Souhvězdí Malého lva

Malý lev je nevýrazné malé souhvězdí v severní části hvězdné oblohy, nachází se mezi Velkým vozem na severu a souhvězdím Lva na jihu. Poprvé bylo zmíněno roku 1687 v díle Promodus Astronomiaem gdaňského astronoma Jana Hevelia,[1] který tehdy zavedl několik nových souhvězdí na místech oblohy, v kterých se nachází málo hvězd. V roce 1925 byl Malý lev přijat Mezinárodní astronomickou unií jako jedno z osmaosmdesáti souhvězdí, která pokrývají celou hvězdnou oblohu. V souhvězdí se nachází 37 hvězd jasnějších než 6,5 magnitudy a 3 hvězdy jsou jasnější než 4,5 magnitudy. Nejjasnější hvězda souhvězdí 46 Leonis Minoris je oranžový obr hvězdné velikosti 3,8 magnitudy, která se nachází přibližně ve vzdálenosti 95 světelných let od Země. Beta Leonis Minoris je druhá nejjasnější hvězda souhvězdí hvězdné velikosti 4,4 magnitudy, a jako jediná hvězda v souhvězdí má Bayerovo označení. Je dvojhvězdou, jejíž jasnější složka je oranžovým obrem a slabší hvězda žlutobílou hvězdou hlavní posloupnosti. Třetí nejjasnější hvězdou souhvězdí je 21 Leonis Minoris, která je rychle rotující bílou hvězdou hlavní posloupnosti hvězdné velikosti 4,5 magnitudy. V souhvězdí se dále nachází dvě hvězdy s planetárním systémem, dva páry vzájemně interagujících galaxií a výjimečný oblak zářícího ionisovaného plynu nazvaný "Hanny's Voorwerp".

Souhvězdí Malého lva

Souhvězdí Malý lev

Latinský název Leo Minor
Latinský genitiv Leonis Minoris
Latinská zkratka LMi
Rektascenze 9h25m až 11h10m
Deklinace +27° až 41,5°
Rozloha 232 čtverečných stupňů
Viditelnost na zeměpisné šířce +90° až −45°
Nejlepší pozorovatelnost v ČR Duben
Počet hvězd jasnějších než 3m 0
Nejjasnější hvězda Praecipua (46 LMi) (3,83m)
Sousední souhvězdí Velká medvědice
Rys
Rak
Lev

Historie

Antičtí astronomové Aratus a Ptolemaios v oblasti oblohy, kde se nyní nachází souhvězdí Malého lva, neoznačili ani neurčili žádné souhvězdí. Ptolemaios zařadil hvězdy v souhvězdí jako amorphōtoi (nepatřící k žádnému obrysu souhvězdí) v souhvězdí Lva.[2] Jan Hevelius se zmínil poprvé o souhvězdí Malého lva v roce 1687, když navrhl deset nových souhvězdí ve hvězdném atlase Firmamentum Sobiescianum[3] a v doprovodném katalogu Catalogus Stellarum Fixarum do souhvězdí zahrnul 18 hvězd.[4] Hevelius se rozhodl Malého lva, či Mladého lva, zobrazit v sousedství souhvězdí Lva a Velké medvědice.[5] V roce 1845 anglický astronom Francis Baily revidoval katalog nových souhvězdí Jana Hevelia a přidělil písmena řecké abecedy hvězdám jasnějším než hvězdné velikosti 4,5 magnitudy, které je známé jako Bayerovo označení.[6] Richard A. Proctor dal v roce 1870 souhvězdí název Leaena (Lvice),[2] což vysvětlil snahou o zkrácení jmen souhvězdí, aby byla lépe čitelná ve hvězdných atlasech.[7]

Německý astronom Christian Ludwig Ideler (1766–1846) identifikoval Malého lva se souhvězdím Al Thibá’ wa-Auláduhá („Gazela s mládětem“) na arabském nebeském glóbu ze 13. století. Dotyčný glóbus získal kardinál Stefano Borgia (1731–1804), a je uchováván v kardinálově muzeu ve Velletri.[8] Arabista Friedrich Wilhelm Lach zastával odlišnou pozici, Malého lva viděl v souhvězdí Al Haud („Rybník“), do něhož zmíněná „Gazela“ skáče.[2]

