Malenovice (Zlín)

Malenovice jsou část a katastrální území moravského statutárního města Zlína, leží na úpatích západního okraje Vizovických vrchů a rovin kolem řeky Dřevnice. V Malenovicích se nachází stejnojmenný hrad. Městečko bylo v historii až do průmyslového rozvoje regionu ve 20. století významnějším spádovým centrem než sousední města Otrokovice nebo Zlín.

Malenovice
Hlavní křižovatka v Malenovicích, kostel svatého Mikuláše
Lokalita
Charakterčást města
ObecZlín
OkresZlín
KrajZlínský kraj
Zeměpisné souřadnice49°12′19″ s. š., 17°35′22″ v. d.
Základní informace
Počet obyvatel7 478 (2011)[1]
Katastrální územíMalenovice u Zlína (17,83 km²)
PSČ760 02
763 02
Počet domů1 105 (2011)[1]
Malenovice
Další údaje
Kód části obce412236
Kód k. ú.635987
Geodata (OSM)OSM, WMF
multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Během roku 2015 prošla podstatná část centra obce renovací ulic, proběhla výstavba nového kruhového objezdu a nastaly změny v dopravě. Byla zde plánována výstavba nové Krajské nemocnice Tomáše Bati.[2]

Název

Místní jméno bylo odvozeno od osobního jména Malen a jeho význam byl "Malenovi lidé".[3]

Historie

První zmínka o Malenovicích se objevuje v roce 1321 pod názvem "Malehnawicz". V šedesátých letech 14. století byly Malenovice povýšeny na městečko. V roce 1375 (do roku 1406) vlastnil Malenovice markrabě Jošt Lucemburský. V roce 1427 dobyli Malenovice sirotci. Dne 11. srpna 1470 tábořil u Malenovic český král Jiří z Poděbrad při tažení proti uherskému králi Matyáši Korvínovi. V táboře ho tehdy navštívili polští poslové. Ve druhé polovině 16. století až do požáru roku 1626 stával na pastvisku nedaleko Dřevnice kostel sboru Jednoty bratrské v Malenovicích. Potom bratrské vyznání v obci z důvodu potlačování nekatolické víry prohabsburskou vrchností postupně zaniká. V roce 1626 byla obec vypálena Mansfeldovým vojskem. Mnoho z celkových 100 gruntů v Malenovicích zůstalo pustých. V letech 1804–1858 byl vybudován nový kostel a postavena nová škola. V polovině 19. století bylo malenovické panství proslulé chovem ušlechtilých ovcí. Po zrušení poddanství a roboty v roce 1848 měly Malenovice asi 1380 obyvatel. V roce 1863 byly Malenovice postiženy velkým požárem, kdy vyhořelo celé městečko, tedy dnešní Jarolímkovo náměstí. V roce 1896 byla započata stavba podřevnické dráhy Otrokovice - Zlín - Vizovice, která vede přes Malenovice. Malenovice byly spádovou obcí pro okolní dědiny – Tečovice, Lhotu a Chlum.

Dne 29. června 1900 se rozvodnila Dřevnice a zalila silnici směrem na Tečovice. Počátkem 20. století se Malenovice staly sídlem zvláštního perleťářského průmyslu, do Malenovic se přistěhovalo asi 20 dělnických rodin. V roce 1904 byla zahájena stavba nemocnice, které se říkalo špitál. V září 1912 byly pod hradem otevřeny sirnaté koupele. Další povodně postihly Malenovice v září 1910 a v srpnu 1913. Ve volbách do Národního shromáždění nové Československé republiky byl poslancem za sociální demokracii zvolen malenovický občan Vítězslav Mikulíček. V roce 1921 žilo v Malenovicích 1655 obyvatel. V roce 1932 byla vystavěna nová sokolovna. Dne 3. května 1945 osvobodila Malenovice rumunská armáda bojující po boku Rudé armády. V roce 1963 se zde točil československý film Ivana v útoku. V roce 1967 byla dokončena I. a II. etapa výstavby malenovického sídliště, celkově bylo dokončeno v roce 1970. Administrativně byly Malenovice do roce 1928 součástí Země moravské, v letech 1928–1948 součástí Země moravskoslezské. Od 1. ledna 1949 byly sloučeny s městem Zlín (tehdy Gottwaldov) a staly se součástí nově utvořeného Gottwaldovského kraje. Od roku 1960 patřily pod Jihomoravský kraj a od roku 2000 jako součást krajského města Zlína patří ke Zlínskému kraji.

