Manuální práce

Z různých důvodů je zde silný vztah mezi manuální prací a pracovníky bez dovedností, i když téměř u jakékoliv práce lze potenciálně použít dovednosti a intelekt (například v řemeslných pracích nebo logika praktikované vědy). Odjakživa lidé začínali jako pracovníci bez nějakých zvláštních dovedností nebo zkušeností. (Vzdělání začalo být důležitější a rozšířenější v posledních dvou stoletích, ale ani dnes nemůže každý vědět všechno, nebo mít zkušenosti ve velkém množství oborů.) Zároveň bylo zapotřebí udělat spoustu fyzické práce, která dokázala být úspěšně splněna i nezkušenými pracovníky, což znamenalo, že zde vždy byla spousta lidí, kteří ji mohli potenciálně vykonat. Tyto podmínky zajistili sílu a vytrvalost této souvztažnosti.

Rolníci sklízející úrodu, od vlámského autora Pietera Brueghela, 17. století

Napříč lidskou historií, kdekoliv se vyvinul systém sociálních tříd, byl sociální status manuálních pracovníků nízký, protože většina těchto prací byla plněna rolníky, nevolníky, otroky, smluvními služebníky, námezdními otroky, nebo pracovníky v domácnosti. Například učenec L. Ali Khan analyzuje, jak Řekové, Hinduisté, Angličané a Američané vytvořili sofistikované sociální struktury aby dostali manuální práci k různým třídám, kastám, etnikům nebo rasám.[1]

Výraz „těžká práce“ se stala eufemismem pro vězeňské práce, kdy je viník nejen zatčen, ale i donucen k fyzické práci. Tyto aktivity mohou být produktivní, například na vězeňské farmě, kuchyni, prádelně nebo knihovně, ale také nemusí, kdy je účel této práce čistě efekt trestu, nebo něco mezi tím (jako je šlapací kolo, nebo rozbíjení kamenů, které jsou v dnešní době již ekonomicky neproduktivní, i když dříve měli svůj účel).

Mezi lidmi z vyšších sociálních tříd byla tendence zjednodušovat spojení mezi manuální prací a absencí dovedností (nebo potřeby pro dovednosti) do rovnosti, směřující k pochybnému přehánění, že kdokoliv, kdo pracoval fyzicky může být považován tímto faktem za neinteligentního nebo někoho, kdo postrádá nějaké dovednosti, nebo že jakýkoliv úkol vyžadující fyzickou práci musí být jednoduchá a nehodná analýzy (nebo aby ji vykonával někdo inteligentní či člověk z vyšší sociální třídy). Vzhledem k lidské kognitivní tendenci k racionalizaci je přirozené, že tato neurčitá spojení byla často zapouzdřena do extrémů, aby si lidé mohli obhájit a a udržet své sociální výhody.

V průběhu historie, ale nejvíce od doby Osvícenství, zde byly pokusy inteligentních pracovníků o odpor vůči těmto zjednodušením. Například Americká a Francouzská revoluce odmítaly myšlenky dědičného sociálního statusu (aristokracie, urozenost, monarchie) a dělnická hnutí v 19. a 20. století vedly k formaci odborů, které mohly využívat společné vyjednávací síly. Tyto snahy byly o to těžší, protože ne všechny sociální a majetkové rozdíly jsou nefér, meritokracie je součástí života, stejně jako racionalizace a neférovost.

Sociální systémy každého ideologistického přesvědčení, od Marxismu, přes Syndikalismus, až po Americký sen, se snažily dosáhnout úspěšně fungující společnost, ve které upřímní, produktivní dělníci mohou mít každý kousek sociálního statusu a síly, který může mít produktivní manažer. Lidem se ještě nepodařilo dosáhnout žádné takovéto utopie, ale některé sociální systémy byly navrhnuty dostatečně blízko cíli, aby ještě nějaká naděje na zlepšení.

Stavba kolejí, Kansas, USA, 1974

Ve svém nejvyšším extrému bylo racionalizování ekonomickými elitami výsledkem tvorby kultur otroctví a kompletní rasového podmanění, jako je otroctví v starověkém Řecku a Římě, Spojených státech nebo pod Nacizmem. Koncepty jako Three-fifths compromise a Untermensch definovaly otroky jako méně než lidi.

V prostředku spektra tato zkreslení mohou vytvořit systémy celkem pevného rozdělení tříd, většinou racionalizované silnými kulturními normami biologicky zděděné sociální nerovnosti, jako je feudalismus, tradiční formy aristokracie a monarchie, kolonialismu a systém kast (například Apertheid, seperate but equal / zákony Jima Crowa, kastovní systém v Indii). Jedním historickým úkazem, který platí pro všechny zmíněné systémy, je že se začaly rozpadat ve 20. století a rozpadají se dodnes. Jejich dnešní formy jsou značně oslabené v porovnání s jejich předchozími verzemi.

