Letecký útok na Plzeň 18. dubna 1945

Na jaře 1945 už bylo zřejmé, že na bojištích nepřijde žádný zásadní zvrat. Německo prohrávalo jednu bitvu za druhou a naopak vzdušná nadvláda Spojenců stále rostla. Později německá vojska spíše jen ustupovala či se dokonce ochotně vzdávala. Německá protiletadlová obrana byla v rozkladu, stíhací jednotky se potýkaly s nedostatkem letadel, zkušených pilotů, pozemního personálu a paliva. Pohonné hmoty Němcům chyběly v důsledku předchozího soustředěného ničení jejich výrobních provozů a skladů spojeneckými bombardéry. Omezený počet německých stíhačů, které by odstartovaly ke vzdušným soubojům, vedl k nižším počtům sestřelených amerických či britských bombardérů. Poslední přetrvávající hrozbou pro Spojence zůstalo protiletadlové dělostřelectvo, byť již bylo značně oslabené. Na zmenšujícím se území Třetí Říše nezbýval dostatek cílů k zasažení nálety.[1] Po vybombardování většiny německých měst se letecké síly zaměřily na zničení dopravních sítí, železničních stanic a leteckých základen na územích dosud okupovaných Německem a v oblastech s probíhajícími boji.[2]^:50[1] Ač byla zbrojní výroba udržována s velkými obtížemi stále v chodu, motory a ostatní vyrobené součásti letadel se často vůbec nedostaly k přepravě po železnici. Pokud ano, byly většinou zničené ještě před vyjetím vlaku ze stanice, protože spojenečtí letci se snažili zásobování vojsk přerušit. Americká armáda se také blížila ze západu k Plzni, 18. dubna překročil hranici u Aše generál George Patton.[3]

Dne 6. února 1945 se Spojenci dohodli na takzvané „No Bombing Line“, kterou byla střední Evropa rozdělena podél spojnice měst Štětín, Berlín, Drážďany, Brno, Vídeň a Záhřeb na západní operační prostor pro americké a britské bombardéry a na východní oblast určenou pro akce sovětských letounů.[2]^:7 Pro Plzeň i celé jihozápadní Čechy znamenalo jaro roku 1945 stále narůstající počet útoků amerických vzdušných sil na strategické i taktické cíle, především nádraží a dopravní uzly.[4] Cíle spojeneckých bombardérů na území Čech byly stanoveny 8. dubna 1945.

Letecké útoky na Plzeň se v průběhu války primárně snažily vyřadit z provozu Škodovy závody, neboť byly jednou z největších zbrojních továren v Evropě.[5][6][7] Význam plzeňské zbrojovky v průběhu války stoupal s tím, jak byly jiné továrny poškozeny či zničeny bombardováním. Už při říjnovém náletu v roce 1944 byly bomby shazovány v malé míře i na seřaďovací nádraží, při druhém prosincovém náletu útočila část letadel na hlavní nádraží, byť pumy dopadaly většinou na okolí včetně Měšťanského pivovaru a centra města. Neplánovaný nálet v únoru 1945 cílil znovu na seřaďovací nádraží, způsobené škody však nebyly velké. Nejmohutnější nálet ze 17. dubna útočící na seřaďovací a hlavní nádraží zastavil v Plzni železniční přepravu.

8. letecká armáda USAAF prováděla misi 959, jejímž úkolem byly především útoky na železniční cíle na území bývalého Československa a jihovýchodním Bavorsku, na což nasadila 767 bombardérů a 705 doprovodných stíhaček.[8] V Německu měly bombardéry zaútočit na několik železničních cílů v Pasově a seřaďovací nádraží a transformátorové stanice v Traunsteinu, Rosenheimu.[8][9] Českými cíli byla nádraží v Kolíně, Českých Budějovicích a v Táboru.[9] Meteorologický průzkum však upozornil na nepříznivé počasí nad českým územím, v důsledku čehož bylo 174 bombardérů 3. vzdušné divize letících na jihočeské cíle odkloněno k náletu na seřaďovací nádraží ve Straubingu.[9][8] Do husté oblačnosti nad českým územím zamířilo 121 těžkých bombardérů B-17 Flying Fortress z druhé části 3. vzdušné divize 490. bombardovací skupiny, konkrétně šlo o 34., 385., 490.[10] a 493. bombardovací skupinu,[9] s doprovodem 157 stíhaček P-51 Mustang.[8][1] Zamýšleného cíle v Kolíně dosáhlo jen 97 letadel.[8][9] Výrazně opožděná skupina 21 bombardérů (některé zdroje uvádějí i 40 bombardérů[11]) zamířila z neznámého důvodu na Plzeň, nejspíše na seřaďovací letiště, náhradní cíl.[9] Ze záznamů není zřejmé, zda cílem náletu mělo být čerstvě zničené seřaďovací nádraží u pivovarů, předpokládá se, že cílem bylo seřaďovací nádraží v Plzni-Koterově.[8][9][1][12] V novinových článcích se objevuje informace, že cílem náletu byla i Škodovka, ale podrobnější zdroje tomu nenasvědčují.[2][13] V oblasti Plzně útočily také ve dne Mustangy 15. letecká armáda, které přilétaly z Itálie.[8]

