Ludmila Padrtová

V letech 1945–1949 absolvovala reálné gymnázium v Třeboni. Jako gymnazistka začala malovat a poznala svého budoucího manžela Jiřího Padrtu, který se studenty a asistenty Pedagogické fakulty jezdil do Třeboně na malířské plenéry. Její otec soukromě hospodařil a byl předválečným funkcionářem Agrárníků a proto nedostala doporučení ke studiu na vysoké škole. Odešla do Prahy, kde pak pracovala jako úřednice a překladatelka v podniku Keramika až do roku 1990.

Když se roku 1955 provdala za Jiřího Padrtu, o další výtvarné vzdělání už neusilovala a zůstala samoukem. Školení v malbě získávala zprostředkovaně spíše ve formě teoretických diskusí s Padrtou, Sýkorou a ostatními jeho přáteli. Světové abstraktní umění znala převážně z černobílých reprodukcí a osobně se s ním seznámila až při návštěvě Francie roku 1965, několik let poté, co vlastní tvorbu opustila. K ukončení tvorby vedlo Padrtovou vyčerpání možností jejího způsobu výtvarného vyjádření, komplikace, které přinášela práce s acetonovými barvami v bytě a ohled na kariéru svého muže, kterou nechtěla ohrozit. Předcházelo mu sdělení Václava Havla, že jejich byt a přátele, kteří za nimi chodí, sleduje StB a Padrtovou vede v evidenci jako abstraktní malířku.[3][4]

Padrtovi bydleli v suterénním nebytovém prostoru v Praze 2, Pod Nuselskými schody, kde byla předtím tiskárna. Po průtrži mračen, která celý suterén vyplavila, získali i protější suterénní byt. Během stěhování Ludmila Padrtová vyhodila většinu ze svých obrazů a uchovala pouze kolem 250 kreseb.[5]

Při hudbě a recitaci poezie se u nich scházela společnost, kam patřili Jiří Kolář, Václav Havel (tehdy kulisák v divadle ABC), Josef Hiršal, František Chaun, Jan Kotík, Hugo Demartini, Kamil Linhart, Věra Linhartová, Jan Ságl, František Šmejkal, Ludmila Vachtová, flétnista Milan Munclinger se svou ženou Viktorií Švihlíkovou a mnoho dalších. Svatbu zde slavil Ivan Martin Jirous, který byl Padrtův bratranec.[6] Prostřednictvím svého manžela poznala Mikuláše Medka, Václava Boštíka, Adolfa Hoffmeistera, Vladimíra Boudníka ad.[7]

Po předčasné smrti Jiřího Padrty se jejím druhým partnerem stal elektroinženýr a amatérský malíř Jan Vyleťal (1940–2013), za kterého se provdala roku 1979. Počátkem roku 2011 se na naléhání galeristy Milana Mikuše vrátila k malování. Ludmila Padrtová zemřela 24. ledna 2016, ve věku 84 let.[8]

Velkou retrospektivní výstavu jejího díla uspořádala v roce 2013 Západočeská galerie v Plzni s reprízou v Muzeu umění v Olomouci.[9]

Své první kresebné pokusy podle krajinné předlohy vytvářela již v Třeboni, když se ze zájmu jako gymnazistka přidala ke studentům Pedagogické fakulty, kteří zde malovali v plenéru. Soustavně se začala věnovat malování po roce 1951.[10] Zpočátku kreslila stromy nebo krajiny v okolí Prahy a časem došla k zjednodušení výrazu a osvobození od reálné předlohy. Po sňatku získala větší prostor k vlastní tvorbě a Padrta, který se rozhodl věnovat výtvarné teorii, jí věnoval plátna, palety, olejové barvy a štětce. Od roku 1955 se tím její tvorba posunula v kvalitě. V krajinomalbě se inspirovala modernistickými směry z přelomu dvacátého století.[11] Od poloviny 50. let malovala krajiny v expresivních a fauvistických barvách a po mezistupni, který se vyznačoval nejintenzivnější barevností a sama ho nazývala „Noldeovským“,[12] roku 1956 dospěla k úplné abstrakci.

