Phillipsova křivka

V sedmdesátých letech zaznamenala řada zemí vysokou míru inflace i nezaměstnanosti, známou také jako stagflace. Teorie založená na Phillipsově křivce naznačuje, že se to nemůže stát, a křivka se dostala pod útok skupiny ekonomů s vedením Miltona Friedmana. Friedman tvrdil, že vztah Phillipsovy křivky je jen krátkodobý fenomén. V tomto následoval Samuelsona a Solowa (1960), který napsal: "Všechny naše diskuse byly formulovány v krátkodobých termínech, které se zabývají tím, co by se mohlo stát v příštích několika letech.”[2]

Většina ekonomů už nepoužívá Phillipsovu křivku v původní podobě, protože se ukázalo že příliš zjednodušuje skutečnost [6]. To lze pozorovat ve zběžné analýze údajů o inflaci a nezaměstnanosti v USA z let 1953-92. Neexistuje žádná samostatná křivka, která by vyhovovala datům, ale existují tři hrubé agregace – 1955-71, 1974-84 a 1985-92 – z nichž každá ukazuje celkový “svah” směrem dolů, ale na třech velmi rozdílných úrovních s náhle se vyskytujícími posuny.[7]

Modifikované formy Phillipsovy křivky, které berou v úvahu inflační očekávání,dodnes zůstávají vlivné. Tato teorie se skládá z několika jmen s různými detaily, ale všechny moderní verze rozlišují mezi krátkodobými a dlouhodobými účinky na nezaměstnanost. Moderní modely Phillipsových křivek zahrnují krátkodobou Phillipsovu křivku a dlouhodobou Phillipsovu křivku. Je to proto, že v krátkodobém horizontu je obecně mezi inflací a mírou nezaměstnanosti poměrně inverzní vztah; jak je znázorněno na klesající krátkodobé Phillipsově křivce. Z dlouhodobého hlediska se tento vztah rozpadá a ekonomika se nakonec vrací do přirozené míry nezaměstnanosti, bez ohledu na míru inflace.[8]

Edmund Phelps a Milton Friedman argumentovali, že "krátkodobá Phillipsova křivka" se také nazývá "Phillipsova křivka, zvyšující se dle inflačního očekávání”(neboť její posun nastává tehdy, když inflační očekávání vzroste). Z dlouhodobého hlediska to znamená, že měnová politika nemůže ovlivnit nezaměstnanost, která se přizpůsobuje její "přirozené míře" nazvané také "NAIRU" nebo "dlouhodobá Phillipsova křivka". Tato dlouhodobá "neutralita" měnové politiky však umožňuje krátkodobé fluktuace a schopnost měnového orgánu dočasně snížit nezaměstnanost zvýšením stálé inflace a naopak.[9]

Rovnice, jako je Phillipsova křivka rozšířená o očekávání, se také objevuje v mnoha nedávných nových keynesiánských dynamických stochastických modelech obecné rovnováhy. V těchto makroekonomických modelech s nepříznivými cenami, existuje pozitivní vztah mezi mírou inflace a úrovní poptávky, a tudíž i negativním vztahem mezi mírou inflace a mírou nezaměstnanosti. Tento vztah se často nazývá "novou keynesiánskou Phillipsovou křivkou". Podobně jako Phillipsova křivka rozšířená o očekávání, naznačuje nová keynesiánská Phillipsova křivka, že zvýšená inflace může dočasně snížit nezaměstnanost, ale nemůže ji snížit trvale. Dva vlivné dokumenty, které obsahují novou keynesiánskou Phillipsovu křivku, jsou Clarida, Galí, a Gertler (1999),[10] a Blanchard a Galí (2007).[11]

Původní literatura nebyla založena na samostatné aplikaci ekonomické teorie. Namísto toho byla založena na empirických zobecňováních. Až poté se ekonomové snažili rozvíjet teorie, které odpovídají datům.

Tradiční příběh Phillipsovy křivky začíná mzdovou Phillipsovou křivkou, jakou popsal sám Phillips. To popisuje míru růstu peněžních mezd (gW). Zde (i níže) je operátor g ekvivalentem "procentuálního růstu" proměnné, která následuje:

${\displaystyle gW=gW^{T}-f(U)}$

"Mzdová míra peněz" (W) je zkratka pro celkové mzdové náklady na pracovníka produkce, včetně dávek a daní ze mzdy. Důraz je kladen pouze na peněžní mzdy výrobních pracovníků, protože (jak je uvedeno níže) jsou tyto náklady rozhodující pro rozhodování firem o cenách.

