Ljudmila Kondraťjevová

Překvapila dvěma zlatými medailemi na mistrovství Evropy v Praze v roce 1978. Na mistrovství startovala nejdříve v běhu na 100 metrů, kde skončila šestá, nejhorší z trojice sovětských reprezentantek. V běhu na 200 metrů se pří neúčasti Marity Kochové všeobecně očekávalo snadné vítězství mistryně Evropy z běhu na 100 metrů Marlies Göhrové z NDR, ta ovšem prohrála o pouhou 1 setinu sekundy právě s Kondraťjevovou, která časem 22,52 sekundy vytvořila nový rekord SSSR. Neočekávaná byla i porážka favorizovaných východních Němek ve štafetě na 4 × 400 metrů, které podlehly seběhané čtveřici sovětských sprinterek.

V roce 1980 vybojovala Kondraťjevová časem 7,31 sekundy bronzovou medaili v běhu na 60 metrů na halovém mistrovství Evropy v Sindelfingenu.

Dne 3. června 1980 na národním šampionátu v tehdejším Leningradu byla v běhu na 100 metrů o jednu setinu sekundy rychlejší nežli východoněmecká sprinterka Marlies Oelsnerová-Göhrová při svém světovém rekordu v roce 1977. Čas 10,87 s ovšem nebyl plnoautomaticky změřeným výkonem. V Leningradě se pořadatelům nepodařilo vyvolat cílovou fotografii a výsledné časy určilo náhradní měření (v tomto případě fotobuňka). A zatímco na cílové fotografii se čas odečítá podle přední plochy hrudníku při protětí cílové čáry, při měření fotobuňkou se čas zastavuje v okamžiku, kdy jakákoli část těla běžce (tedy i ruka či hlava) protne paprsek fotobuňky, což činí takto změřené časy rychlejšími. Vzhledem k chybění cílové fotografie (jejíž dodání je podmínkou pro uznání elektronicky měřeného běžeckého světového rekordu) atletická federace SSSR tehdy Mezinárodní amatérské atletické federaci (IAAF) žádost o ratifikaci rekordu ani nepředložila.[1][2] Za tři roky, 8. června 1983, pak Mariles Göhrová v Berlíně svůj vlastní platný světový rekord znovu vylepšila na 10,81 s.

Na olympijských hrách v Moskvě v roce 1980 Ljudmila Kondraťjevová sice překvapivě – a stejně jako v Praze o jedinou setinu sekundy – znovu porazila Marlies Göhrovou a získala zlatou medaili, zároveň však ve stejném finále utrpěla svalové zranění, které jí znemožnilo start v dalších disciplínách olympijského programu: v běhu na 200 metrů a ve štafetě na 4 × 100 metrů.

Po olympiádě výkonnost Ljudmily Kondraťjevové upadla do průměru a v polovině osmdesátých let dráhu opustila a dala přednost mateřským povinnostem.

Do vynikající formy se ovšem dostala v roce 1988, kdy se probojovala na olympijské hry v Soulu. Avšak přestože byl její olympijský čas 11,05 sekundy rychlejší nežli vítězný čas z moskevské olympiády, stačil v Soulu jen na sedmé místo v semifinále. Přesto však Kondraťjevová na olympijských 1988 jednu medaili vybojovala – v disciplíně, ve které na hrách v roce 1980 i 1984 startovat nemohla: ve sprinterské štafetě. Štafeta SSSR na 4 × 100 metrů vytvořila v olympijském semifinále nový sovětský rekord časem 42,01 sekundy, a třebaže byla ve finálovém běhu výrazně pomalejší (42,75 sekundy), získala v něm bronzovou medaili.

• 100 m 11,02 s (16. srpen 1984, Praha[3])
• 200 m 22,31 s (12. červen 1980, Moskva)
• 400 m 51,87 s (23. května 1980, Soči)
• 100 m překážek 13,7 s (1976)
• 4 × 100 m 42,01 s (štafeta SSSR: Ljudmila Kondraťjevová, Galina Malčuginová, Marina Žurkovová, Natalija Pomoščnikovová, 1. října 1988, Soul)

• 60 m 7,24 (12. února 1982, Moskva)

Jejím manželem byl v polovině 80. let dvojnásobný olympijský vítěz a mistr světa v hodu kladivem Jurij Sedych, se kterým má dceru Oxanu (* 1985). Později se manželství rozpadlo a Sedych se oženil s Nataljou Lisovskou, olympijskou vítězkou ve vrhu koulí.