Na Starém bělidle

(Před Starým bělidlem. Odpůldne v červnu, v den sv. Jana Křtitele) Za scénou tři ze čtyř Proškových dětí zpívají otci zdravici k jmeninám (Náš tatíčku milý, poslyš naše přání). Před domem se potkává Kristla s Mílou; Míla s druhy v noci vyplatil záletného panského lokaje a Kristla se bojí, že za to bude ztrestán odvodem na vojnu (zpěv Zkazí nám jej oběma ten kabátek bílý). Babička je chlácholí. Míla s posměchem, Kristla s obavami sledují italského lokaje, jak nese panu Proškovi ze zámku víno k svátku.

Brzy se prostranství před stavením zalidní. Vedle Proškových tu jsou jejich čtyři děti, mlynářský pan otec s chotí a pan myslivec s myslivcovou. Všichni připíjejí oslavenci. Mlynář, který si už značně zavdal, zpívá své ženě, jež ho napomíná (píseň Kvetou, kvetou, kvetou u potoka kvítka spanilá). Kristla přibíhá ohlásit osobní návštěvu paní kněžny a její schovanky komtesy Hortensie. Všichni se polekaně ukrývají do domu a nechávají babičku a děti, aby panstvo přivítaly.

Kněžna s Hortensií se přicházejí rozloučit; odjíždějí zítra do Itálie, i když se komtese bude stýskat (Hortensiin zpěv Těžko se nám jede, těžko zvláště mně). Proškovi a poté i jejich hosté se konečně osmělí a vyjdou ven. Babička hostí kněžnu koláčky a ta je blahosklonně přijímá. Na kněžninu zmínku o nehodě jejího lokaje uvádí babička věci na pravou míru. Když vzácná návštěva odchází, všichni se s milostivou paní a slečnou loučí (ansámbl Bůh provázej vás, paní milostivá). I ostatní hosté se pak odebírají domů.

Babička s Kristlou hovoří o kouzlech. Dívka si večer dala pod polštář věnec z devatera kvítí a zdálo se jí pak o Mílovi: on tedy bude její ženich. Ráno pak hodila věneček přes strom a dopadl daleko, to znamená rozloučení (nokturno s dvojzpěvem Slavíček zpíval, v olšoví šeptaly vlny… V noci svatojanské). Ale Míla, který se právě objevil, se nebojí: Babička jim ještě bude na svatbě starosvatkou. Babička osamí a vzpomíná na mládí (zpěv Ó štěstí mládí neskonalé).

(Před hospodou, podzim) Kristla obsluhu je hosty a přitom pláče pro Mílu, který byl odveden na vojnu. Přicházejí rekruti (průvod a sbor Už na vojnu jedeme, dobře se tu mějte). Míla utěšuje Kristlu a dává jí sbohem (duet Neplač, Kristlo, bohu poručeno… Já tebe nemít, duše drahá). I babička se s ním přichází rozloučit a naznačujíc, že by ho snad mohla dostat z vojny zpátky, žehná ho jménem jeho zemřelých rodičů (tercet Jak bych slyšel slova matky zvěčnělé). Rekruti se vyhrnou z hospody posíleni na cestu a odcházejí (sbor Neplačte, matičko… Proto jsem tě vychovala… Dala holka, dala zjara… Má milá dědino, už se s tebou loučím). Když jsou všichni pryč, Kristla se znovu rozeštká.

(Babiččin světnička večer) Babička, Kristla a další přástevnice předou nitě (sbor Umřela panna v době jarních let). Proškovy děti si prohlížejí věci z babiččiny truhly: čepec s holubičkou, tolar od císaře Josefa, granáty. Jedna z přadlen vzpomíná na proroctví kladské Sibylly, jejíž mramorový kůň se propadá do země, a až se zcela propadne, přijdou na českou zemi nejhorší časy. Babička ale k dětem hovoří: milujte svou českou zemi a pracujte pro ni a Sibyllino proroctví se nevyplní (árie Rozmilé děti, až dorostete a mne tu více nebude).