Tato rovnice nám říká, že růst peněžních mezd vzrůstá s vývojovou mírou růstu peněžních mezd (naznačených horním indexem "T") a klesá s mírou nezaměstnanosti (U). Předpokládá se, že funkce f () se monotónně zvyšuje s U tak, že tlumení nárůstu peněžní mzdy nezaměstnaností je znázorněno negativním znaménkem ve výše uvedené rovnici.

S touto rovnicí existuje mnoho různých přístupů. Hlavní přístup znázorňuje měnové mzdy, které jsou stanoveny bilaterálními jednáními (dohodami) v rámci částečného bilaterálního monopolu: jak stoupá míra nezaměstnanosti, všechna ostatní pracovní síla upadá, právě proto, aby pracovníci byli neschopní zvýšit svou mzdu tváří v tvář odporu zaměstnavatele.

Během sedmdesátých let tento přístup musel být změněn, protože (jak Abba Lerner navrhl ve čtyřicátých letech minulého století) se pracovníci snaží udržet krok s inflací. Od sedmdesátých let minulého století byla rovnice změněna tak, aby představila roli inflačních očekávání (nebo očekávané inflace, gPex). Toto vytváří očekávanou mzdovou křivku Phillipsovy křivky:

${\displaystyle gW=gW^{T}-f(U)+\lambda .gP^{ex}.}$

Zavedení inflačních očekávání do rovnice znamená, že skutečná inflace může mít zpětnou vazbu k inflačnímu očekávání a způsobit další inflaci. Ekonom James Tobin označil poslední období jako "inflační nečinnost", protože v současném období existuje inflace, která představuje inflační "impuls", který zbyl z minulosti.

Zahrnovalo to mnohem více než pouhá očekávání, včetně mzdově cenové spirály. V této spirále se zaměstnavatelé snaží chránit zisky, zvyšováním svých cen, a zaměstnanci se snaží udržet krok s inflací, aby ochránili své skutečné mzdy. Tento proces se může stát sebenaplňujícím se proroctvím.

Parametr λ (který je považován za konstantní v jakémkoli časovém období) představuje míru, do níž mohou zaměstnanci získat nárůst peněžních mezd, aby udrželi krok s očekávanou inflací a zabránili tak poklesu očekávaných reálných mezd. Obvykle se předpokládá, že se tento parametr dlouhodobě rovná jedné.

Kromě toho byla funkce f () upravena tak, aby představila myšlenku nezrychlující se míry inflace nezaměstnanosti (NAIRU) nebo co se někdy nazývá "přirozená" míra nezaměstnanosti nebo inflační prahová míra nezaměstnanosti:

[1] gW = gW^T - f(U − U*) + λ·gP^ex.

Zde je U NAIRU. Jak je uvedeno níže, pokud U <U , inflace má tendenci zrychlovat. Podobně, pokud U> U , inflace má tendenci zpomalovat. Předpokládá se, že f (0) = 0, takže když U = U (termín f vypadne z rovnice.)

Může se zdát, že v rovnici [1] jsou gWT a gPex nadbytečné, a že hrají podobnou roli. Nicméně za předpokladu, že λ je rovný jedné, je vidět, že tomu tak není. Pokud je trendová tendence růstu peněžních mezd rovna nule, pak případ, kdy U = U, znamená, že gW se rovná očekávané inflaci. To znamená, že očekávané reálné mzdy jsou konstantní.

V jakékoli přiměřené ekonomice by ovšem konstantní očekávané reálné mzdy mohlo být v souladu pouze se skutečnými reálnými mzdami, které jsou konstantní v dlouhodobém období. To neodpovídá ekonomickým zkušenostem v USA nebo v žádné jiné významné průmyslové zemi. I když reálné mzdy v posledních letech výrazně nevzrostly, došlo během desetiletí k významnému nárůstu.

Alternativou je předpokládat, že tempo růstu peněžních mezd se rovná tempu růstu průměrné produktivity práce (Z). To znamená:

[2] gW^T = gZ^T.

