Centrální banka

Centrální banka realizuje měnovou politiku, spravuje měnu státu (s výjimkou zemí eurozóny, kde tuto roli převzala ECB), dohlíží na činnost obchodních bank (může na ně např. uvalit nucenou správu), poskytuje jim úvěry, též i licence a vůbec stanoví podmínky pro činnost obchodních bank a dalších finančních institucí. Vede účet státního rozpočtu.

Dále sleduje množství peněz a ovlivňuje ho (snadno emituje, stahování z oběhu je však téměř nemožné; množství peněz již emitovaných do oběhu dále ovlivňuje také vydáváním či nákupem dluhopisů), spravuje rezervy ve zlatě a cizích měnách – devizové rezervy. Hlavním nástrojem banky je stanovení úrokových sazeb, od kterých se odvíjejí sazby jednotlivých obchodních bank na mezibankovním trhu. V některých zemích ovlivňuje měnový kurz, a to i ČNB: například v návaznosti na kurz Eura.

Z 194 zemí, které jsou považovány za nezávislé, existuje 170[5] centrálních bank, které se dále dají rozdělit do tří skupin podle vlastníka – např. Švýcarsko má centrální banku v soukromých rukou, Velká Británie, Francie, Čína a řada dalších v rukou státu; Spojené státy americké, Belgie a Japonsko ve smíšeném vlastnictví.

• Evropská centrální banka – Evropská unie, 1998
• Česká národní banka – Česko, vznikla 1993 rozdělením Státní banky československé
• Národní banka Slovenska – Slovensko, vznikla 1993 rozdělením Státní banky československé
• Bank of England – Spojené království, 1694
• Federální rezervní systém – Spojené státy americké, 1913

Monopolní postavení centrální banky může vést – a v historii často vedlo – ke zneužití této pozice především ze strany vrchních představitelů státu. Historicky mezi tato zneužití patřilo ředění mincí levnějšími kovy. To vedlo k znehodnocování peněz a obohacování majitele mincovny (panovníka) na úkor ostatních.[6] Z toho důvodu v moderních demokraciích existuje požadavek na striktní nezávislost centrální banky na vládě. Moderní zneužití centrální banky mívá podobu masivního tištění nových peněz, které může vést k hyperinflaci a potažmo k hospodářskému kolapsu. Mezi nejznámější případy hyperinflace patří Německo po první světové válce, Maďarsko po druhé světové válce a Zimbabwe za vlády Roberta Mugabeho.

Zatímco standardně ekonomové kritizují či chválí jednotlivé kroky centrální banky, existuje řada ekonomů (zejména zástupci rakouské školy), kteří kritizují samotnou podstatu centrální banky. Zásadní kritiku centrálního plánování podal F. A. Hayek, který ukazuje, že vzhledem k roztroušené povaze informací není v možnostech jedince či jedné instituce efektivně řídit ekonomiku ani její jednotlivé části, peníze nevyjímaje.[7] Podle kritiků má být centrální banka – díky své dnešní možnosti ovlivňovat nabídku peněz a tak i tržní úrokovou míru – původcem hospodářského cyklu.[8][6]

