Richard Bienert

Pocházel z rodiny pražského magistrátního úředníka. Po studiu gymnázia vystudoval i práva na pražské univerzitě. Od roku 1906 působil jako policejní úředník u c.k. policie v Praze.[2] Postupně pak pracoval na několika pražských komisařstvích. Od roku 1912 působil jako koncipista pražského policejního ředitelství. V roce 1916 pak začal pracovat v jeho zpravodajském oddělení. V lednu roku 1918 přešel do prezidia státní policie. Za první světové války jako zasvěcený státní úředník, vzdor rizikům, úzce spolupracoval s domácím odbojem, tzv. Maffií. Spolupracoval s jejím vedoucím činitelem Přemyslem Šámalem.[3] A právě to ho vyneslo za republiky do nejvyšších policejních pater.[2]

Krátce po vyhlášení republiky, byl dne 30. října 1918 jmenován pražským policejním ředitelem, 20. května 1920 pak policejním prezidentem hlavního města.[4]

Bienert (označen bílým křížkem) jako policejní prezident Prahy na skupinové policejní fotografii z roku 1923

Provedl reorganizaci pražského policejního sboru v nových státoprávních a politických poměrech. Díky němu mělo prvorepublikové Československo jeden z nejlépe fungujících policejních sborů v Evropě i na světě. Také díky jemu měla policie první republiky velkou prestiž.[5] V roce 1925 se stal viceprezidentem Zemské správy politické v Čechách a od roku 1939 byl českým zemským prezidentem. Za jeho působení se zvýšila prestiž policie, zároveň byl znám sociálním cítěním i charismatem.[2]

Hrob Richarda Bienerta na Olšanských hřbitovech v Praze

Po příchodu nacistů jej gestapo 1. září 1939 zatklo. Z gestapa byl po několika hodinách propuštěn až na zákrok státního prezidenta Háchy[3] a slib loajality, který dodržel. Takže ve funkci policejního zemského prezidenta mohl zůstat a vydržel v ní až do roku 1942. Po zatčení premiéra Eliáše, aby neuvolnil klíčový post ministra vnitra aktivním kolaborantům, rozhodl se tento rezort převzít.[2] Dne 19. ledna 1942 tak byl jmenován v Krejčího vládě ministrem vnitra. K jeho jmenování mimo jiné přispěl i konflikt říšského sekretáře Protektorátu Čechy a Morava, K. H. Franka, s dosavadním ministrem vnitra Ježkem.[3] Od 12. března téhož roku byl zároveň náměstkem ministerského předsedy. Nakonec se 19. ledna 1945 stal krátce do 5. května 1945 i předsedou vlády. Zároveň s funkcí protektorátního premiéra vykonával stále i funkci ministra vnitra. Jako jeden z mála (bylo uděleno cca 30ks) obdržel vysoké protektorátní vyznamenání – Svatováclavskou orlici I. stupně se zlatým věncem.[6] Byl také členem delegace, kterou koncem dubna 1945 vyslal K. H. Frank na Západ s nabídkou separátního míru a společného boje proti SSSR. Akce se však nezdařila.[3]

Dne 5. května 1945 hodlal pronést v pražském rozhlase prohlášení o zániku Protektorátu, ale to už nestihl, protože byl zatčen revolučními gardami.[2] Albert Pražák potvrdil, že Česká národní rada sice nepočítala s jeho zapojením do povstání, ale že již v roce 1944 byl informován o možnosti Bienerta při povstání využít, především vzhledem k oblibě, jaké se stále těšil u policie a četnictva.[3] Dne 31. července 1946[4] Národní soud po tříměsíčním, často dramatickém jednání vynesl rozsudky nad některými členy protektorátní vlády, mimo jiné i nad Richardem Bienertem. Prokurátor František Tržický pro něj požadoval doživotí,[7] nicméně pro polehčující okolnosti (intervence ve prospěch zatčených a pronásledovaných a podporu rodin pozůstalých) mu nakonec soud vyměřil 3 roky vězení za kolaboraci s nacisty.[3] Vláda se k rozsudkům vyjádřila 6. srpna 1946, netajila se zklamáním nad nízkými tresty, respektovala však nezávislost Národního soudu a právoplatnost jeho výroku. Na tom se shodl i nekomunistický tisk. KSČ se několik týdnů domáhala revize rozsudku a požadovala tvrdší tresty. Dne 12. května 1947[7] byl – těžce nemocný – podmínečně propuštěn a dožil v ústraní bez nároku na jakoukoliv státní penzi, podporován pouze svým synem a dcerou.[2]

Jeho stejnojmenný syn se oženil s Evou Peroutkovou, dcerou spisovatele a publicisty Ferdinanda Peroutky.[2] Dcera Klára se provdala za MUDr. Jana Příbrského, významného specialistu v oboru gynekologické péče a primáře nemocnice v Českých Budějovicích.[8]

• JANEČKOVÁ, Eva. Proces s protektorátní vládou. Praha: Libri, 2012. 256 s. ISBN 978-80-7277-502-6.
• Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. I., A–M / Milan Churaň a kol.. 2. vyd. Praha: Libri, 1998. 467 s. ISBN 80-85983-44-3. S. 47–48.
• Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 52.
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 96.
• VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 5. sešit : Bi–Bog. Praha: Libri, 2006. 478–585 s. ISBN 80-7277-309-7. S. 494–495.

• Vláda Richarda Bienerta

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Richard Bienert na Wikimedia Commons
• Pořad Českého rozhlasu Plus Nic než bolest, obsahuje unikátní rozhlasové nahrávky s hlasem Richarda Bienerta Archivováno 16. 2. 2015 na Wayback Machine
• Bienertův českomoravský stát