V čínské astronomii hvězdy beta, 30, 37 a 46 Malého lva tvořily souhvězdí Nej-pching (內屏, „Soudní dvůr“); později byl Nej-pching přesunut na jiné místo oblohy a zmíněné hvězdy obdržely název Š’ (勢, „Eunuch“);[9] případně byly spojovány a hvězdami blízkého souhvězdí Lva ve Süan-jüan (軒轅, „velkého nebeského draka“ nebo „státní vůz“).[2] Částečně do Malého lva patrně zasahovala linie čtyř hvězd nazývaná Šao-wej (少微) a představující čtyři císařské rádce.[9]

Charakteristika

V oblasti oblohy mezi souhvězdím Velké Medvědice na severu a souhvězdím Lva na jihu, kde se nachází málo hvězd, se nachází trojúhelník tří nejjasnějších hvězd souhvězdí, která jsou viditelná jen za dobrých světelných podmínek.[10] Josip Kleczek popsal Malého lva jako malé, bezvýznamné souhvězdí.[11] Souhvězdí je ohraničeno souhvězdím Velké medvědice na severu, souhvězdím Rysa na západě, souhvězdím Lva na jihu, a rohem se dotýká souhvězdí Raka na jihozápadě. Zkratka souhvězdí LMi byla přijata Mezinárodní astronomickou unií v roce 1922.[12] Úřední hranice souhvězdí, kterou popsal Eugene Delporte roku 1930, je vymezena šestnáctistranným polygonem. V rovníkové souřadnicové soustavě se rektascenzové souřadnice hranic souhvězdí nachází mezi 9h 22,4m a 11h 6,5m, zatímco deklinace má souřadnice 22,84° a 41,43°.[13] Rozlohou je na 64. místě z 88 souhvězdí oblohy a na obloze pokrývá oblast 232,0 čtverečních stupňů nebo 0,562 procent rozlohy oblohy.[14] Souhvězdí je nejvýše na hvězdné obloze každým rokem o půlnoci 24. února[10] a v 21 hodin je souhvězdí nejvýše 24. května.[15]

Zajímavé objekty

Hvězdy

V souhvězdí se nachází jen tři hvězdy, které mají hvězdnou velikost jasnější než 4,5 magnitudy[5] a 37 hvězd, které jsou jasnější než 6,5 magnitudy.[5] Malý Lev nemá jako jediné souhvězdí severní oblohy hvězdu s Bayerovým označením alfa, protože anglický astronom Francis Baily nesprávně přidělil řecké písmeno pouze jedné hvězdě, betě. Není jasné, zda Francis Baily zamýšlel dát 46 Leonis Minoris Bayerovo označení, proč označil jen betu, a proč zapomněl označit hvězdu 46 Leonis Minoris jako alfu. Zemřel před úpravou katalogu, a nejsou žádné zdroje, které by mohly vysvětlit toto opomenutí.[5]

Nejjasnější hvězda v Malém lvu je oranžový obr spektrální třídy K0III hvězdné velikosti 3,8m, který má pojmenování 46 Leonis Minoris nebo Praecipua,[16] a jeho barva je zřejmá při pohledu dalekohledem.[17] Hvězda se nachází 95 světelných let (29 parseků) od Země,[18] má přibližně 32krát větší svítivost a 8,5krát větší rozměry než Slunce.[19] Byla také katalogizována a pojmenována jako o Leonis Minoris Johannem Elertem Bodem, a byla chybně interpretována jako Omicron Leonis Minoris.[5] Ještě více zmatků nastalo s jejím správným jménem Praecipua, které vypadá, že bylo původně použito pro 37 Leonis Minoris v roce 1814 v Palermo Catalogue Giuseppem Piazzim, který mylně posoudil druhou hvězdu jako jasnější. Toto jméno bylo později spojeno Allenem s 46 Leonis Minoris a chyba udržována pozdějšími astronomy. Originální „Praecipua“, 37 Leonis Minoris, má hvězdnou velikost 4,69m,[20] a je 578 světelných let (177 parseků) vzdáleným žlutým veleobrem spektrálního typu G2.5IIa absolutní hvězdné velikosti −1,84.[20]

