Nátha Sampradája

Nátha Sampradája je charakteristická posloupností „učitele“ (guru) a „učedníka“ (šišja), důrazem na praxi jógy, jejím tantrickým pojetím, siddhistickou filozofií života, šivaistickým náboženstvím a ze sociálního hlediska poskytováním útočiště v ášramských komunitách vyhoštěncům z hierarchicky uspořádané kastovní společnosti. Rozlišuje se na několik mnišských řádů, z nichž historicky nejstarším doloženým je starověká Nandinátha Sampradája („Tradice Radostného Náthy“) z 2. až 5. století př. n. l., navazujícím středověká Ádinátha Sampradája („Tradice Prvního Náthy“) z 9. až 10. století n. l. a Navanátha Sampradája („Tradice devíti Náthů“) z 10. až 11. století. Dělí se také na mnoho různých dílčích „sekt“ či „denominací“ (pantha), z nichž nejvýznamnějších je dvanáct denominací Navanátha Sampradáji. Každá má svůj centrální „chrám“ (matha).

Nátha je sanskrtské slovo, které znamená „Pán“ ve smyslu „Ochránce“.[1] V Nátha Sampradáji je to čestný titul zakladatele nebo vysoce postaveného příslušníka některého z jogínských řádů, zasvěcence, který poskytuje útočiště všem, kdo se k němu uchýlí, a chrání posvátné učení řádu před nezasvěcenými. Jako označení tradice se však tento titul ještě nepoužíval před 18. stoletím. Do té doby byla tato tradice v Indii nazývána zkrátka jako tradice jogínů.[2] Termín jogín je odvozen ze sanskrtského termínu jóga („spojení“), označujícího v indické duchovní tradici metodu obnovení spojení duše či ducha tvora s duchovním či božským principem Univerza, což se shoduje s latinským originálem termínu pro náboženství ve smyslu duchovní tradice religio („znovuspojení“).

Termín Siddha[3] znamená „Ten Dokončený“ nebo „Ten Dokonalý“ ve smyslu člověka, který dosáhl bytostné dokonalosti. Objevuje se již v posvátných textech hinduismu, buddhismu a džainismu několika století před Kristem jako vlastní termín v některých Upanišadách nebo jako alternativa titulů Buddha nebo Džaina. Také titul Nátha se objevil již před Kristem jako titul různých osobností v hinduismu a džainismu (např. Nandi Nátha nebo Páršva Nátha). Rovněž se objevuje jako titul božstev (např. u Šivy ve spojení Ádi Nátha, Pašupati Nátha či Amára Nátha) či u jednoho Bódhisattvy mahájánového buddhismu (Avalókitéšvara).

Běžně se termín Nátha Sampradája aplikuje na Navanátha Sampradáju a Ádinátha Sampradáju, zatímco termín Siddha Sampradája nebo Kailása Parampara ("Linie z Kailáše")[4] se vztahuje na Ádinátha Sampradáju a Nandinátha Sampradáju. V podstatě však jde o duchovně a filozoficky totožné tradice, které na sebe vývojově navazují[5] a na které lze vztáhnout jeden zahrnující název. Jde o jedinou siddhistickou tradici jógy, která pokračuje v linii započaté ve 2. až 5. století př. n. l. u Kailásu, která byla dovršena ve středověku, kdy se rozvětvila, a poté se začala souhrnně nazývat Nátha Sampradája.

Nátha Sampradája patří mezi hinduistické tradice trvající díky kontinuální posloupnosti „učitele“ či „mistra“ (guru) a „učedníka“ či „adepta“ (šišja). Jde o iniciační „linii“ (parampara), která zajišťuje nepřerušené pokračování tradice předáním učení od gurua šišjovi, jeho „zasvěcením“ (dikša). Původní Nátha Sampradája se udržuje v „linii z Kailásu“ (Kailása parampara),[4] posvátné transhimálajské hory, uctívané hinduisty, džainisty a buddhisty jako mytická hora Méru (tj. symbol axis mundi čili pomyslné „osy světa“). Hinduisté uctívají Méru jako horu Šivy a džainisté zase jako horu svého prvního tírthankary Rišabhy,[6] přičemž Šiva v náthovském šivaismu a Rišabha v džainismu jsou shodně uctíváni jako Ádi Nátha („První Nátha“). Na Kailásu započal Nandi Nátha, uctívaný v šivaismu jako strážce této posvátné hory, iniciační linii nejstaršího známého řádu náthovské tradice.[4] Do této linie se počítají Nandinátha Sampradája, Ádinátha Sampradája a také Meykanda Sampradája,[4] založená ve 13. století Meykandarem, učedníkem jednoho z tehdejších mistrů Nandinátha Sampradáji Paradžjotiho Munívara.

