Mikuláš Ludvík Zinzendorf

Jeho předci pocházeli z Dolních Rakous, náleželi k protestantské straně a usadili se blízko Norimberku. Jeho rodiče patřili do pietistického okruhu, proto se stal Zinzendorfovým kmotrem Philipp Jacob Spener. Zinzendorfův otec zemřel šest týdnů po jeho narození. Jeho matka se znovu vdala, když mu bylo šest let, a tedy byl vychováván pod dohledem zbožné a nadané babičky Henrietty Catheriny von Gersdorf,[3] která výrazně ovlivnila jeho charakter.

Své školní dny prožil v Halle obklopen pietisty. V roce 1716 odešel na univerzitu do Wittenbergu studovat práva[4] a připravit se na diplomatickou kariéru. O tři roky později byl vyslán na cesty do Holandska, Francie a různých částí Německa. Při svém návratu navštívil své příbuzné usazené v Oberbürgu a v Castellu. Během prodlouženého pobytu v Castellu se zamiloval do své sestřenice Theodory, ale její matka sňatku zabránila a Theodora se později stala manželkou hraběte Heinricha Reusse.

Zinzendorfův pomník v Herrnhutu (Ochranově) v Německu.

Zinzendorf považoval toto zklamání za boží znamení, kterým byl povolán k práci pro Boha. Odmítl pozvání Augusta Hermanna Franckeho, aby zaujal místo po baronovi von Canstein v sirotčinci v Halle, a rozhodl se usadit jako statkář a pronajímat pozemky, které mu patřily. Od své babičky baronky von Gersdorf koupil Berthelsdorf a ustavil zde Johanna Andrease Rothea za pastora a Johana George Heize za správce majetku. Oženil se s Dorotheou, sestrou hraběte Heinricha Reuss-Ebersdorfa, a začal žít na svém panství. Jeho záměrem bylo vnést do praxe pietistické myšlenky kmotra Spenera. Nezamýšlel založit novou církev nebo náboženskou organizaci odlišnou od luteránů, ale křesťanské sdružení, které by kázáním a rozšiřováním knih podpořilo procitnutí strnulého náboženství luteránské církve. „Skupina čtyř bratří“ (Johann A. Rothe, pastor z Berthelsdorfu; Melchior Schäffer, pastor ze Zhořelce; Friedrich von Watteville, přítel z dětství; a on sám) začali knihami, poutěmi, korespondencí podporovat oživení náboženství a častými setkáními pro kazatele připravovat ve svých vlastních srdcích vřelou osobní víru v Krista. V tiskárně v Ebersdorfu bylo vytištěno velké množství knih a levných Biblí a přeloženo Pravé křesťanství od Johanna Arndta pro distribuci ve Francii.

Zinzendorfova vesta v Moravian Archive and Museum v pensylvánském městě Lititz.

Odpor k „suchému“ luteránskému učení té doby vzbudil v Zinzendorfovi sympatie k vzrůstajícímu racionalismu, který útočil na dogmata, nepostrádaje upřímnost a hluboké porozumění v náboženství i křesťanství, a snažil se působit proti takovým chybám, směřujíce člověka k původním hodnotám Krista, zjevení a Otce božího. Začal pochybovat o moudrosti Spenerových plánů neodtrhávat se od luteránské církve a začal propagovat myšlenku, že pravé křesťanství by bylo nejlépe podporovat volnými sdruženími křesťanů, která by časem mohla přerůst v církve bez spojení se státem. Tyto myšlenky našly svoji realizaci ve spojení s českými či moravskými bratry. Zinzendorf nabídl azyl několika pronásledovaným poutníkům z Moravy a dovolil jim vybudovat si vesnici Herrnhut na okraji jeho panství Berthelsdorf. Uprchlíci sem přicházeli mezi lety 1722 až 1732, pocházeli z různých regionů, kde byli perzekvováni. Zinzendorf se jim plně věnoval. On, jeho žena a děti žili v Ochranově a vzal s sebou i pastora Rothea. Tvrdě pracoval, aby do chaosu vnesl řád a pořádek. Úřady byly upokojeny tím, že jeho náboženská komunita fungovala podle podmínek augsburského míru, zklidnilo se tak podezření luteránského kléru, nejtěžší ze všeho však bylo vyvrátit nařčení, že on sám je „bestií Apokalypsy“ a páter Rothe „falešným prorokem“. Trpělivý a pracovitý Zinzendorf zorganizoval z uprchlíků něco jako „křesťanskou milici“, založenou nikoliv na klášterním, ale na rodinném životě. V roce 1727 zavedl obecný řád bohoslužeb. V Berlíně 20. května 1737 byl biskupy Davidem Nitschmannem a Danielem Arnoštem Jablonským vysvěcen na biskupa. Někteří z ochranovských usedlíků později přesídlili do Českého Rixdorfu v dnešním Berlíně.