Souhvězdí Malého lva viditelné pouhým okem

Beta Leonis Minoris je dvojhvězdou. Větší hvězda je obří hvězda spektrální třídy G8 hvězdné velikosti 4,4m. Má přibližně dvojnásobek hmotnosti, 7,8krát větší poloměr a 36krát větší svítivost než Slunce. Obě hvězdy dělí na obloze vzdálenost 11 úhlových vteřin. Menší hvězda je žluto-bílá hvězda hlavní posloupnosti spektrálního typu F8. Obě hvězdy obíhají kolem společného těžiště jednou za 38,62 roku,[21] a nachází se ve vzdálenosti 154 světelných let (47 parseků) od Sluneční soustavy.[21] 21 Leonis Minoris je rychle rotující bílá hvězda hlavní posloupnosti, vzdálená přibližně 98 světelných let (30 parseků) od Slunce. Má přibližně 10krát větší svítivost než Slunce, okolo své osy se otočí za méně než 12 hodin a její tvar je velice pravděpodobně vejčitý.[22] Její průměrná hvězdná velikost je 4,5m, je spektrálního typu A7V a typově jde o proměnnou hvězdu Delta Scuti.[22] Hvězdy mění jasnost v periodě kratší než šest hodin, a jedná se o hvězdy, které byly použity jako standardní svíčky pro určování vzdálenosti ve vesmíru a jsou předmětem studia astroseismologie.[23]

SU Leonis Minoris a SV Leonis Minoris, neboli 10 Leonis Minoris a 11 Leonis Minoris jsou žlutými obry spektrálního typu G8III, s průměrnou hvězdnou velikostí 4,54 a 5,34 magnitudy. Obě hvězdy jsou eruptivními proměnnými typu RS Canum Venaticorum,[24][25] 10 Leonis Minoris mění hvězdnou velikost o 0,012 magnitudy v periodě více než 40,4 dne, a 11 Leonis Minoris mění hvězdnou velikost o 0,033 v periodě více než 18 dne.[26] 11 Leonis Minoris je dvojhvězda a jejím společníkem je červený trpaslík spektrálního typu M5V hvězdné velikosti 13,0m.[27] 20 Leonis Minoris je hvězdný systém vzdálený 49 světelných let (15 parseků) od Slunce. Větší hvězdou je žlutý trpaslík spektrálního typu G3Va hvězdné velikosti 5,4m.[28] Jeho průvodcem je starý, aktivní červený trpaslík spektrálního typu M6.5, který má relativně vysokou metalicitu. Skutečnost, že menší hvězda má větší jasnost, než se očekávalo, značí pravděpodobnost, že se nachází v malé vzdálenosti od druhé hvězdy a není možné je současnými technologiemi zobrazit odděleně.[29]

R a S Leonis Minoris jsou dlouhoperiodické proměnné hvězdy typu Mira, zatímco U Leonis Minoris je polopravidelná proměnná hvězda.[30] Všechny tři hvězdy jsou červení obři spektrálních typů M6.5e-M9.0e,[31] M5e[32] a M6.[33] Periodicita R Leonis Minoris se pohybuje mezi 6,3 a 13,2 magnitudy během období 372 dní, u S Leonis Minoris se hvězdná velikost mění mezi 8,6 a 13,9 magnitudy v období 234 dnů, a u U Leonis se hvězdná velikost pohybuje mezi 10,0 a 13,3 magnitudy v období 272 dní. V souhvězdí je nedostatek jasných hvězd, a z tohoto důvodu jsou uvedené hvězdy náročným cílem pro amatérské astronomy.[30] G117-B15A, známá také jako RY Leonis Minoris, je pulzující bílý trpaslík hvězdné velikosti 15,5m.[34] Jednu otočku okolo své osy vykoná přibližně za 215 sekund, doba rotace se prodlouží o jednu sekundu za 8,9 miliónu let. RY Leonis Minoris je 400 miliónů let starým bílým trpaslíkem a byl navržen na nejstabilnější nebeské hodiny.[35]

Malý lev nad hlavou Lva, jak je znázorněn ve hvězdném atlase Urania's Mirror, souboru map souhvězdí od Samuela Leighta vydaných v Londýně v roce 1825[36]

