Manuel José Quintana

Manuel José Quintana (11. dubna 1772, Madrid11. března 1857, tamtéž) byl španělský básník, dramatik a historik, v jehož klasicistním díle je možno najít preromantické prvky.[1]

Manuel José Quintana
Narození11. dubna 1772
Madrid
Úmrtí11. března 1857 (ve věku 84 let)
Madrid
Místo pohřbeníCementerio de la Almudena, Madrid
Povoláníbásník, dramatik, historik
Národnostšpanělská
Alma materUniverzita v Salamance
Obdobíosvícenství, preromantismus
Podpis
multimediální obsah na Commons
galerie na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Vystudoval práva na Univerzitě v Salamance, kde byl jeho učitelem Juan Meléndez Valdés, kterého zpočátku napodoboval ve svých verších. Vliv na něho měli i jeho přátelé Gaspar Melchor de Jovellanos a Nicasio Álvarez de Cienfuegos.[1]

Manuel José Quintana kolem roku 1857
Básníkova korunovace královnou Isabelou II. na národního básníka
Básníkův hrob v Madridu

Po skončení studia pracoval od roku 1795 jako právník v Madridu. Během francouzské okupace se nedal do služeb vlády Josefa Bonaparteho, ačkoliv za své politické i filosofické názory vděčil francouzským encyklopedistům, ale pracoval na významných místech v národním odboji. Byl členem tzv. Centrální rady (Junta Central – vládní sbor, který se ustanovil na počátku války proti Napoleonovi ze zástupců provinčních rad a do svého rozpuštění roku 1810 podporoval nepříliš úspěšně boj za národní nezávislost), psal různé manifesty, vlastenecké ódy, působil jako šéfredaktor Semanario Patriótico (Vlastenecký týdeník) a spolupracoval s cádizskými generálními kortesy (španělskou exilovou vládou, která roku 1812 přijala ústavu).[2]

Po pádu Napoleona se stal členem akademií Real Academia de Bellas Artes de San Fernando a Real Academia Española, ale po návratu krále Ferdinanda VII. na španělský trůn byl pro své liberální názory pronásledován a dokonce i vězněn. Teprve po Ferdinandově smrti roku 1833 a po vyhlášené amnestii se mu dostalo veřejného uznání a významných funkcí. Roku 1855 byl královnou Isabelou II. slavnostně korunován na národního básníka.[3][4]

Jeho poezie, která vycházela hlavně časopisecky, je psaná zvučným a sošně krásným veršem a čerpá svou inspiraci ze tří hlavních zdrojů, kterými jsou vlast, svoboda a idea pokroku. Tyto principy někdy spojuje s preromantickým smyslem pro přírodu, kterou však obdivuje především proto, že je člověk schopen jí ovládnout a přetvořit. Kromě toho je autorem klasicistních tragédií a v oblasti prózy literárněhistorických, kritických nebo životopisných prací. Jako znalec poesie zlatého věku španělského písemnictví vydal několik jejích antologií.[1]

Výběrová bibliografie

  • Poesías (1788, Básně).
  • Las reglas del drama (1791, Pravidla dramatu), veršované dílo, v němž přistupuje k tvorbě divadelních her z hlediska klasicismu.
  • El Duque de Viseo (1801, Vévoda z Visea), tragédie inspirovaná gotickým dílem Matthewa Gregoryho Lewise The Castle Spectre.
  • Pelayo (1805), historická tragédie, oslavující reconquistu jako národně osvobozeneckou válku.
  • Vidas de españoles célebres (1807, 1830, 1832, Životy slavných Španělů), třídílná, elegantně a zajímavě napsané biografie významných španělských osobností.
  • Poesías selectas castellanas (1830-1833, Výběr z kastilské poezie), třídílná antologie španělských klasických básníků, doplněná důležitým úvodem, prology a poznámkami.
  • Cartas a Lord Holland (1852, Listy lordu Hollanovi), dílo napsané již roku 1824, vášnivý a zároveň uvážlivý komentář historických událostí první třetiny 19. století.[1]

Česká vydání

Ukázky z autorovy tvorby jsou obsaženy v antologii španělských básníků 18. století Heroldové jasu, Praha: Ivo Železný 2006, přeložil Miloslav Uličný.

Odkazy

Reference

  1. CHABÁS, Juan: Dějiny španělské literatury. Praha: SNKLHU 1960. přeložil Oldřich Bělič. S. 228-230.
  2. HODOUŠEK, Eduard a kol. Slovník spisovatelů - Španělsko a Portugalsko. Odeon, Praha 1968, S. 308-309.
  3. HODOUŠEK, Eduard a kol. Slovník spisovatelů Španělska a Portugalska. Libri. Praha 1999, S. 496.
  4. Ottův slovník naučný. 20. díl. Praha a Polička. Argo a Paseka 2000. S. 1082.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.