Ženy stavějící silnici v Myanmaru, (2019).

V nejslabší formě toto zkreslení produkuje slabší formy rasismu a de facto (ale ne de jure) nerovnost příležitostí. Čím hodnověrnější popření, tím jednodušší racionalizace a udržení. Například tím, jak se nerovnost příležitostí a rasismus stávají slabšími, mohou vypadat více jako meritokracie, až do bodu, kdy instance každého mohou být rozsáhle smíšeny. V těchto místech spektra je těžší obhájit snahy, které používají de jure metody, pro boj s de facto nerovnostmi (jako je pozitivní diskriminace), protože platné příklady mohou být podány všemi stranami. Na jedné straně je stížnost na útisk shora, na druhé je obrácená diskriminace. Rozsáhlé validní důkazy existují pro oba případy a problém v jejich anekdotickém původu nedává čistou politickou výhodu ani jedné ze stran.

Formální učení, jako jsou přednášky, učňovství a akademické studie, podávají teoretický přístup k vytvoření souboru dovedností. Studenti získají systematický a procedurální pohled na úkoly, podle specifických parametrů a potřeby výsledků dané práce. Parametry jsou definované účelem práce a nástroji, kterými ho je dosaženo. Například holičství vyžaduje od studentů, aby se naučili tvarování, stříhání, mytí, barvení, česání a další aktivní manuální dovednosti, které určí finální výsledek. V takových situacích je učeň veden svými učiteli ve svých technikách a učí se použít nástroj, aby splnili požadavky úkolu nebo projektu podle očekávaného výsledku.

Neformální učení může být shrnuto jako jakákoliv aktivita, která se týká honby za porozuměním, znalostmi nebo dovednostmi, aniž by měla nějaké vynucené kurikulum a explicitní hodnocení. Typicky se projevuje jako praktické angažování se s vyhlídkou nových znalostí. Jsou různé způsoby, kterými se neformální učení provádí, od samouků, učení pozorováním, kde je úmyslem zjistit určitou informaci mimo formální prostředí, až po náhodné učení, které vychází ze zkušeností. Neformální trénink se liší od toho formálního v zaměření na získání dovednosti, porozumění, nebo vědomostí pro určitou práci. Kognitivní dovednosti získané mimo prostředí formálního učení také pomáhají definovat zběhlost v tom, za jsou považovány práce „modrých límečků“. Porozumění technice a metodám převzatých z formálního tréninku je rozšířeno zlepšením kontextuální aplikace, situačnímu porozumění a dovednostem založeným na inovaci. Neformální učení dává pracovníkům možnosti kognitivního rozvoje, který je unikátní pro jejich zaměření. Znalost zaměření, která pochází z předchozích zkušeností z porovnatelných situací, diktuje použití určité techniky nebo plánu, místo jiného. Například instalatérství vyžaduje znalost potrubí a mechaniku vodních systémů, ale zároveň se opírá o detaily jako je stáří domu, materiály, ze kterých je daný systém potrubí vytvořen, jak tyto materiály reagují na různé vnější změny, pochopení možných stavů a výsledné chování problému a dalších souvisejících částí, když jsou nadejdou dané stavy. Tyto dovednosti a pochopení jsou zahrnuty v obou učebních procesech. Jako celek, tento typ znalostí je více zaměřený na studenta a situační vzhledem k zájmu a potřeby aplikace dovednosti k dané pracovní síle.

Mechanizace a automatizace chce zredukovat množství manuální práce potřebné k produkci. Účel této redukce může být odebrání dřiny z lidských životů, snížení nákladů na výrobu, nebo v přeměně mechanizace na automatizaci, aby se získala větší flexibilita (jednodušší změna návrhu, nižší zpoždění) produkce. Mechanizace se poprvé objevila u úkolů, které vyžadovaly malou obratnost, nebo alespoň malou sérii obratných pohybů, jako je dodání tažné síly (lokomotivy, parníky, první automobily, náklaďáky nebo traktory), kopání, nakládání, vykládání objemných materiálů (parní rypadla, první bagry), nebo tkaní jednoduchých látek (první tkalcovské stavy). Například Henry Ford popsal své snahy o mechanizaci polních prací, například orba, jako odebrání dřiny přesunem břemena z těl lidí a zvířat na železné a ocelové stroje. [5]Automatizace pomáhá přinést mechanizaci složitější úkoly, které potřebují přesnější obratnost, rozhodování založené na vizuálním vstupu a širší rozmezí inteligentních pohybů. Proto i úkoly, které dříve nemohly být úspěšně mechanizovány, jako je doplňování regálů nebo sběr různých druhů ovoce a zeleniny, byly předělány (formálně i neformálně), což vedlo k čím dál menšímu množství fyzické práce.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Manual labour na anglické Wikipedii.