Ludmila Padrtová díky svému muži patřila k velmi dobře informovaným a poučeným výtvarníkům. Její abstraktní tvorbu podnítil Jiří Padrta, který ji přiměl zamýšlet se větší měrou nad výtvarným uměním v teoretické rovině, a ovlivnili ji i bývalí studenti Pedagogické fakulty Zdeněk Sýkora, Vladislav Mirvald a Kamil Linhart a také Jan Kotík a Miroslav Lamač, kteří manžele Padrtovy navštěvovali.[13]

V druhé polovině padesátých let vytvářela abstraktní obrazy, ovlivněné tašismem, gestickou malbou, informelem[14] a dálněvýchodní kaligrafií (díky kontaktům se Zdeňkem Sklenářem) a experimentovala s technikou koláže a kresbou tuší na savý papír. Malovala mimo jiné na nešepsovaná vlhčená prostěradla a kombinovala rozmývanou tuš, temperu, anilinové barvy, pastel, vosk a akvarel s nemalířskými prostředky jako káva nebo rez. Pro toto období jsou typické různé barevné variace a nové použití linie jako nosného skladebného prvku. Kolem roku 1959 se v jejích obrazech objevily jemné materiálové struktury v lyrickém barevném ladění a začala používat i dripping a acetonovou barvu. V roce 1960 vytvořila cyklus asi 10 obrazů nazvaných Pomsta informelu, kde použila informelní podklad z lité barvy, ale následně ho doplnila, či překryla barevnými figurálními, předmětnými a také krajinnými motivy. Následující rok svou tvorbu ukončila a řadu děl rozdala nebo zničila, protože usoudila, že informelní malba se stala módou, a také z obavy, aby neohrozila kariéru svého muže.[3]

Samostatnou součástí její tvorby jsou ilustrace, které koncem 50. let vytvořila pouze pro sebe při četbě Novalise (Modrý květ, 1958) a Robinsona Jefferse (Pastýřka putující k dubnu, 1958). Jiné byly inspirované názvy obrazů Karla Boháčka, jehož monografii připravoval Jiří Padrta. Pod dívčím jménem Rencová doplnila svými kresbami jednu ze sci-fi povídek nazvanou „Zlatá sluneční jablka“ od Raye Bradburyho v povídkové knize Labyrint, když ji oslovil editor Adolf Hoffmeister.[15]

Po ukončení malířské tvorby se v 70. letech věnovala fotografování přírody.[3][16]

Torzo jejího raného díla, které čítalo kolem 40 obrazů a 250 kreseb, objevil roku 1996 Jiří Valoch[17] a uspořádal výstavy v GMU Hradec Králové (1998) a Galerii Klatovy / Klenová (1999). Na naléhání galeristy Milana Mikuše se Padrtová počátkem roku 2011 vrátila k malování[18] a během tří let vytvořila stovky kreseb a několik maleb, které navazují na její předchozí díla v duchu lyrické abstrakce. Inspirací jí byla příroda v okolí rodné Třeboně. Odtud pramení Padrtové jedinečná schopnost i velmi úspornými prostředky (často pouze černým pastelem a gumou) zachytit všechno to téměř neuchopitelné světelné mihotání, atmosférické chvění a zrcadlení vodních ploch.[19]

Tvorba Ludmily Padrtové se ze současného pohledu jeví jako naprosto jedinečná, neboť vznikala v době, kdy bylo abstraktní umění stíháno ostrou oficiální kritikou. Zůstala po celou dobu solitérem, nebyla součástí žádného širšího proudu a když se abstraktním uměním začali zabývat další výtvarníci, svou tvorbu ukončila. Z dochovaného díla, které čítá kolem 40 obrazů a 250 kreseb, vlastní nejpočetnější soubor Muzeum umění Olomouc.[20]