Mikulovice (Klášterec nad Ohří)

Název vesnice je odvozen z osobního jména Mikuláš ve významu ves lidí Mikulových. V historických pramenech se vyskytuje ve tvarech: Nycolausdorf (1261), Niclasdorf (1352), Nicolai villa (1352), k Niklasdorffu (1431), Nyklsdorff (1481), Nikelsdorff (1545), na Mikulowiczych (1611), Nickelsdorf (1787) nebo Niklasdorf a Niklsdorf (1846).[2]

Krajina v okolí vesnice byla osídlena už v pravěku, kdy se na vrchu Špičák nacházelo sídliště knovízské kultury. Archeologickým výzkumem zde byly nalezeny polozemnice, odpadní jámy, keramika a hromadný nález bronzových náramků. Archeologická lokalita však byla zničena kamenolomem.[3]

Mikulovice byly jednou ze čtyř vesnic, které nechal ve třináctém století založit kadaňský měšťan Arvo.[4] První písemná zmínka o nich pochází z roku 1261,[5] kdy král Přemysl Otakar II. věnoval patronátní právo v těchto čtyřech vesnicích pražským johanitům.[4] Vesnice patřila k perštejnskému panství pánů ze Šumburka. Roku 1352 se o ni dělili bratři Albrecht, Bedřich a Dětřich ze Šumburka a patronátní právo v té době měli johanité z kadaňské komendy.[5]

Roku 1431 si bratři Aleš a Vilém ze Šumburka rozdělili rodový majetek. Mikulovice připadly Vilémovi, a staly se tak součástí panství hradu Šumburk.[5] Z roku 1614 pochází jediná zpráva o mikulovické tvrzi. V roce 1616 byla majitelkou vsi Dorota z Trautenberku, která ji tehdy prodala králi Matyášovi.[6] V roce 1623 Mikulovice koupil Kryštof Šimon Thun a od té doby vesnice patřila ke kláštereckému panství až do zrušení poddanství.[5]

Torzo mostu přes Hradišťský potok

Po třicetileté válce ve vsi podle berní ruly žilo sedm sedláků, dvacet chalupníků a deset poddaných bez pozemků. Sedláci obdělávali 118 strychů půdy, zatímco chalupníkům patřilo 127 a půl strychu. Dohromady měli 47 potahů a chovali 63 krav, 69 jalovic, 38 ovcí, 51 prasat a 22 koz. Jeden z chalupníků provozoval mlýn.[5]

V blíže neznámé době v Mikulovicích vznikla škola, do které chodily až do roku 1914 i děti z Vernéřova. Po druhé světové válce byla otevřena jako pětitřídní, ale k 30. červnu 1965 pro malý počet žáků zanikla. Děti z Mikulovic poté dojížděly do škol v Kadani. Po válce měla vesnice vlastní zastávku na železniční trati Chomutov–Cheb. Ve vsi stály dva hostince a patřil k ní také kamenolom a velkostatek Špičák.[5]

Na začátku sedmdesátých let dvacátého století bylo rozhodnuto zřídit ve vernéřovském údolí složiště popílku prunéřovských elektráren. Obec Vernéřov, ke které Mikulovice patřily, proti rozhodnutí protestovala marně, a k 1. lednu 1988 byla zrušena.[7] Katastrální území Mikulovic bylo připojeno ke Klášterci nad Ohří a zástavba postupně zbořena. K výstavbě popílkoviště však nedošlo.[7]

Mikulovická lípa

Mikulovice stávaly v katastrálním území Mikulovice u Vernéřova s rozlohou 5,97 km²,[8] asi tři kilometry východně od Klášterce nad Ohří a čtyři kilometry severozápadně od Kadaně v nadmořské výšce okolo 320 metrů.[5] Většina území je součástí Mostecké pánve, konkrétně jejího okrsku Klášterecká kotlina, ale místa podél břehu řeky Ohře včetně vrchu Špičák patří do okrsku Rohozecká vrchovina na severním okraji Doupovských hor.[9] Převládajícím půdním typem jsou kambizemě eutrofní, které se vyvinuly na svahovinách čedičů. Pozůstatky vesnice protéká Hradišťský potok, který se na západním úpatí Špičáku vlévá do vodní nádrže Kadaň.[10]

V Quittovově klasifikaci podnebí se katastrální území nachází v mírně teplé oblasti MT11,[9] pro kterou jsou typické průměrné teploty −2 až −3 °C v lednu a 16–17 °C v červenci. Roční úhrn srážek dosahuje 600–750 milimetrů, počet letních dnů je 40–50, počet mrazových dnů se pohybuje mezi 110 a 130 a sněhová pokrývka zde leží průměrně 50–60 dnů v roce.[11]

U křižovatky silnice II/224 a odbočky do zaniklé vesnice roste památný strom Mikulovická lípa. Je to lípa malolistá vysoká osmnáct metrů a obvodem kmene přes 760 centimetrů.[12]

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 425 obyvatel (z toho 202 mužů), kteří byli až na pět cizinců německé národnosti. Kromě čtyř evangelíků všichni patřili k římskokatolické církvi.[13] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 398 obyvatel: čtrnáct Čechoslováků, 383 Němců a jednoho cizince. S výjimkou jednoho evangelíka a dvou lidí bez vyznání se hlásili k římskokatolické církvi.[14]

Po zrušení patrimoniální správy se Mikulovice roku 1850 staly obcí, kterou zůstaly až do dubna 1976. Od 1. června 1976 byly částí obce Vernéřov a od 1. ledna 1988 patří ke Klášterci nad Ohří.[5]

Zřícenina fary

V letech 1668–1670 barokně upravený kostel svatého Mikuláše na nízkém návrší je jedinou dochovanou stavbou ve vesnici.[17] Pod ním ještě stojí zřícenina fary.[18] Jižně od kostela, ještě před železniční tratí, stávala kaple Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.[19]

Před likvidací obce byly sochy svatého Antonína a svatého Jana Nepomuckého z roku 1726, i s balustrádovým zábradlím a trojiční sloup z roku 1706,[20] patrně dílo Jana Brokoffa, přemístěny do Klášterce nad Ohří. Taktéž tam byl přemístěn i mariánský sloup, který stával v polích u vesnice.[5]

Ve vesnici se narodil Michael Kajetán Hermann (1756–1835), kněz, náboženský spisovatel a děkan v Dolině. Na hřbitově u kostela svatého Mikuláše byl roku 1876 pohřben přírodovědec Anton Martius.[5]