Odlišnou kritiku politiky centrálních bank poskytuje post-keynesovská politická ekonomie. Základem jejich kritiky je endogenní pojetí peněz (nabídka je určena poptávkou po půjčkách a ta pochází z ekonomického systému za účelem financování výrobních a akumulačních procesů nebo nárůstu spekulativních operací), demokratický deficit nezávislých centrálních bank (ECB, ČNB) a nízká výkonnost ekonomik.[9][10][11][12][13] Zdůvodnění (hyperinflace, technokratismus na základě Nové konsensuální makroekonomie) pro nezávislost centrální banky pokládají za neopodstatněný a kontraproduktivní. Kritizují, že neplní roli, kterou má (finančník vlády, zachránce poslední instance, politika nízké úrokové sazby, správa dluhu a regulace) a místo toho svojí politikou (vysoké úrokové míry, kvantitativní uvolňování, cílování inflace) destabilizuje ekonomiku (nízká výkonnost ekonomiky, kde je centrální banka pod vlivem rentiérů a finančníků). Centrální bankéři musí, dle PKM^[ujasnit], pochopit že jejich primární funkcí je zajišťovat veškerou likviditu (při co nejnižší nominální úrokové sazbě (blízké nule)), kterou komunita vyžaduje pro financování investičních projektů, a pro zajištění bezpečnostní ochrany pro střadatele. Na rozdíl od hospodářských liberálů v civilizované společnosti nelze boj proti inflaci přenechat nezávislým centrálním bankéřům. Centrální banka nekontroluje nabídku peněz (kvůli endogeneitě peněz) a proto boj s inflací musí provést vláda skrze příjmové politiky (daně, buffer stocky). Monetaristé klasické teorie předpokládali, že směnná rovnice kvantitativní teorie dala centrální bance přímou kontrolu nad inflací prostřednictvím exogenní nabídky peněz. Klasická teorie (práce „přirozené míry nezaměstnanosti“ Miltona Friedmana) uznala, že inflačního cílení lze dosáhnout pouze ovlivněním míry a masivním růstem nezaměstnanosti (recese). Keynesova teorie nicméně poukazuje, že centrální banka může cílit na inflaci pouze zavedením „příjmové politiky strachu“. Ospravedlnění „nezávislé“ centrální banky navrhovateli kvantitativní teorie peněz je pro PKM implicitní uznání, že „přísné“ peněžní politiky mohou být účinné při omezování inflace pouze politickým (a sociálně) nepřijatelným vážným ekonomickým poškozením některých pracovníků a podniků v národě. „Nezávislost“ centrální banky umožňuje způsobení zbytečných a škodlivých ekonomických nákladů osobám s nejmenší schopností bránit se, aby se zlepšila ekonomická situace těch, kteří pravděpodobně budou nejbohatšími v komunitě.[14][15][16]

PKM kritizuje konvenční pohled (boj s inflací) na politiku úrokových sazeb a navrhuje své vlastní politiky. Dominantním post-keynesovským názorem je, že v endogenním peněžním světě je úroková sazba v zásadě spíše politicky (spor mezi dlužníkem a věřitelem) determinovanou proměnnou než odrazem čistě ekonomických sil. V moderní post keynesiánské ekonomii existují dvě tradice týkající se role a účinku úrokových sazeb: (1) aktivističtí PKM (Basil Moore, Giuseppe Fontana, Thomas Palley), který namísto inflačního cíle obhajují aktivistickou měnovou politiku jako užitečný nástroj pro cílení výstupu, investic nebo využití kapacity; (2) druhou skupinu Rochon nazývá „parkovací“ PKM, který tvrdí, že fiskální politika je hlavním nástrojem k cílování produkce, zaměstnanosti a investic, zatímco měnová politika přichází s rušivými vedlejšími účinky na skutečné proměnné. Vztah mezi úrokovými sazbami a produkcí je složitý a nelineární. Mechanismus peněžního přenosu mezi úrokovými sazbami a reálnými ekonomickými proměnnými je nespolehlivý a komplikovaný. Úroková sazba by měla být zaparkována na dané úrovni a měla by být použita fiskální politika. V rámci „parkování“ jsou tři další členění: 1. Smithinovo pravidlo: skutečná úroková míra by měla být velmi nízká, blízká nule (John Smithin); 2. pravidlo Kansas city (MMT): nominální úroková míra by měla být nula, případně záporné reálné úrokové sazby (Wray, Matthew Forstater, Pavlina Tcherneva). 3. pravidlo Pasinetti / pravidlo spravedlivé sazby: skutečná úroková míra by se měla rovnat míře růstu produktivity práce (Pasinetti, Lavoie, Chytil).[17]

Komplexní reforma centrálního bankovnictví, by měly být postaveny na těchto principech, dle Scotta Fullwilera a PKM: 1. Každodenní operace centrálních bank se týkají převážně platebního systému, nikoli požadavků na rezervy. 2. Provozní cíl centrálních bank je nutně cíl úrokových sazeb. Rámec multiplikátoru peněz je v praxi nepoužitelný a neudržitelný 3. Centrální banka vychází vstříc poptávce bank po zůstatcích rezerv a vyrovnává změny své rozvahy, které jsou s takovým přizpůsobením v rozporu. 4. Požadavky na rezervy se týkají cílení na úrokové sazby, nikoli na cílení nabídky peněz. 5. Případné odchylky sazby přes noc od cílové sazby jsou stanoveny sazbou kolateralizovaných úvěrů centrální banky a úrokovou sazbou rezerv. 6. Implementace nové cílové úrokové sazby nevyžaduje žádnou operaci na volném trhu (tzv. Efekt likvidity). 7. Operace centrální banky se celkově týkají ceny, nikoli množství.[18]