Rolničky saní ohlašují příjezd mlynáře a mlynářky (duet Z města, z města, sanice jako mlat). Nesou psaní paní Proškové od manžela a Kristle od Míly; ostatní děvčata si ji dobírají. Mezi zprávami od pana Proška je i zmínka o komtese Hortensii, jež se roznemohla, ač měkla právě před zásnubami s bohatým hrabětem. Mlynář tuší, že má ráda jiného.

Vstupuje Kudrna s kolovrátkem a svými chlapci. Babička je hostí rosolkou a chlapci tancují s děvčaty (sbor Už je tu Kudrna… Už je doděláno, už je dopředeno). Mlynáři pobízí k tanci babičku, ale ta už se na to necítží; zato když byla mladá, žádnou muziku nevynechala (duet Babičko, my spolu otevřeme kolo… Bejvávalo, bejvávalo). Jen Kristla se raději než tancem těší Mílovým dopisem. A to ještě neví, co psal pan Prošek, totiž že přednesl paní kněžně babiččinu prosbu, aby se zasadila o Mílovo propuštění z vojny. Po tanci všichni odcházejí, děti a babička se s modlitbou hotoví ke spánku.

(Pokoj komtesy Hortensie v ratibořickém zámku) Komtesa, poněkud pozdravená, portrétuje babičku. Vchází pan Prošek a vyřizuje, že Míla už je z vojny zpátky. S Kristlou se má setkat až o obžínkové slavnosti. Prošek chválí Hortensiin obraz (zpěv Krásná malba, podařená). Babička s komtesou hovoří o jejím umní a o tom, kde se mu naučila. Brzy zjistí, že je Hortensie zmilovaná do svého učitele, mladého florentského malíře (duet Proč jsi se tak zahleděla?). Vchází kněžna, dává své schovance květin a vyzývá obě k přípravě na slavnost. Babička kněžně náznaky dopomůže k tomu, aby pochopila příčinu Hortensiina smutku a nemoci. Kněžna komtesu ujistí, že nikdy neměla v úmyslu stát v cestě jejímu štěstí: ať jedná, jak jí srdce káže. Hortensie a babička kněžně děkují (tercet Ty miluješ jej, trpíš, skrýváš lásku svou). Všichni tři odcházejí na dožínky.

(Proměna – Prostranství před ratibořickým zámkem) Vazačky a ženci tancují obřadní tanec s vyzdobenou „bábou“ (sbor Po tom našem poli zlatá bába chodí). Přichází kněžna, poddaní jí volají „vivat“ a Kristla jí předává dožínkový věnec (zpěv Vznešená a milostivá paní naše!). Kněžna se jí za to odvděčí přivedením Míly. Kristla, Míla i Hortensie děkují kněžně, ta však odkazuje na jejich mocnou přímluvkyni, babičku. Kněžna, mlynářský pan otec a všichni vesničané zpívají chválu „naší babičce“ (Jsi šťastná žena, stařenko mám milá… Buď zdráva babička nám na sto let).

• BRANBERGER, Jan. Svět v opeře. Praha: Orbis, 1947. 805 s. S. 235–236.
• ŠÍP, Ladislav. Česká opera a její tvůrci. Praha: Supraphon, n. p., 1983. 400 s. Kapitola Karel Kovařovic, s. 130–131.
• JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. Malá encyklopedie české opery. Praha, Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-236-8. S. 172.
• HOSTOMSKÁ, Anna a kol. Opera – Průvodce operní tvorbou. 11. vyd. Praha: NS Svoboda, 2018. 1466 s. ISBN 978-80-205-0637-5. S. 781–783.

• Na Starém bělidle v databázi Archivu Národního divadla
• Libreto opery Na Starém bělidle v databázi projektu Kramerius