Praxe jógy je sádhanou (doslova „prostředkem dosažení“) Nátha Sampradáji. Proto jsou také všichni příslušníci této tradice jogíny. Dělí se ale na laiky a zasvěcence, kterými jsou sádhuové („svatí“, doslova „ti dosahující“), tj. asketičtí „mniši“ (samnjasíni), podporující praxi jógy „odříkáním“ (samnjása). Pataňdžali, autor systematického pojednání o józe sestávajícího z textů zvaných Jóga Sútry, sám byl jogínem Nandinátha Sampradáji, jedním z osmi učedníků Nandiho Náthy.[4] Ve svém pojednání rozlišil různé stupně a techniky jógy, počínaje rozlišením dvou základních druhů jógy (krija jóga a aštanga jóga) a konče rozpoznáním nejvyššího stupně jógy (rádža jóga). Matsjendra Nátha nebo jeho učedník Górákša Nátha jsou považováni za zakladatele tzv. hatha jógy.[7][8]

Náthové rozvinuli tantrické pojetí jógy. Tantra (sanskrt. „tkanivo“ nebo „pavučina“ ve smyslu struktury) je stylem meditace a rituálů.[9] Má široký význam a tantrickým pojetím se rozumí pojetí strukturální, systematické, technické či metodické. Spočívá ve vytvoření strukturovaného systému či rozpracování různých technik nebo metodických postupů.[10] Náthové tak rozvinuli vědecký přístup k józe. Vyvinuli různé techniky a metodické postupy jógy, pracující s tělem a myslí jako nástrojem ducha a prostředkem jeho vysvobození. V rámci tohoto pojetí zastávají monistickou teorii, překonávající dualitu duchovní a hmotné podstaty přesvědčením, že ve skutečnosti neexistuje nic jako hmotná substance, že jde o máju („iluzi“), protože vše zdánlivě hmotné je pouze vnější formou vnitřního obsahu metafyzické podstaty veškerenstva (brahma).[11]

Konečným cílem náthovských sádhuů je stát se Siddhou („Dokončeným“ či „Dokonalým“), tj. bytostí, která dosáhla svého duchovního „osvobození“ (mókša) již za života jako džívanmukta ("osvobozený duší" či "zaživa")[12] a podle hinduistické a džainistické víry žije i po smrti v duchovním těle v metafyzické říši Siddhalóky či Siddhašíly. Podle téže víry žije mnoho Siddhů v Siddhášramu skrytém v Himálaji. Siddhové jsou v hinduismu, džainismu i buddhismu ctění světci, považovaní za nadpřirozené bytosti s vlastní filozofií života jako cesty duchovního osvobození založené na sádhaně a využití těla a duše jako prostředku či nástroje tohoto osvobození, eventuálně nadpřirozených schopností siddhi.[13] Pojem siddhismus není běžně používaný termín pro filozofický systém jako buddhismus nebo džainismus, nicméně se hodí pro vystižení vlastní náthovské filozofie, vystavěné na základě sádhany jako Siddha Sampradája.

Nátha Sampradája začala jako šivaistická tradice, uctívající Boha Univerza jako Šivu (sanskrt. „Laskavý“ nebo „Milostivý“).[14] Zakladatel Kailása parampary Nandi Nátha je duchovním otcem první šivaistické doktríny Šaiva Siddhánty, šířené jeho učedníky. Původně ve védské tradici bylo jméno Šiva jen přídomkem několika védských bohů, ale Nandi Nátha ho podobně jako autor Švétašvatara Upanišady, historicky nejstarší literární expozice šivaismu z 4. až 6. století př. n. l., použil v monoteistickém či spíše teisticky monistickém smyslu jako jméno Boha Univerza, „Hospodina“ (sanskrt. Íšvara) - „Transcendentního Ducha“ (Paramátma). Podle této teologie, v nejhlubším nitru každé duše spočívá jeden a tentýž Bůh vědomí, Šiva, který je zároveň Bohem jsoucna v bytí veškerenstva, a tím Bohem Univerza.[15]

Příslušníci Ádinátha Sampradáji uctívají Šivu jako „Prvního Náthu“ (Ádi Nátha), od nějž pochází učení jejich zakladatele Matsjendry Náthy.[16]

Náthové žijí buď jako „poutníci“ (parivrádžaka) na cestách, nebo jako „mnichové“ (sannjási) v ášramech (klášterech) v lesích a horských oblastech.[17] Tento způsob života má svůj původ ve šramanském hnutí. Náthové také mají svá centra v chrámech (sanskrt. matha), z nichž nejvýše postaveným je Górákhnáth Matha.