SX Leonis Minoris je trpasličí nova typu SU Ursae Majoris, která byla objevena v roce 1994.[37] Skládá se z bílého trpaslíka a z hvězdy, ze které bílý trpaslík nasává hmotu a obě složky dvojhvězdy obíhají okolo společného těžiště jednou za 97 minut. Bílý trpaslík má z hmoty z druhé hvězdy akreční disk a v něm ji zahřívá na teplotu mezi 6000 a 10000 K. Bílý trpaslík exploduje jednou za 34 až 64 dní, a v době exploze dosáhne hvězdné velikosti až 13,4m, v době klidu má hvězdnou velikost 16,8m.[38] V souhvězdí Malého lva se nachází další trpasličí novy, RZ Leonis Minoris zvýší svoji jasnost na maximální hvězdnou velikost 14,2m z výchozí jasnosti okolo 17m, ale hvězda mění jasnost v kratších intervalech než ostatní trpasličí novy.[39]

V souhvězdí se nachází dvě hvězdy s potvrzenými planetárními systémy. HD 87883 je oranžová trpasličí hvězda o hvězdné velikosti 7,57m spektrálního typu K0Vm a je vzdálená 18 parseků od Země. Má průměr tři čtvrtiny slunečního, ale pouze 31 procent svítivosti Slunce. Okolo ní obíhá planeta 1,78krát hmotnější než Jupiter jednou za 7,9 roku, a v blízkosti se pravděpodobně nachází i další planety.[40] HD 82886 je žlutý trpaslík spektrálního typu G0 a hvězdné velikosti 7,63m.[41] Planeta byla objevena v roce 2011, má 1,3krát větší hmotnost než Jupiter a oběhne okolo hvězdy jednou za 705 dnů.[42]

Objekty hlubokého vesmíru
Spirální galaxie NGC 3344

V souhvězdí Malého lva se nachází mnoho objektů hlubokého vesmíru viditelných v amatérských dalekohledech.[43] Galaxie NGC 3432 se nachází 3 stupně jihovýchodně od hvězdy 38 Leonis Minoris a je viditelná téměř z boku. Je hvězdné velikosti 11,7m a její rozměry jsou 6,8 krát 1,4 úhlových minut.[10] Nachází se ve vzdálenosti 42 miliónu světelných let od Země, a pohybuje se od Sluneční soustavy rychlostí 616 km za sekundu. V roce 2000 se v galaxii zjasnila hvězda na hvězdnou velikost 17,4 magnitudy, která do té doby byla svítivou modrou proměnnou hvězdou a vybuchla jako supernova impostor, při jejímž výbuchu nebyla zničena kmenová hvězda.[44] NGC 3003 je spirální galaxie s příčkou typu SBbc se hvězdnou velikostí 12,3m a o úhlové velikosti 5,8 minut, která je vidět téměř z boku.[45] Galaxie NGC 3344 se nachází ve vzdálenosti 25 miliónů světelných let, z pohledu od Země je viditelná téměř shora.[46] Galaxie má rozměry 7,1 krát 6,5 úhlových minut a hvězdnou velikost 10,45m.[47] NGC 3504 je spirální galaxie s příčkou, ve které se zvýšenou intenzitou vznikají hvězdy, hvězdné velikosti 11,67m a o rozměry 2,1 krát 2,7 úhlových minut.[48] Byly v ní zaznamenány výbuchy supernovy v letech 1998[49] a 2001.[50] Spirální galaxie NGC 3486 je viditelná z pohledu od Země z boku a má hvězdnou velikost 11,05m a její rozměry jsou 7,1 krát 5,2 úhlových minut.[46] NGC 2859 je čočková galaxie typu SBo.[51]

V souhvězdí se nachází minimálně dva páry vzájemně interagujících galaxií. Arp 107 je dvojice galaxií, u kterých probíhá slučování a galaxie se nachází přibližně 450 miliónů světelných let od Země.[52] NGC 3395 a NGC 3396 jsou spirální galaxie a nepravidelná spirální galaxie s příčkou, které se vzájemně gravitačně ovlivňují. Galaxie se nachází 1,33 stupně jihozápadně od hvězdy 46 Leonis Minoris.[53]

