "Genel Türk tarihi", Yeni Türkiye, 2002, c. 1, s. 169 (turecky)
  4. LLMAP: Nafar, a Dialect of Afghanistan Oghuz (dostupné online)[nedostupný zdroj]
  5. Fasāʾi, Hasan „Fārs-nāma-ye nāṣeri“, 2 vols. in 1, Tehran, 1895-96. p. 314, p. 315; repr. Tehran, nd; ed. M. Rastgār, 2 vols., Tehran 1988. p. 1583, p. 1585 (persky)
  6. Barth, Fredrik „Nomads of South Persia: The Basseri tribe of the Khamseh Tribal Confederacy“, Oslo, 1961 pp. 85. (anglicky)
  7. Demorgny, Gustave „Les réformes administrative en Perse: les tribus du Fārs“, RMM 22, March 1913, pp. 106. (anglicky)
  8. Garrod, Oliver „The Nomadic Tribes of Persia To-Day, Journal of the Royal Central Asian Society“ 33, 1946, p. 44.
  9. Sheil, Lady M. L. „Glimpses of Life and Manners in Persia“, London, 1856.
  10. Tumansky, A. G. „Ot Kapiiskago morja k Hormuzdskomu prolivu i obratno“, Sbornik Materialov po Azii 65, 1896, p. 79.
  11. Demorgny, G. „Les réformes administrative en Perse: les tribus du Fārs“, RMM 22, March 1913, p. 106.
  12. Kayhān, M. „Joḡrāfiā-ye mofaṣṣal-e Irān“, 2 vols., Tehran, 1932-33. p. 87
  13. Edwards, A. C. „The Persian Carpet“, London, 1953. p. 288
  14. Hosayn Ali Razmara, „Farhang-e joḡrāfiāʾi-e Irān. Ābādihā“, Vol. II, Tehran, 1949-54, s. 111. (persky)

Literatura
  • Fredrik Barth, “Nomads of South Persia: The Basseri tribe of the Khamseh Tribal Confederacy“, Oslo, 1961.
  • Gustave Demorgny, “Les réformes administrative en Perse: les tribus du Fārs“, RMM 22, March 1913.
  • Arthur Cecil Edwards, “The Persian Carpet, London“, 1953.
  • Lady Mary Leonora Sheil, “Glimpses of Life and Manners in Persia“, London, 1856.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.