Chiliasmus

Snahy odhalit Boží plán budoucnosti (eschatologie) navazují na starozákonní knihu Daniel (Dn 7) a některé apokryfy (Baruch, slovanský Henoch), číslovka 1000 pochází patrně z Žalmu 90,4. Rozhodující pro křesťanský chiliasmus byla kniha Zjevení Janova (Apokalypsa), jejíž výklad je ovšem velmi obtížný a sporný. Přesto lze v textu rozpoznat určité schéma, v němž konečné, věčné spáse předchází právě tisíciletá říše (Zj 20,1-10). Předpokladem pro vznik tisícileté říše je spoutání Satana (ďábla) andělem, který sestupuje z nebe a spoutaného Satana uvrhuje na tisíc let do propasti. Následuje částečné vzkříšení Kristových učedníků. Po uplynutí tisíciletí bude Satan propuštěn z propasti a dojde ke konečné eschatologické bitvě, po níž je Satan zničen svrhnutím do ohnivého jezera.

Raně křesťanská církev rozvinula chiliasmus paralelně k judaismu do podoby nauky, která se udržela – přes stálé oslabování – až do doby sv. Augustina, jenž pod vlivem Tichonia přispěl k nejvýznamnější změně obsahu chiliasmu od doby apoštolů. Chiliasmus tvořil významný element v chronologických spekulacích s délkou kosmického týdne dokončené obnovy stvoření v starozákonní knize Genesis. Jak dokazují odkazy z Listu Barnabášova 15,3-9, novozákonního apokryfu, rozuměl pisatel tohoto spisu tisíciletému panování Krista jako poslednímu článku z 6000 let trvajícího úseku od stvoření světa, podle vzoru šesti stvořitelských dnů z Genesis. Každý stvořitelský den byl předobrazem pro počítání jednotlivých eschatologických dnů trvajících 1000 let na základě verše ze žalmu 90,4 o dni, který u Boha trvá tisíc let. Na tento text odkazuje také Druhý list Petrův 3,8. Oba texty připravily chiliastům různých směrů půdu pro nejrůznější spekulativně-chronologické koncepce, jež se v různých obměnách objevují dodnes.

Za hlavní raně křesťanské představitele chiliasmu konce 2. století jsou považování Papias z Hierapole, sv. Justin Mučedník, sv. Irenej z Lyonu, Metoděj z Olympu a Viktorín z Ptuje. Zatímco Papiovy texty jsou dochovány jen fragmentárně v podobě citátů u Eusebia a Ireneje z Lyonu, poskytuje Justin Mučedník okolo roku 150 širší pohled na chiliaistické představy své doby (Dialog s Tryfónem, kap. 80). Nejrozvinutější systém chiliasmu nacházíme pak v závěrečných kapitolách páté knihy Proti bludům (Adversus haereses) Ireneje z Lyonu. Irenejův žák, sv. Hippolyt Římský pokračuje v tradici svého učitele, ale jeho řecky psaný komentář na knihu Daniel (první křesťanský komentář této knihy) a Demonstratio de Christo et Antichristo (O Kristu a Antikristu) nachází na sklonku 2. století s ústupem řečtiny před latinou jen slabou odezvu. Chiliasmus sloužil těmto otcům především jako účinný nástroj v boji proti gnózi, jež popírala vzkříšení těla a pozitivní hodnotu hmoty a dějin.

Již ve 3. století se formuje v samotném křesťanství též opačný názor a dochází ke spiritualizaci výkladu Písma, zvláště Janova Zjevení. Eusebios z Césareje, sv. Řehoř z Nyssy, Epifanios a Theodorétos z Kyrrhu chiliasmus odmítají. Ondřej z Césareje (počátek 7. století) píše, že chiliastické komentáře Janovy Apokalypsy (Irenejovy, Hippolytovy a od Metoděje z Olympu) církev neuznává a chápe 1000 let jako dobu od Kristova vtělení až do Antikrista.

Svatý Augustin sice zprvu zastával chiliastický výklad Apokalypsy, ale pak se přiklonil k názoru, zastávanému už Tichoniem a Augustinovým přítelem Jeronýmem, a chiliasmus odmítl. Jeho autoritou se pak v latinském křesťanství považoval za heretický (sv. Tomáš Akvinský (1225–1274), i když nebyl nikdy oficiálně odsouzen. Lidový chiliasmus ožil v očekávání roku 1000 a hrál roli při vzniku Křížových výprav. Ve zduchovnělé podobě myšlenku oživil Jáchym z Fiore (asi 1130–1202). V jeho době a částečně i přímo u něj lze hledat počátky pozdějšího evropského dispenzionalismu, jenž se plně rozvinul v církvi adventistů a jeho dalších variantách.

Eschatologické nálady hrály velkou roli v českých reformních snahách 14. století a obec, která se roku 1419 shromáždila na Táboře, očekávala bezprostřední příchod Kristovy říše (kněz Martin Húska, řečený Loquis).[2] Rozkol v západním křesťanství během reformace vyvolal také znovuoživení chiliasmu, a to na obou stranách – jak v katolictví, tak v protestantství. V chiliasmu našla svoji ideovou základnu i různá sociálně-revoluční hnutí – v příslibu zlatého věku – jako např. státní zřízení novokřtěnců v Münsteru v 16. stol. Augsburské vyznání chiliasmus odsoudilo jako heretické učení, v německy mluvících zemích jej však oživil Johann Albrecht Bengel (1687–1752) svým výkladem Apokalypsy a zejména chronologickými spekulacemi, na něž navázala řada osvíceneckých knih na toto téma (srovnej pietismus). V anglicky mluvící oblasti lze uvést např. jméno Isaac Newton.

Tyto přímé vlivy a dějinné události 18. a začátku 19. století, (napoleonské války, první velké katastrofy vlivem urbanizace a populační exploze) našly své východisko ve vystěhovalectví do Severní Ameriky. Zde došlo k prolnutí různých směrů a dalo vznik zejména Církvi adventistů a Svědkům Jehovovým, kteří působí až dodnes. K Tisícileté říši se odvolávají i některá nová náboženská hnutí, mezi nimi například i Hnutí Grálu.[3]

Koncem 19. a v první polovině 20. století byl chiliasmus zdiskreditován politickým zneužitím, zejména „tisíciletou říší“ Adolfa Hitlera.