Jazyk

Malenovice s přilehlým okolím tvoří samostatný národopisný celek mezi Slováckem, Hanou a Valašskem. Oblast je řazena mezi přechodnou oblast zlínského nářečí, v rámci východomoravské podoblasti. Rozdíl oproti zlínskému nářečí je v dativu "mně" místo zlínského "mi". Nářečí v Malenovicích, i sousedních Tečovicích, Lhotce, Loukách i v Kvítkovicích je spisovné češtině velmi blízké, protože nikdy se zde nevyskytovaly dvojhlásky ej za ý,í (dobrej strejček), ale zachované "é" a "y,ý" (mléko, řéct, býk, hajný). Zároveň je přítomno české přehlasované -ej, -e ("dej, spívejte, nejstarší" a "smíl se, vidél sem tě") oproti slovenskému nepřehlasovanému -aj, -a, které se užívá v obcích na jih a východ od Malenovic. Jedná se již o přilehlé spádové části Malenovic (Lhota, Salaš, Karlovice), Bohuslavice u Zlína a Prštné - zde je výslovnost "daj, spívajte, najstarší" a "smíl sa, vidél jsem ťa". Od 20. století s přílivem nových pracovníků z různých částí republiky se ovšem původní nářečí stíralo a jazyk více splýval s obecnou češtinou. Dnes se jazyk v Malenovicích od Zlína již téměř neliší a v jazyce obyvatel se projevují prvky jednotného východomoravského interdialektu.

Historický kroj

V Malenovicích provedli v letech 1948–1950 členové tamního valašského kroužku rekonstrukci starého malenovického lidového kroje. Podle údajů pamětníků chodili tehdejší muži v krojích ze světle modrého sukna, bílé, červeně nebo modře lemované haleně a tmavě modré župici valašského střihu. O košili se mluvilo jako o lněné barevně vyšívané nebo nevyšívané. Ze zápisů z dějin Malenovic a Louk, které zapsali ředitelé národních škol František Dvořák a Bedřich Trnka, se dovídáme, že v neděli nosívali muži úzké dlouhé nohavice tmavě modře vyšívané, řemenem několikrát opásané. Soukenná vesta byla téže barvy, lemování bylo tmavě modré. Mentlík byl dlouhý, po kolena, v bocích stažen, spodek odstával a tvořil vzadu šosy. Mentlík a vesta se nosily většinou rozepnuté. Tenká košile měla stojatý obojek, u krku šňůrky. Na hlavě se nosil černý širák. Ve všední den se nosily široké konopné gatě domácí výroby a košile ze stejného materiálu. V zimě oblékali na mentlík dlouhý kožich dubeňák, ve všední den nosili bílou huněnou halenu. Hlavu zahřívala vydrovka hnědé barvy, se zeleným plyšem nahoře, uprostřed s barevnou růžičkou „kočičkou“ a vyšíváním. Ženy nosily rubáč, kordulku, leknici, rukávce s okružím u rukou a hedvábným vyšívaným límcem, fěrtoch. Na neděli bylo všechno z tenkého plátna. Za nepohody oblékaly flanelový nebo soukenný kabátek a přehodily vlňák. V zimě stejně jako muži nosily dlouhý kožich dubeňák.[4]

Památky

  • Malenovický hrad
  • Kostel a fara sv. Mikuláše z 19. stol.
  • Pamětní sokolovna Tyršova z roku 1932
  • Socha sv. Floriána (na náměstí)
  • Socha sv. Jana
  • Socha sv. Jana Nepomuckého
  • Socha sv. Pavla
  • Socha sv. Vendelína
  • Kaplička na Šrámkově ul.
  • Kaplička u hřbitova
  • Poutní místo Svatá voda Na Kaménce (3 sirnaté prameny, jižně od Malenovic v lesích Vizovických vrchů)
  • Památník obětem I. světové války
  • Památník obětem II. světové války
  • Budova bývalého kláštera sv. Kříže (pod hradem)

Odkazy

Reference

  1. Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. 21. prosince 2015. Dostupné online.
  2. Krajští zastupitelé si nakonec odhlasovali výstavbu nové nemocnice ve Zlíně. Zlin.cz - Informační server pro Zlínský kraj [online]. [cit. 2019-12-30]. Dostupné online. (česky)
  3. Hosák, Šrámek: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II, Praha 1980, str. 29, 30.
  4. Kroje na Zlínsku

Literatura

  • MRLÍK, František a kol.: Minulost a současnost Malenovic. Zlín: Oblastní muzeum jihovýchodní Moravy, 1986

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.