Mikrovlákno

Velmi jemná umělá vlákna z pokusů v 50. letech 20. století měla náhodnou, nekontrolovatelnou délku . Asi o 20 let později se podařilo v Japonsku zhotovit z mikrofilamentů umělý semiš, který brzy dosáhl i komerční úspěchy. Od 80. let se mikrovlákna vyrábějí ve značném rozsahu také v Evropě a v USA s použitím např. na utěrky, sportovní a medicinské textilie, potahy sedadel aj.[5] Konkrétní údaje o množství a druzích výrobků se dají získat jen z nákladných každoročních studií za cenu cca 2900 USD.[6]

V 70. letech 20. století byl zjištěn u azbestu zhoubný vliv drobných vlákének na lidský organizmus.[4] Při mikroskopických měřeních se pro tyto částice používalo označení mikrovlákna. Tento pojem převzaly asi od začátku 21. století organizace zabývající se ochranou životního prostředí ve svých studiích o odpadech vznikajících při praní oděvů.[7] Podle některých průzkumů z 2. dekády 21. století se jedná celosvětově ročně asi o 700 tisíc tun.[8]

Z několika pokusných měření vyplývá, že se při každém praní oděvů odděluje řádově 0,3-0,5 % odštěpků textilních vláken. V odpadní vodě, která protéká filtrem pračky a veřejnou čisticí stanicí se zachytí asi 70 % těchto odpadů, zbytek se dostává do řek a světových moří. Vlákna z přírodních materiálů se poměrně rychle rozkládají a nezpůsobují proto problémy se znečištěním vody. Syntetická vlákna však mají velmi dlouhou dobu rozkladu, takže značnou část z nich polykají mořští živočichové a v některých oblastech na zeměkouli se dostávají i do pitné vody. Podíl syntetických materiálů, obzvlášť polyesteru a polyakrylu na oděvních textiliích dosáhl v roce 2015 asi 60 % a v příštích 10 letech se počítá se zvýšením až na 80 %.[3]

Asi od začátku 21. století se těmito problémy intenzivně zabývají různé neziskové organizace, které zveřejňují výsledky řady průzkumů a podávají návrhy na snížení výskytu nebezpečných odpadů.[11]

• Koslowski: Chemiefaser-Lexikon:Begriffe-Zahlen-Handelsnamen, Deutscher Fachverlag 2008, ISBN 3-87150-876-4