Matej Metod Bella

Matej Metod Bella se narodil jako syn publicisty Jána Pravdoľuba Belly a jeho manželky Anny rozené Fábryové. Studoval na gymnáziích v Békešské Čabě a Sarvaši, poté se věnoval studiu teologie v Prešpurku, Šoproni a Lipsku. Působil jako farář v Liptovském Trnovci (1894-1912), kde v roce 1905 založil čtenářský spolek, a následně v Ružomberku (od roku 1912). Při zaměstnání vystudoval ještě práva na Budapešťské univerzitě a v roce 1912 získal titul doktora práv.

V první dekádě 20. století patřil mezi nově nastupující politiky Slovenské národní strany. Ve volbách do Uherského sněmu roku 1906 byl jedním ze sedmi etnických Slováků, kteří získali mandát,[3][4] a poslancem zůstal až do roku 1910. V době zániku Rakouska-Uherska se zúčastnil budapešťských porad o vytvoření Slovenské národní rady a v roce 1918 se stal členem jejího výkonného výboru. Byl signatářem Martinské deklarace.

V letech 1918-1919 zasedal v Revolučním národním shromáždění[5] za slovenskou reprezentaci (slovenští poslanci Revolučního národního shromáždění ještě nebyli organizováni podle stranických klubů).[6] Vykonával funkci místopředsedy parlamentu. Roku 1919 na členství v tomto zákonodárném sboru rezignoval a nahradil ho Matúš Dula.[7]

V letech 1919–1928 byl županem bratislavské župy. Za první republiky se přiklonil k Milanu Hodžovi, který patřil mezi hlavní postavy Slovenské národní a rolnické strany, později politik Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu. Právě Hodža se zasadil o Bellovo jmenování předsedou Zemědělské rady pro Slovensko v roce 1928. Tuto funkci zastával až do roku 1938.[8]

Od roku 1930 působil také jako zástupce Slovenska v Národní bance československé, kde nahradil Ľudovíta Medveckého. Coby jediný zástupce Slovenska v bankovní radě vykonával dozor nad její filiálkou v Bratislavě.[2]

V roce 1938 odešel na odpočinek na svůj statek v Čereňanech, který získal v rámci pozemkové reformy.