S odstupem desítek let není jisté, jak přesně probíhalo vyhlášení varování a samotného náletu. Podle svědectví bylo před náletem postupně vyhlášeno několik dalších poplachů, v pořadí druhý poplach byl vyhlášen před 13. hodinou a zrušen přibližně v 13.45.[14] Podle knihy 500 hodin k vítězství bylo akutní nebezpečí leteckého útoku vyhlášeno ve 13.12.[4]^:69 Oproti tomu Kniha hlášení hasičů Škodových závodů přiznává pozdní varování, neboť v době spuštění sirén ve 14.12 již na město dopadaly bomby.[1] Selhání varování civilní obrany mohlo být způsobeno poškozením po náletu předešlého dne, porucha na varovném systému Škodovky nastala ve 13.45.[1]

Nálet začal přibližně ve 14.12 příletem amerických bombardérů.[11][13] Letci se dostali pod palbu těžkého německého flaku a proto odhodili bomby předčasně či omylem na městské části Slovany a Petrohrad a urychleně oblast opustili.[2][1] Shozeno bylo 61,8 tuny bomb, aniž by byl zasažen libovolný vojensky důležitý objekt.[1] Podle svědka náletu nízko letící letadla, které přeletěly Homolku a mířily na střed města, shodily náklad bezprostředně po výstřelu protivzdušné obrany.[14] Nálet skončil ve 14.51.[13]

Výsledkem neúspěšného náletu bylo 79 mrtvých civilistů a 24 těžce raněných.[2][13][1] Pumy zcela zničily 49 či 50 obytných budov, 29 budov bylo těžce poškozených a dalších 134 domů bylo poškozeny lehce (vyražená okna, opadané tašky ze střech).[2][13][1]

Nejvíce byly postiženy byly rodinné domy v ulicích Nepomucká (později přejmenovaná na Slovanskou), Zahradní, Polní a na ně příčné ulice Motýlí a Olšová, poškozeny byly domy v Květné a Kaštanové,[13][15] lehčí škody utrpěly domy okolo Jiráskova náměstí.[1] Žádost o náhradu škody podalo 8220 osob.[1] Ulice byly také poškozeny krátery.[15] Několik pum dopadlo do ulice U Tržiště (tehdy Růžové), kde dva zničené domy zasypaly čtyři osoby.[1]

Vzhledem k již probíhající likvidaci škod po předešlém náletu 17. dubna byla pomoc postiženým minimální a odklízení trosek probíhalo delší dobu.[15][1]

Jedním z postižených náletem by pětiletý Karel Gott, který žil s rodiči v domě na Nepomucké třídě.[16][17] V době náletu byli ukrytí ve sklepě, dům však byl zasažen pumou a rodina zůstala ve sklepě zasypána o hladu po dva dny a dvě noci, než je záchranáři vyprostili.[16][18] Ze zničeného domu se rodina přestěhovala do Radyňské 14 a později téhož roku do Prahy.[16]

Slovany jako jedna ze čtvrtí postižených spojeneckým bombardováním neměla žádný pomník obětem náletu do roku 2014.[19][20][15] Až v předvečer 69. výročí náletu byl na travnatém ostrůvku v křižovatce ulic Olšová, Květná a Kaštanová odhalen pomník, jehož vznik inicioval Stanislav Bukovský.[19][21][15][22] Obdélná deska z leštěného kamene nese jména známých obětí náletu, umístěná je na hrubě opracovaném kamenném kvádru.[23][24]