Lomikámen vstřícnolistý

Lomikámen vstřícnolistý je vytrvalá, 2 až 5 cm vysoká bylina nízce polštářovitého růstu s plazivým, dřevnatějícím, místy kořenujícím stonkem, z něhož vyrůstají četné, vzpřímené, hřebenitě postavené, hustě olistěné větévky. Listy jsou vstřícné, křižmostojné, kožovité, tlustě šupinovité, brvité, s jednou nebo řidčeji až 3 hydatodami, bez řapíku. Na větévkách jsou těsně nahuštěné ve 4 řadách, na květonosných lodyžkách bývají oddálenější. Květy jsou pravidelné, oboupohlavné, asi 13 mm široké, vyrůstající jednotlivě na krátkých stopkách. Kalich je složený z 5 vzpřímených, vejčitých až eliptických, kožovitých, na okraji brvitých kališních lístků. Korunní lístky jsou růžové až sytě purpurové (výjimečně bílé), úzce obvejčité, 7 až 10 mm dlouhé, na bázi dlouze vybíhající v nehet, na vrcholu tupé. Koruna se při sušení zbarvuje fialově. Semeník je víceméně svrchní. Rostlina kvete v závislosti na stanovišti a poloze na jaře až v létě, brzy po sejití sněhu, zpravidla od dubna do června. Na svých stanovištích náleží mezi nejčasněji kvetoucí rostliny. Tobolky jsou vejcovité, 3 až 6 mm dlouhé, na vrcholu s dlouhými rozestálými vytrvalými čnělkami a podepřené vytrvalým kalichem.[1][2][3]

Poněkud podobný lomikámen nachový (Saxifraga retusa) má rovněž vstřícné listy, polštářovitý vzrůst a purpurové květy. Odlišuje se listy jen na bázi krátce brvitými, na okraji s 5 drobnými hydatodami vylučujícími vápenaté soli, a lysými kališními lístky. Vyskytuje se v evropských velehorách včetně Tater, v ČR neroste.[4]

V Alpách se přirozeně kříží s lomikamenem dvoukvětým (Saxifraga biflora), kříženec se nazývá Saxifraga × kochii. Z Grónska je znám kříženec s lomikamenem vždyzeleným (Saxifraga aizoides), popsaný jako Saxifraga × nathorstii.[5]

Druh má obrovský areál v severských oblastech Evropy, Asie i Severní Ameriky, jižněji se vyskytuje ve vyšších polohách horských masívů. Jedná se o klasický příklad arkto-alpínského rozšíření. V rámci Evropy se souvisleji vyskytuje v západní a severní Skandinávii, severním Rusku, Britských ostrovech, Alpách, Apeninách, Pyrenejích a Karpatech. Izolované arely jsou i v řadě menších pohoří včetně Krkonoš a různých jihoevropských pohoří, jako je například španělská Sierra Nevada nebo pohoří v Řecku či Bulharsku.[6][7] Chybí na Kavkaze.[8] V Krkonoších se vyskytuje v Obřím dole, Kotelních jamách a na polské straně v Malé Sněžné jámě a je zde vázán na výchozy zásaditých hornin v nadmořských výškách od 1100 do 1300 metrů.[1][9] Na Slovensku je dosti hojný v celých Tatrách, kde roste na zásaditých i žulových podkladech v nadmořských výškách od 1140 do 2630 metrů. Výškové maximum je udáváno z vrcholových partií Lomnického štítu. Vzácně se vyskytuje i v nejvyšších polohách Nízkých Tater.[4] V Alpách je rozšířen v rámci vyšších poloh celého pohoří.[10]

V České republice je tento druh chráněn zákonem v kategorii silně ohrožené druhy.[11] V červeném seznamu cévnatých rostlin ČR je veden jako kriticky ohrožený druh (kat. C1r).[12] Na Slovensku chráněn není a je zde zařazen mezi druhy méně dotčené (LC). Zákonem je chráněn také v Rakousku, Itálii, Německu a Švýcarsku.[13]

Lomikámen vstřícnolistý je jednou z nejodolnějších cévnatých rostlin světa vůči chladnému prostředí. Byl nalezen ve vrcholových partiích hory Dom ve švýcarských Alpách v nadmořské výšce 4 507 metrů, což je absolutní evropský výškový rekord pro trvalý výskyt cévnaté rostliny. Stáří nalezených rostlin bylo stanoveno na více než 30 let. Vykvétá zde již v průběhu 6 až 10 dnů po sejití sněhu, semena však v daném prostředí zřejmě nestíhají dozrát. Vegetační sezóna (tedy s průměrnou denní teplotou půdy 2-3 cm pod povrchem přesahující 0 °C) trvá přibližně 66 dní. Průměrná teplota v tomto období je pouze 2,6 °C. Fyziologická aktivita rostlin je možná jen po několik denních hodin, zatímco každou noc klesá teplota pod bod mrazu. Druh má výškový rekord také na Špicberkách (společně s mákem Papaver dahlianum) a v Grónsku.[14]

Květy jsou opylovány hmyzem. Navštěvují je zejména královny čmeláků a někteří denní motýli, v severošvédském Laponsku například okáč velehorský (Erebia pandrose) a žluťásek nasteský (Colias nastes). V pozdější sezóně je opylují zejména drobné druhy much. V životaschopná semena dozrává jen malý podíl vajíček, asi čtvrtina.[15] V Evropě je lomikámen vstřícnolistý živnou rostlinou housenek píďalky skalní (Entephria flavicinctata) a různých druhů drobných můr rodu Kessleria z čeledi předivkovití (Yponomeutidae), v Severní Americe modráska Agriades franklinii a můry Gynaephora rossii z čeledi bekyňovití (Lymantriidae).[16]

• 
  Okáč velehorský (Erebia pandrose) na květech silenky bezlodyžné
• 
  Píďalka skalní (Entephria flavicinctata)
• 
  Severoamerický arktický modrásek Agriades franklinii
• 
  Drobná můra rodu Kessleria

Druh je v rámci rodu Saxifraga řazen do podrodu Saxifraga a sekce Porphyrion. V rámci svého areálu je značně polymorfní a byla popsána řada vnitrodruhových taxonů. Některé formy mají jen řídký růst, jiné tvoří velmi stěsnané polštáře. S. oppositifolia subsp. paradoxa z centrálních Pyrenejí má střídavé listy. Poddruh S. o. subsp. asiatica z Himálaje a sibiřských pohoří se vyznačuje obzvláště velkými květy, subsp. rudolphiana z žulových oblastí východních Alp je naopak ve všech svých částech velmi drobný a má silně stěsnaný růst.[5]

Druh se v podmínkách střední Evropy pěstuje jako skalnička spíše zřídka, neboť nesnáší dobře vysoké letní teploty. Byly vyselektovány i různé okrasné kultivary. V přírodě rostlina vyhledává exponovaná, často severně orientovaná a vyfoukávaná stanoviště. V kultuře dobře snáší zimní vlhkost, v oblastech s kontinentálnějším klimatem ale přinášejí problémy vysoké letní teploty. Může prosperovat například na severně orientované skalce přitisklý při patě velkého balvanu, který chrání rostlinu před nadměrným ohřevem slunečním zářením.[17][18] Není ani udáván ze sbírek žádné české botanické zahrady.[19]