Zinzendorf měl hluboký zájem o misijní činnost a vyslal své misionáře mezi otroky dánské gubernie v Západní Indii a Inuity v Grónsku. Usnadňovaly to jeho osobní vztahy s dánským královským dvorem a ke králi Kristiánovi VI. S potěšením sledoval šířící se protestantismus v Německu, Dánsku, Rusku a v Anglii. Často cestoval, v letech 1741–1742 navštívil Ameriku a v roce 1750 pobýval delší dobu i v Londýně. Misijní kolonie byly založeny v Západní Indii (1732), v Grónsku (1733), mezi severoamerickými indiány (1735). Před Zinzendorfovou smrtí ještě bratří vyslali z Ochranova misie do Livonie na severní pobřeží Baltského moře, k otrokům do Severní Karolíny, do Surinamu, k černým otrokům v různých částech Jižní Ameriky, do dánské kolonie Tranquebar a na souostroví Nikobary v Indii, ke Koptům v Egyptě, k Inuitům na Labradoru a na západní pobřeží jižní Afriky.

Komunita v Ochranově, ze které byly vypraveny skoro všechny misijní cesty, neměla žádné vlastní peníze a Zinzendorf hradil veškeré náklady ze svého rozpočtu. Jeho časté cesty způsobily, že bylo téměř nemožné, aby se dostatečně staral o své soukromé záležitosti, čas od času byl nucen navýšit své jmění půjčkami a v roce 1750 málem zkrachoval. To vedlo k založení finanční komory mezi bratřími, spravované právníkem Johannem Frederickem Köberem, která si vedla velmi dobře.

V roce 1752 ztratil Zinzendorf jediného syna Christiana Renatuse, který měl být jeho nástupcem, a o čtyři roky později, 17. června 1756, svoji ženu Erdmuthu Dorotheu, která byla jeho tajemnicí a důvěrnicí ve všem, co podnikal. Zinzendorf zůstal vdovcem jeden rok a 27. června 1757 se oženil podruhé, s Annou Caritas Nitschmann (24. listopadu 1715 – 21. května 1760), z přesvědčení, že muž v jeho postavení by měl být ženatý. O tři roky později onemocněl a zemřel (9. května 1760). Jako svého nástupce vybral biskupa Johannese von Watteville, který byl ženatý s jeho nejstarší dcerou Benignou.

• Hymny. Nejznámější jsou „Ježíši, Tvá krev a spravedlivost“ a „Ježíš, stále pokračuje“. Hymny vydal H. Bauer a G. Burkhardt, Lipsko, 1900.
• Kázání. Výběr jeho kázání byl vydán Gottfriedem Clemensem v 10 svazcích.
• Deník (1716–1719) vydal Gerhard Reichel a Josef Theodor Müller, Ochranov, 1907.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nicolaus Ludwig Zinzendorf na anglické Wikipedii.

• A. G. Spangenberg, Leben des Grafen von Zinzendorf, Barby 1772–1775.
• Ludwig von Schrautenbach, Der Graf v. Zinfendorf, Gnadau 1871; napsáno v roce 1782, zajímavé tím, že odkazuje na Zinzendorfovy vztahy k pietistickým racionalistům, jako je J. K. Dippel a F. Bovet.
• Le Comte de Zinzendorf, Paříž 1860.
• T. A. Seed, A Pioneer of Social Christianity, Londýn 1896.
• B. Becker, Zinzendorf im Verhältniss z. Philosophie u. Kirchenthum seiner Zeit, Lipsko 1886.
• H. Romer, Zinzendorf’s Leben und Werken, Gnadau 1900.
• článek Zinzendorf od J. Th. Mullera v Hauck-Herzogově Real encyklopedie für prot. Theologie u. Kirche.
• Weinlick, John R., Hrabě Zinzendorf, přeložila Jana Jašková, Stefanos 2000.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Mikuláš Ludvík z Zinzendorfu na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Mikuláš Ludvík Zinzendorf
• Hrabě Zinzendorf – síla přesvědčení – dokument ČT (2010), možnost on-line přehrání
• (anglicky) Zinzendorf.com