Vzácný objekt hlubokého vesmíru známý pod jménem Hanny's Voorwerp je oblak zářícího ionizovaného plynu s rozměry asi 36 tisíc krát 52 tisíc světelných let[54] a uvnitř něj se nachází téměř kruhové okno o průměru 16 tisíc světelných let.[55] Od Země je vzdálený 650 miliónů světelných let.[56] Leží v blízkosti spirální galaxie IC 2497, v níž se nachází v současné době málo aktivní kvasar[57], jehož stokrát až desetitisícikrát větší zářivý výkon z doby nejpozději před 200 tisíci lety[56] způsobil dnešní záření oblaku[54]. Oblak září zeleným světlem, jehož spektrum odpovídá emisnímu spektru třikrát ionizovaných atomů kyslíku. Hanny's Voorwerp byl objeven v roce 2007 nizozemskou učitelkou hudby a amatérskou astronomkou Hanny van Arkelovou v projektu Galaxy Zoo.

Meteorické roje

Meteorický roj Leo Minoridy byl objeven Dickem McCloskeym a Annette Posenovou v programu Meteor Harvard v roce 1959.[58] Nejvyšší intenzitu má v období od 18. do 29. října a jeho původcem je dlouhoperiodická kometa C/1739 K1 (Zanotti).[59] Jedná se o meteorický roj menší intenzity, který je pozorovatelný pouze ze severní polokoule.[60]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Leo Minor na anglické Wikipedii.