Podle předpokladu [2], kdy U se rovná U a λ rovná jedné, se očekává, že reálná mzda vzroste s produktivitou práce. To by bylo v souladu s ekonomikou, ve které se zvyšují reálné mzdy s produktivitou práce. Odchylky reálných mzdových trendů od vývoje produktivity práce lze vysvětlit odkazem na jiné proměnné v modelu.

Další podstatný faktor je cenové chování. Standardním předpokladem je, že trhy jsou nedokonale konkurenceschopné, kde většina podniků má určitou moc stanovovat ceny. Takže model předpokládá, že průměrná obchodní aktivita stanoví jednotnou cenu (P) jako tkz. "markup" (M) na jednotkové náklady práce ve výrobě, měřené při standardní míře využití kapacity (např. U 90% využití zařízení a zařízení) a poté se přidají náklady na jednotku materiálu.

Standardizace zahrnuje i pozdější ignorování odchylek od trendů produktivity práce. Předpokládejme například, že růst produktivity práce je stejný jako růst produktivity práce a současná produktivita se rovná její hodnotě trendu:gZ = gZ^T and Z = Z^T.

Označení odráží jak stupeň tržní síly firmy, tak rozsah, v němž je třeba platit režijní náklady. Jiným způsobem, stejně jako M, stoupá s mocí firmy stanovit ceny nebo s nárůstem režijních nákladů vzhledem k celkovým nákladům.

Takže cena vychází z této rovnice:

P = M × (jednotkové náklady práce) + (náklady na jednotkové materiály)= M × (celkové náklady na výrobu v produkci) / (množství výstupu) + UMC

UMC představuje jednotkové náklady na suroviny (celkové náklady na suroviny dělené celkovým výstupem). Takže rovnici lze přepracovat jako:

P = M × (výrobní náklady na zaměstnance) / (výstup na pracovníka produkce) + UMC.

Tato rovnice může být dána takto:

P = M × (průměrná peněžní mzda) / (produkční produktivita práce) + UMC = M × (W / Z) + UMC

Předpokládejme, že průměrná cena (M) a UMC jsou konstantní. Na druhé straně produktivita práce roste, stejně jako předtím. Proto rovnice určující míru inflace (gP) je: gP = gW – gZ^T.

V kombinaci s křivkou Phillipsovy mzdy [rovnice 1] a předpokladem uvedeným výše o trendovém chování peněžních mezd [rovnice 2], tato rovnice cenových inflace nám dává jednoduchou cenu za očekávání Phillipsova křivka:

gP = −f(U − U*) + λ·gP^ex.

Někteří se domnívají, že můžeme jednoduše přidat do gUMC, tempo růstu UMC, abychom představili úlohu šoků v nabídce (takových, které sužovaly USA v 70. letech). To vytváří standardní krátkodobou Phillipsovu křivku:

gP = −f(U − U*) + λ·gP^ex + gUMC.

Ekonom Robert J. Gordon toto nazval  "Trojúhelníkový model", protože vysvětluje krátkodobé inflační chování třemi faktory: poptávkovou inflací (kvůli nízké nezaměstnanosti), nabídkovou inflací (gUMC) a inflačními očekáváními nebo inerciální inflací.

V dlouhodobém horizontu se předpokládá, že inflační očekávání dosahují a rovnají se skutečné inflaci, takže gP = gPex. To představuje dlouhodobou rovnováhu úprav očekávání. Část této úpravy může zahrnovat přizpůsobení očekávání zkušenosti se skutečnou inflací. Jiný může zahrnovat odhady lidí v ekonomice na základě jiných důkazů. (Poslední myšlenka nám dala představu o takzvaných racionálních očekáváních.)

Očekávaná rovnováha nám dává dlouhodobou Phillipsovu křivku. Zaprvé, s λ méně než jedna:

gP = [1/(1 − λ)]·(−f(U − U*) + gUMC).

To není nic jiného než strmější verze krátkodobé Phillipsovy křivky (výše). Inflace vzrůstá s poklesem nezaměstnanosti, zatímco toto spojení je silnější. To znamená, že nízká míra nezaměstnanosti (nižší než U ) bude spojena s vyšší mírou inflace v dlouhodobém horizontu, než v krátkodobém horizontu. K tomu dochází, protože skutečná situace s vyšší mírou inflace, která se projevila v krátkodobém horizontu, je zdrojem inflačních očekávání, což dále zvyšuje míru inflace. Stejně tak při vysoké míře nezaměstnanosti (vyšší než U ) vedou k nízké míře inflace. Ty zase povzbuzují nižší inflační očekávání, takže inflace sama opět klesá.

