Neformální vzdělávání

Neformální vzdělávání je procesem s jasnými pravidly a organizací. Skládá se z postupných, konkrétních kroků, které vedou ke splnění předem zadaných vzdělávacích cílů. Hlavním rysem neformálního vzdělávání je dobrovolnost. Motivací k účasti je tedy zájem o danou aktivitu, nejedná se o povinnou školní docházku. Tato forma vzdělávání by navíc měla být přístupná bez rozdílů všem. Vyžaduje se aktivní účast vzdělávaných osob, na které je celá výuka zaměřena. Využívá se jak individuálního přístupu, tak práce ve skupině, a tedy vzájemného propojování obou forem učení. Na rozdíl od formálního učení je hlavní myšlenkou a cílem učit se to, co člověk skutečně v životě potřebuje, jedná se tedy o osvojování dovedností pro život. Učení je založené na zkušenosti a reaguje na potřeby účastníků, tedy na to, co je osobně zajímá, nebo je jim blízké. Neformální vzdělávání klade důraz na celostní přístup, rozvíjí člověka po všech stránkách; celou osobnost, a to i jeho emoce a hodnoty.[4]

Vzhledem k pokroku doby, a rozvojem nových technologií, je neformální vzdělávání žádoucí i pro dospělé. Člověk se tak vyvíjí ve svém oboru a nestagnuje, co se týče nových přístupů či metod, reaguje tak na potřeby zaměstnavatele i společnosti. Má možnost rozšiřovat svoje původní vzdělání a odvádět tak ještě lepší a kvalitnější práci. Další vzdělávání dospělých je však podmíněno dostatečnou nabídkou vzdělávacích kurzů zaměstnavatelů, která souvisí se zodpovědností společnosti za vytváření rovných vzdělávacích příležitostí bez ohledu na věk, vzdělání, bydliště nebo socio-ekonomický status. Profese, které se dále vzdělávají nejméně, patří mezi kvalifikačně méně náročné. Nejvyšší dosažená kvalifikace, popřípadě stupeň nejvyššího vzdělání má také na motivaci k dalšímu neformálnímu studiu největší vliv. Do skupiny lidí, kteří se nejméně účastní organizovaných aktivit dalšího vzdělávání, dále patří lidé se základním vzděláním, lidé před důchodem, ženy na mateřské a rodičovské dovolené, osoby bez zaměstnání, nebo s nízkými příjmy.[2]