  1. PITTICH, Eduard; KALMANČOK, Dušan. Obloha na dlani. Bratislava: Obzor, 1983. S. 194. (slovensky)
  2. ALLEN, Richard Hinckley. Star Names: Their Lore and Meaning. New York: Dover Publications., 1963 (1899). Dostupné online. ISBN 978-0-486-21079-7. S. 263. (anglicky) [Dále jen Allen].
  3. Chapter One Concluded...Filling the Remaining Gaps [online]. Star Tales [cit. 2013-01-27]. Dostupné online. (anglicky)
  4. HEVELIUS, Johannes. Catalogus Stellarum Fixarum. Gdaņsk: Gedani, typis J.-Z. Stollii., 1687. Dostupné online. (latinsky)
  5. WAGMAN, Morton. Lost Stars: Lost, Missing and Troublesome Stars from the Catalogues of Johannes Bayer, Nicholas Louis de Lacaille, John Flamsteed, and Sundry Others. Blacksburg (Virginia): The McDonald & Woodward Publishing Company, 2003. ISBN 978-0-939923-78-6. S. 189–90. (anglicky)
  6. Wagman. s. 8
  7. PROCTOR, Richard Anthony. A Star Atlas for the Library, the School and the Observatory. London: Longmans, Green, 1870. Dostupné online. (anglicky)
  8. Allen. s. 42
  9. RIDPATH, Ian. Star Tales [online]. [cit. 2014-01-20]. Kapitola Leo Minor. Dostupné online. (anglicky)
  10. THOMPSON, Robert Bruce; THOMPSON, Barbara Fritchman. Illustrated Guide to Astronomical Wonders: From Novice to Master Observer. North Sebastopol: O'Reilly Media, 2007. ISBN 978-0-596-52685-6. S. 290. (anglicky)
  11. KLEZCEK, Josif. Naše souhvězdí. Praha: Albatros, 1978. S. 150.
  12. RUSSEL, Henry Norris. The New International Symbols for the Constellations. Blacksburg (Virginia): Popular Astronomy, říjen 1922. ISBN 978-0-939923-78-6. S. 189–90. (anglicky)
  13. Leo Minor, Constellation Boundary, The Constellations [online]. Cambridge (Massachusetts): International Astronomical Union [cit. 2013-01-27]. Dostupné online. (anglicky)
  14. Constellations – part two [online]. Star Tales [cit. 2013-01-27]. Dostupné online. (anglicky)
  15. The Constellations : Part 2 Culmination Times [online]. Southern Astronomical Delights [cit. 2013-01-27]. Dostupné online. (anglicky)
  16. RIDPATH, Ian; TIRION, Wil. Stars and Planets Guide. Princeton: Princeton University Press, 2001. ISBN 0-691-08913-2. S. 189–90. (anglicky)
  17. MOORE, Pactrick. Exploring the Night Sky with Binoculars. Cambridge: Cambridge University Press, 2000. Dostupné online. ISBN 978-0-521-79390-2. S. 103. (anglicky)
  18. Ridpath. s. 168–169
  19. PRAECIPUA [online]. University of Illinois [cit. 2013-01-27]. Dostupné online. (anglicky)
  20. 37 LMi -- Star [online]. SIMBAD Astronomical Database. Centre de Données astronomiques de Strasbourg [cit. 2013-01-27]. Dostupné online. (anglicky)
  21. BETA LMI (Beta Leonis Minoris) [online]. University of Illinois [cit. 2013-01-27]. Dostupné online. (anglicky)
  22. 21 LMi (21 Leonis Minoris) [online]. University of Illinois [cit. 2013-01-27]. Dostupné online. (anglicky)
  23. Delta Scuti and the Delta Scuti variables [online]. American Association of Variable Star Observers [cit. 2013-01-27]. Dostupné online. (anglicky)
  24. V* SU LMi -- Variable of RS CVn type [online]. SIMBAD Astronomical Database. Centre de Données astronomiques de Strasbourg [cit. 2013-01-27]. Dostupné online. (anglicky)
  25. V* SV LMi -- Variable of RS CVn type [online]. SIMBAD Astronomical Database. Centre de Données astronomiques de Strasbourg [cit. 2013-01-27]. Dostupné online. (anglicky)
  26. The photometric variability of solar-type stars. V - The standard stars 10 and 11 Leonis Minoris [online]. Publications of the Astronomical Society of the Pacific [cit. 2013-01-27]. Dostupné online. (anglicky)
  27. GJ 356 B -- Star in double system [online]. SIMBAD Astronomical Database. Centre de Données astronomiques de Strasbourg [cit. 2013-01-27]. Dostupné online. (anglicky)
  28. LHS 2216 -- High proper-motion Star [online]. SIMBAD Astronomical Database. Centre de Données astronomiques de Strasbourg [cit. 2013-01-27]. Dostupné online. (anglicky)
  29. Two nearby M dwarf binaries from the Two Micron All Sky Survey [online]. Monthly Notices of the Royal Astronomical Society [cit. 2013-01-27]. Dostupné online. (anglicky)
  30. LEVY, David H. David Levy's Guide to Variable Stars. Cambridge: Cambridge University Press, 2005. Dostupné online. ISBN 978-0-521-60860-2. S. 186–87. (anglicky)
  31. V* R LMi -- Variable Star of Mira Cet type [online]. SIMBAD Astronomical Database. Centre de Données astronomiques de Strasbourg [cit. 2013-01-27]. Dostupné online. (anglicky)
  32. V* S LMi -- Variable Star of Mira Cet type [online]. SIMBAD Astronomical Database. Centre de Données astronomiques de Strasbourg [cit. 2013-01-27]. Dostupné online. (anglicky)
  33. V* U LMi -- Semi-regular pulsating Star [online]. SIMBAD Astronomical Database. Centre de Données astronomiques de Strasbourg [cit. 2013-01-27]. Dostupné online. (anglicky)
