Marie Galimberti-Provázková

Marie Provázková vyrůstala v rodině důstojníka rakousko-uherské armády Josefa Provázka na místech jeho působení: v Plzni, Šumperku a Komárně. Při odchodu do výslužby mu byl udělen šlechtický titul „z Lanova / Lanow“, který dcera později užívala spolu se jménem po manželovi. Její starší bratr Stanislav byl český mikrobiolog, spoluobjevitel bakteriálního původce skvrnitého tyfu.

Umělecké vzdělání získávala výhradně v zahraničí. V roce 1899 sice nastoupila k malíři Heinricha Strehblova na soukromou výtvarnou školu ve Vídni, ale již 1901 se přesunula do Mnichova do školy maďarského malíře Simona Hollósyho[4]. Díky němu se také dostala do kontaktu s představiteli umělecké kolonie v uherské Nagybanyi (dnes Baia Mare v Rumunsku), u jejíhož zrodu Hollósy figuroval.[5] V letech 1906–1911 byla provdána za malíře maďarsko-italského původu Sándora (Alexandra) Galimbertiho[6]. V roce 1907 společně odjeli do Paříže, kde Galimberti-Provázková docházela na Académie de la Grande Chaumière, Académie Russe a Académie de la Palette, kde se jejím školitelem stal malíř Fernand Léger.[3] V této době se blíže seznámila s tvorbou Paula Gauguina, Paula Cezanna, Henriho Matisse, Amadea Modiglianiho a celé řady svých současníků z okruhu vrstevníků i pedagogů. Již v roce zde 1908 poprvé vystavovala na Salonu nezávislých a o tři roky později rovněž na Podzimním salonu. Ze zahraničí se průběžně navracela do míst spjatých s rodinou – Jindřichova Hradce, Kamenice nad Lipou či na letní byt nedaleko jihočeského Zvíkova.[2]

Po roce 1917 se natrvalo vrátila do Čech [7] a se začala připojovat k domácím výtvarným sdružením a skupinám. Hned na přelomu 20. let vystavovala s Volným sdružením neodvislých českých umělců, díky kterému se osobně sblížila s grafikem Josefem Váchalem a jeho budoucí družkou, grafičkou Annou Mackovou. Spolu s nimi se od roku 1921 začala účastnit i výstav uměleckého sdružení Tvorba.[3] Ještě v roce 1931 – coby jednapadesátiletá – začala docházet na Ukrajinské studium výtvarných umění v Praze, které vznikla jako vzdělávací program zaměřený především na příslušníky ruské a ukrajinské emigrace v Československu. V prvních třech letech studia se také představila na výstavách skupiny Skify (Skytové) v Praze, Bratislavě a Cannes, v rámci které ruskojazyčná emigrace propagovala odklon od západní kultury a příklon k euroasijství.[8] Od roku 1935 pravidelně vystavovala se Sdružením výtvarníků.[3] To jí po mnoha dosavadních dílčích prezentacích umožnilo komplexněji představit vlastní tvorbu (1939, 1942). Následovala samostatná výstava v Jindřichově Hradci (1942) a o dva roky později dvě výstavy Praze. Poslední výstavu jí Sdružení výtvarníků uspořádalo v roce 1949.[1] Teprve v tomto desetiletí tak dochází k pozdnímu, alespoň částečnému docenění umělkyně, která v ale jeho závěru už nemaluje a na počátku 50. let umírá v Mariánském charitním domě v Litoměřicích.

Úplnější zhodnocení tvorby Marie Galiberti-Provázkové znesnadňuje skutečnost, že její velká část je považována za ztracenou. Část z ní pak autorka sama zničila.[7] V malbě bezprostředně vycházela z německého i francouzského moderního umění, jak se s ním seznámila během svých pobytů v zahraničí, ale také vliv plenérové malby umělecké kolonie v Nagybányi, kterou několikrát navštívila. Mnohé její obrazy svou sytou barevností, a někdy i důrazem na ornamentální prvky, ukazují na inspirace fauvismem Henriho Matisse. Tím byla ostatně ještě výrazněji ovlivněn jak Sándor Galimberti, tak i mnozí další malíři umělců půdobících v Nagybányi v 2. polovině 1. desetiletí 20. století. „Cézannovské budování malířského prostoru s psychologicky podbarveným expresionismem“[3] obohatila během 20. let o umírněnou aplikaci kubistických postupů. V pozdějších malbách se zaměřila zejména na pevnou hmotovou výstavbu námětu barvou a živým štětcovým přednesem. K jejím oblíbeným námětům se řadily portréty, včetně souboru pozdních autoportrétů, květinová zátiší a venkovské krajiny, v nichž krajinné prvky kombinovala s kubickými tělesy domů a jiných staveb. Vedle malby na plátně se věnovala rovněž kresbě a akvarelu.

Její díla jsou v největším počtu zastoupena v Muzeu Jindřichohradecka, dále pak v Galerii hlavního města Prahy, Oblastní galerii v Liberci, Jihomoravském muzeu ve Znojmě, Městském muzeu v Kamenici nad Lipou, v Památníku národního písemnictví nebo v Galerii v Kecskemétu.

• 
  Bramboříky (Olej na plátně)
• 
  Kytice ve váze (Olej na kartonu)
• 
  Autoportrét (kolem 1940)
• 
  Krajina s vodní hladinou (1909)
• 
  Zátiší se džbánem a ovocem (1918)
• 
  Český Krumlov (asi 1923)
• 
  Podzim v Bala Mare (1901)
• 
  Tulák (kolem 1915)
• 
  Ženský portrét II. (Mladá žena podpírající si bradu) (kolem 1915)