Letecký útok na Prahu 14. února 1945

Nálet provedlo 62[8] amerických letounů B-17 z 91. a 398. bombardovací skupiny[7] 1. letecké divize 8. letecké armády amerického armádního letectva (91st a 398th Bomber Group, 1st Air Division, 8th Air Force, USAAF) startujících ze základny v anglickém Nuthampsteadu.[9] Dle hlášení obou skupin nálet trval pouze dvě minuty mezi 12:25 a 12:27.

Na Prahu bylo svrženo přibližně 150 tun trhavých a zápalných bomb v širokém pásu od Radlic až téměř po žižkovské nákladové nádraží – bombardování zasáhlo Radlice, Vyšehrad, Zlíchov, Nové Město, Nusle, Vinohrady, Vršovice a Pankrác. Nejvíce byla poškozena oblast od Palackého mostu (tehdy Mozartova) přes Karlovo náměstí na Vinohrady.[3]

V důsledku náletu bylo zabito 701 a zraněno 1184 lidí;[8] mezi oběťmi byli např. horolezkyně a malíř Vlasta a Otakar Štáflovi a Eva Ladová, dcera Josefa Lady. Oběti tvořili téměř výhradně civilisté. Bez přístřeší zůstalo 11 000 Pražanů. Přes 80 lidí zůstalo nezvěstných. Až v roce 1971 objevili stavaři ve sklepě domu na Vinohradské třídě 23 mrtvol do té doby nezvěstných lidí, kteří se udusili v zasypaném krytu.[8]

Bombardováním bylo zasaženo přes 2500 pražských domů, z toho 68 bylo úplně zničeno, 88 velmi těžce poškozeno, 168 těžce poškozeno a 2351 poškozeno lehce.[3] Zasažen byl např. Emauzský klášter, Faustův dům, Vinohradská synagoga, Grébovka (včetně Gröbovy vily)[8], sochy na Palackého mostě,[10] vozovna Pankrác nebo Vinohradské divadlo.[8] Silně byl poškozen dům na rohu dnešní Resslovy ulice a Rašínova nábřeží, který musel být odstraněn; na jeho místě teprve v roce 1996 vyrostl Tančící dům. Mimo objekty bylo napočítáno dalších 67 zásahů. Zničeno nebo těžce poškozeno bylo také přibližně 40 tramvajových vozů.[8]

Nálet nezničil žádný významný vojenský cíl;[3][11] způsobil pouze lehké škody na pražském železničním uzlu, které byly opraveny během několika hodin.[7]

Velké ztráty na životech byly způsobeny také netečností civilního obyvatelstva vůči leteckým poplachům, které byly za války poměrně časté, avšak většina předchozích náletů mířila na cíle mimo Prahu.[3] Lidé se domnívali, že Praze – jakožto českému městu – nehrozí skutečné nebezpečí, případně (mylně) že je dokonce uvedena v seznamu zakázaných cílů spojeneckého letectva.[7] Dalším důvodem bylo pozdní vyvolání poplachu (pět minut před dopadem prvních bomb[3]) a velmi krátké trvání náletu, kvůli němuž byl čas na ukrytí velmi krátký. Náletu neodolaly ani některé protiletecké kryty. K ničivosti útoku přispěl i fakt, že německé letectvo (jehož úkolem bylo mj. chránit města a strategické cíle před nálety) bylo ke konci války ve špatném stavu a že pražský hasičský sbor musel o den dříve odjet pomáhat hasit hořící Drážďany.

Tehdejší oficiální, nacisty kontrolovaný tisk využil nálet k odsouzení Spojenců i české exilové vlády a označil jej za teroristickou akci. 18. února se na náměstí Míru uskutečnila tryzna za české oběti, které se účastnili i předseda protektorátní vlády Richard Bienert a německý státní ministr Karl Hermann Frank; pro německé oběti se obdobná tryzna uskutečnila před Rudolfinem.[7]

Bombardování Prahy bylo způsobeno navigačním omylem. Někteří navigátoři amerických bombardérů hlásili do vysílaček, že se nacházejí nad cílovým městem shozu pum: „... někde nad Drážďany“; jiní chybu rozpoznali, avšak byli nuceni následovat skupinu.[7] Po celou dobu letu z Velké Británie panovala naprostá mlha, skupiny se vlivem silného větru odchýlily jihovýchodně od svého kurzu, navíc se při přeletu Německa porouchal palubní radiolokátor hlavního navigátora skupiny.[1] Navigátoři se tak museli orientovat podle bodů na zemi, kde zaměnili Plzeň za iniciační navigační bod Zwickau, protože je od Prahy vzdálena zhruba stejně jako Zwickau od Drážďan.[3] Faktorem mohl být i nedostatek paliva pro dosažení důležitějšího cíle.[1]

Praha nepatřila mezi náhradní cíle bombardování, na které se měl svrhnout náklad bomb, kdyby se nepodařil shoz na primární cíl (tím byla Saská Kamenice).[7] Spojenecká bombardování českého území způsobila značné škody nacistům. Omyly, ke kterým došlo, se staly vděčným soustem jak nacistické, tak komunistické propagandy.[4][5][12][6]

Pamětnice bombardování Jaroslava Peková vzpomínala na setkání v roce 1990 s letcem, který se na bombardování podílel a podle kterého nešlo o navigační chybu, bomby shazovali na určené místo.[13]

• 
  Pamětní deska v Apolinářské ulici
• 
  Pamětní deska na Břevnově, připomínající oběti německého náletu z 5. května 1945
• 
  Pomník Obětem náletu 14. února 1945 v Praze – Košířích [14][15]
• 
  Vlasta a Otakar Štáflovi, pamětní deska, Mánesova 20