  34. V* RY LMi -- Pulsating White Dwarf [online]. SIMBAD Astronomical Database. Centre de Données astronomiques de Strasbourg [cit. 2013-01-27]. Dostupné online. (anglicky)
  35. Astronomers Find Most Stable Optical Clock in Heavens; Aids Understanding of Stars' Lives [online]. McDonald Observatory [cit. 2013-01-27]. Dostupné online. (anglicky)
  36. Urania’s Mirror [online]. London: Old Star Atlases [cit. 2013-01-27]. Dostupné online. (anglicky)
  37. NOGAMI, D. The 1994 Superoutburst of the New SU UMa-type Dwarf Nova, SX Leonis Minoris [online]. Publications of the Astronomical Society of the Pacific, 1997 [cit. 2013-01-28]. Dostupné online. (anglicky)
  38. WAGNER, Mark R. A Photometric and Spectroscopic Study of the Cataclysmic Variable SX Leonis Minoris in Quiescence and Superoutburst [online]. The Astronomical Journal, 1998 [cit. 2013-01-28]. Dostupné online. (anglicky)
  39. ROBERTSON, J.W. RZ Leonis Minoris, PG 0943+521, and V1159 Orionis: Three Cataclysmic Variables with Similar and Unusual Outburst Behavio [online]. Publications of the Astronomical Society of the Pacific, 1995 [cit. 2013-01-28]. Dostupné online. (anglicky)
  40. FISCHER, Debra. Five Planets and an Independent Confirmation of HD 196885 Ab from Lick Observatory [online]. The Astrophysical Journal, 2009 [cit. 2013-01-28]. Dostupné online. (anglicky)
  41. HD 82886 -- Star [online]. SIMBAD Astronomical Database. Centre de Données astronomiques de Strasbourg [cit. 2013-01-27]. Dostupné online. (anglicky)
  42. SCHNEIDER, Jean. Planet HD 82886 b [online]. The Extrasolar Planets Encyclopaedia. Paris Observatory [cit. 2013-01-28]. Dostupné online. (anglicky)
  43. SHAWN, Grant. Leo Minor [online]. Knoxville Observers [cit. 2013-01-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-04-01. (anglicky)
  44. O'MEARA, Stephen James. Deep-Sky Companions: The Secret Deep. Cambridge: Cambridge University Press, 2011. Dostupné online. ISBN 978-0-521-19876-9. S. 196. (anglicky)
  45. ESA/Hubble Picture of the Week: Galaxy in a spin [online]. Hubble website [cit. 2013-01-27]. Dostupné online. (anglicky)
  46. NED results for object NGC 3344 [online]. NASA/IPAC Extragalactic Database [cit. 2013-01-27]. Dostupné online. (anglicky)
  47. NED results for object NGC 3486 [online]. NASA/IPAC Extragalactic Database [cit. 2013-01-27]. Dostupné online. (anglicky)
  48. NED results for object NGC 3504 [online]. NASA/IPAC Extragalactic Database [cit. 2013-01-27]. Dostupné online. (anglicky)
  49. GARNAVICH, P. Supernova 1998cf in NGC 3504. Cambridge (Massachusetts): IAU Circular 6914, 1998. (anglicky)
  50. MATHESON, P. "Supernova 2001ac in NGC 3504. Cambridge (Massachusetts): IAU Circular 7597, 2001. (anglicky)
  51. NED results for object NGC 2859 [online]. NASA/IPAC Extragalactic Database [cit. 2013-01-27]. Dostupné online. (anglicky)
  52. Interacting Galaxy Pair Arp 107 [online]. Spitzer Science Center, California Institute of Technology [cit. 2013-01-27]. Dostupné online. (anglicky)
  53. MOTZ, Lloyd; NATHANSON, Carol. The Constellations: An Enthusiast's Guide to the Night Sky. London: Aurum Press, 1991. ISBN 978-1-85410-088-7. S. 180. (anglicky)
  54. Tajemný Hannyin Voorwerp odhalil náhlou smrt nejbližšího kvazaru [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné online. (česky)
  55. Teacher finds new cosmic object [online]. BBC News [cit. 2013-01-27]. Dostupné online. (anglicky)
  56. Hubble zooms in on a space oddity [online]. European Southern Observatory [cit. 2013-01-27]. Dostupné online. (anglicky)
  57. Radio observations shed new light on Hanny's Voorwerp [online]. Astronomy Now [cit. 2013-01-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-03-08. (anglicky)
  58. JENNISKENS, PETER, Peter. Meteor Showers and their Parent Comets. Cambridge: Cambridge University Press, 2006. ISBN 978-0-521-85349-1. (anglicky)
  59. JENNISKENS, PETER, Peter. Mapping Meteoroid Orbits: New Meteor Showers Discovered. Sky & Telescope: [s.n.], 2012. (anglicky)
  60. IMO Meteor Shower Calendar 2012 [online]. The International Meteor Organization. 1997–2012 [cit. 2013-01-27]. Dostupné online. (anglicky)

Externí odkazy
  • Slovníkové heslo Malý lev ve Wikislovníku
  • Obrázky, zvuky či videa k tématu Malý lev na Wikimedia Commons
  • Detail souhvězdí - Malý lev [online]. Plzeň: Západočeská univerzita, rev. 2010-01-15 [cit. 2014-06-09]. Dostupné online.
  • KODRIŠ, Michal. Průvodce hvězdnou oblohou - Malý lev [online]. Michal Kodriš, rev. 2010 [cit. 2014-06-09]. Dostupné online.
  • CREDNER, Till; KOHLE, Sven. The Deep Photographic Guide to the Constellations [online]. Till Credner and Sven Kohle, rev. 2014-05-18 [cit. 2014-06-09]. Dostupné online. (angličtina)

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.