Medvěd malajský

Vědecká synonyma

• Helarctos anmamiticus Heude, 1901
• Ursus malayanus Raffles, 1821

Poddruhy

• medvěd malajský bornejský (Helarctos malayanus euryspilus Horsfield, 1825)
• medvěd malajský (Helarctos malayanus malayanus Raffles, 1821) – původní jméno taxonu

V kohoutku je vysoký 70 cm, tělo má dlouhé 1,0–1,5 m[2][3], hmotnost je 25–80 kg,[4] přičemž hmotnost samice je o čtvrtinu až polovinu nižší než hmotnost samce. Má krátkou, hladkou a lesklou přiléhavou srst většinou černé barvy, někdy s nahnědlým, šedým až rezavým odstínem. Na prsou je okrová kresba ve tvaru písmene V. Má krátký, světle zbarvený čenich a extrémně dlouhý jazyk (20–25 cm). Drápy jsou velmi dlouhé. Ocas měří 3–7 cm.[4][3]

Jedinec odpočívající na stromě (Sabah, Borneo)

Státy, v nichž se vyskytuje, jsou Bangladéš, Brunej, Indie, Indonésie, Kambodža, Laos, Malajsie, Myanmar, Thajsko, Vietnam. Jeho přítomnost v Číně je nejistá, vymizel v Singapuru.[5]

Medvěd malajský žije samotářsky. Jde o denního živočicha, ale v blízkosti lidí je aktivní především v noci. Výborně šplhá po stromech a zdržuje se na nich.

Je všežravec, živí se hlavně rostlinnou potravou, kterou tvoří ovoce a zelené výhonky, vyhledává med, škodí na kokosových plantážích, loví drobné živočichy včetně společenského hmyzu (mravence, včely a termity, jejichž stavby dokáže rozhrabat) a pojídá ptačí vejce.[2][4]

Rozmnožovat se může celoročně. Doba březosti je obvykle krátká, konkrétně 95 až 97 dní (údaje ze zajetí).[2][4] Někdy nicméně může dojít k odložené nidaci a absolutní doba březosti může vzrůst až na 240 dnů.[3] Samice rodí obvykle jedno, výjimečně dvě mláďata. Ta pohlavně dospívají ve věku asi 2 až 3 let.[4][3]

Není útočný, nicméně výjimečně může člověka napadnout.[3] Nehibernuje.[4] V zajetí se dožívá až 28 let.[2][6]

Početní stav medvědů malajských klesá kvůli ničení deštných lesů a v důsledku komerčního lovu.[5]

Medvěd malajský jednak těžce snáší změny životního prostředí, jednak je napadán většími medvědovitými, kteří si kvůli zmenšování životního prostoru brání teritorium.^[zdroj?] K úbytku dochází i proto, že je loven k chovu – domorodí obyvatelé ho chovají jako domácího mazlíčka a když medvěd vyroste, vypustí ho do původního prostředí, v němž však nemůže přežít a hyne. V minulosti byl loven pro maso, kožešinu, tlapy a žluč používanou v léčitelství. Lov kvůli tlapám (jsou považovány za delikatesu) a klecový chov kvůli žluči pokračuje i v současnosti a více než 10 000 zvířat je týráno klecovým chovem a permanentním zavedením katétru do žlučníku kvůli čínské medicíně.[5][7]

Nyní je na celém území výskytu chráněn.

Na záchraně se podílejí i různé organizace pracující s dobrovolníky; např. BSBCC na Borneu uvádí, že dobrovolníci z celého světa jsou vítáni, aby se připojili k úsilí záchranářů ve středisku BSBCC při repatriaci slunečních medvědů.[8]

Medvěd malajský se v zajetí snadno ochočí, vůči člověku se chová mírně. Anglický přírodovědec a guvernér Singapuru sir Stanford Raffles, který medvěda malajského objevil, roku 1821 napsal, že „Medvěd malajský je tak krotký, že může být chován v dětském pokoji.“ Další výhodou usnadňující jeho chov je malá velikost. Proto je často chován v zoologických zahradách. Na území České republiky je chován v zoo Ústí nad Labem, Hodonín, Jihlava a Olomouc. Historicky byl rovněž chován v Zoo Liberec, Děčín (jako poválečná rarita), Praha, Plzeň (za 2. světové války) nebo dokonce v zookoutku učňů Poldi SONP na Kladně v 60. letech.