Azbestová textilní vlákna

Často používaný způsob odlučování vláken od horniny:[2]

Kousky rudy se drtí a vysušují, ruda padá na vibrující síto s velmi jemnými otvory. Uvolněná vlákna směřují k povrchu úlomků horniny, odkud jsou odsávána do odstředivky a do sady filtrů, kde se zbavují zbytků horniny a prachu a shromažďují. Úlomky horniny se pak přivádí k další pasáži drcení, odsávání a čištění, popsaná procedura se opakuje 3-4 x. Azbestová vlákna z první pasáže jsou nejdelší, z poslední pasáže se získávají vlákna s délkou až pod 3 mm.

Průměrný podíl spřadatelného vlákenného materiálu (délka nad cca 10 mm) na surovém azbestu se uvádí s 5-10 %.[3]

Amfibolový azbest (česky také zvaný osinek) se taví při teplotách kolem 1150 °C, serpentin při 1550 (trvalé zatížení jen do 600 °C). Vlákna mají tvar trubičky s vnějším průměrem 20-30 nm (tisíckrát jemnější než ovčí vlna), specifickou hmotnost (u bílého azbestu) 2,2-2,6 g/cm³. Vlákna v hornině (před rozdrcením) mohou být až 3 metry dlouhá, ke spřádání se používají délky mezi 10 a 40 mm. K dalším důležitým vlastnostem patří např. odolnost proti louhům (nízká odolnost proti kyselinám), nízké náklady na získání surového azbestu a snadné zpracování na textilní výrobky.[1]

Azbestová textilní vlákna

Technologie výroby příze je velmi podobná způsobu spřádání mykané vlny. Azbestová vlákna se často mísí s bavlnou a spřádají do jemnosti cca 80 tex. Z příze se vyrábí nejčastěji tkaniny, známé je však i zpracování na kotonových pletacích, paličkovacích a splétacích strojích.[3]

Azbestové textilie se používají na ohnivzdorné oděvy, brzdová obložení, filtry, elektroizolace aj.[4]

První nádoby z azbestu jsou známé ze 4000 let starých nálezů (Finsko). K prvním pokusům o průmyslové zpracování azbestu došlo v Itálii v roce 1808. V 19. století se azbest používal převážně jako izolační materiál, koncem tohoto období se z něj začaly vyrábět filtry a brzdová obložení.

V roce 1980 dosáhla světová produkce azbestu 4,8 milionů tun. V té době byla už všeobecně známa zdravotní závadnost azbestu, do roku 2016 se proto snížila produkce na cca 2 miliony tun (což odpovídá zhruba 150 000 tun spřadatelných vláken). Z toho dodávalo Rusko 50 %, Čína 20 a Brazílie 15 %.[5] Cena za tunu surových vláken obnášela (v roce 2011) 1230 USD.[6]

Textilní zpracování azbestu v EU zcela zaniklo. V 21. století pocházejí nabídky přízí, šňůr a tkanin z azbestu jen z Asie, z Ruska a z Ukrajiny.[7]

Začátkem 20. století bylo poprvé zaznamenáno nebezpečí azbestových vláken pro lidský organizmus. Po mnoha pokusech se zvířaty a vyhodnocování statistik úmrtnosti byla ve 30. letech rakovina plic ve spojení s azbestozou uznána jako nemoc z povolání, 80. letech bylo v některých západoevropských státech zpracování azbestu zakázáno a od roku 2005 platí zákaz pro všechny státy Evropské unie. [8]

Azbest se s úspěchem nahrazuje u téměř všech výrobků speciálně vyvinutými chemickými vlákny.

Například: p-aramidy (Kevlar, Tvaron), polyamidy (Kermel, P84), polytetrafluoretylen (Teflon, Polyflon), uhlíková vlákna (Celion, Sigrafil, Tenax).

• DER SPIEGEL (časopis), číslo 50/2008

• Azbest