Jak ukázal Milton Friedman, tato substituce (často označovaná jako „trade-off“, v doslovném překladu „kompromis“[12]) platí pouze v krátkém období, kdy se nemění očekávaná míra inflace. Dochází-li ke snižování nezaměstnanosti, roste tlak zaměstnanců na zvyšování mezd a zároveň se v delším období zvyšuje procento očekávané inflace. V tento moment dochází k posunu krátkodobé Phillipsovy křivky na vyšší úroveň, což znamená vyšší míru inflace při stejné míře nezaměstnanosti. Dlouhodobá Phillipsova křivka se ustálí v místě přirozené míry nezaměstnanosti – vertikálně v grafu, kde je na ose X vynesena míra nezaměstnanosti a na Y míra inflace. Jakékoliv snahy dosáhnout nižší nezaměstnanosti, než jaká je její přirozená míra, zvyšují inflační očekávání a vedou v krátkodobém měřítku k růstu zaměstnanosti, v dlouhodobém ovšem pouze k růstu inflace, neboť nezaměstnanost se vrátí na svoji přirozenou míru.

„Dlouhodobě je míra nezaměstnanosti na tzv. přirozené míře a je slučitelná s libovolnou mírou inflace. Původní Phillipsova inverzní závislost stále platí, ale jen v krátkém období. Jde tedy o případ dlouhodobé Phillipsovy křivky, která je kolmá. Přirozená míra nezaměstnanosti je taková míra nezaměstnanosti, při které jsou pracovní trhy v rovnováze - neprojevuje se ani nedostatek pracovníků, ani nedobrovolná nezaměstnanost.“[13]

Robert J. Gordon z Northwestern University analyzoval Phillipsovu křivku, aby vytvořil takzvaný trojúhelníkový model, ve kterém je skutečná míra inflace určena součtem

1. tahu poptávky nebo krátkodobou inflací Phillipsové křivky,
2. tlakových nákladů nebo výkyvy dodávek (cost push or supply shocks,)
3. vestavěné inflace.

Poslední odráží inflační očekávání a spirálu ceny / mzdy. Nabídkové šoky a změny vestavěné inflace jsou hlavními faktory, které posunují krátkodobou Phillipsovu křivku a změnu kompromisu, mezi vztahy uvedenými na křivce . V této teorii, inflační očekávání nejsou jedinými faktory, které mohou způsobit stagflaci. Během 70. let mohl být viníkem například strmý nárůst cen ropy.

Změny vestavěné inflace následují logiku částečného přizpůsobení, která stojí za většinou teorií NAIRU:

Nízká nezaměstnanost podporuje vysokou inflaci, jako u základní Phillipsovy křivky. Pokud však nezaměstnanost zůstane nízká a inflace zůstane vysoká po dlouhou dobu, jako v pozdních šedesátých letech v USA, urychlí se jak inflační očekávání, tak spirála ceny / mzdy. Toto posune krátkodobou Phillipsovu křivku směrem vzhůru a doprava tak, aby se zvýšila míra inflace u každé daně nezaměstnanosti. (Změnu můžeme vidět v B diagramu.)

Vysoká nezaměstnanost podporuje nízkou inflaci, opět jako u základní Phillipsovy křivky. Pokud však nezaměstnanost zůstane vysoká a inflace zůstane dlouhou dobu nízká, jako na počátku osmdesátých let v USA, inflační očekávání i spirála ceny / mzdy se zpomalí. Toto posune krátkodobou Phillipsovu křivku směrem dolů a doleva, takže se při každé míře nezaměstnanosti projeví menší inflace.

Mezi těmito dvěma leží NAIRU, kde Phillipsova křivka nemá žádnou inherentní tendenci k posunu, takže inflace je stabilní. Zdá se však, že existuje střední hodnota mezi "vysokým" a "nízkým", kde zůstává vestavěná inflace stabilní. Konce tohoto "neakcelerujícího inflačního rozpětí míry nezaměstnanosti" se v průběhu času mění.