Legitimita

Legitimita v politologii vyjadřuje oprávnění nebo uznání a respekt autority, politického režimu nebo vlády. K legitimitě vlády patří nejen to, že vznikla podle práva (legálně), nýbrž také že jako řádná vláda funguje a že ji občané jako takovou uznávají.[2]

Immanuel Kant rozlišuje legitimitu (například logického soudu, nároku, vlády či panovníka) a pouze formální legalitu. Legitimita podle Kanta znamená všestrannou oprávněnost a ospravedlnitelnost, kdežto legalita pouze odpovídající předpisu nebo zákonu.[3]

Legitimita v právu vyjadřuje ospravedlnění právního řádu nebo nějakého právem hodnoceného jednání. Přístupy k této otázce se liší podle konkrétní právněteoretické školy. Zejména zastánci přirozeného práva akcentují otázku oprávněnosti určitého chování, které může být třeba z hlediska právě platného pozitivního práva nezákonné, tradiční právní pozitivisté naopak prakticky ztotožňují legitimitu s legalitou. Pojetí otázky legitimity je v moderní době úzce spjato s právním státem a demokraticky vytvářeným právním řádem.[4] Např. ústavní soudce Antonín Procházka odmítá legitimitu práva, které není schvalováno většinou občanů, ale je tvořeno jen na základě mocenského monopolu.[5]

Zvláště se pak otázka legitimity objevuje, resp. objevovala v rodinném a dědickém právu. Legitimní potomek dříve označoval manželské dítě, zatímco nemanželské dítě až do roku 1918 platilo za nelegitimní, resp. levobočka. To mělo mj. důsledek v odlišném vyřešení otázky nároku na dědictví, které původně náleželo jen dětem pocházejícím z manželství a nelegitimní potomci tak mohli dědit pouze na základě závěti. Podle současného českého občanského zákoníku není původ z manželského svazku pro dědění podmínkou (§ 1635 OZ).

Princip naplnění legitimního (oprávněného) očekávání (jinak také princip předvídatelnosti práva) je vyjádřením obecnějšího požadavku právní jistoty, která je neoddělitelným znakem právního státu.[6] Bez existence tohoto principu si lze jen stěží představit demokratický právní stát. Tento princip obecně znamená, že je právo stálé a předvídatelné, a tudíž se na něj občan může spolehnout.[6] Zásada předvídatelnosti práva je zakotvena např. v § 2 odst. 4 správního řádu, kde je uvedeno, že „[s]právní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly“.[7] Z tohoto ustanovení vyplývá, že jde o projev ústavního principu rovnosti, jenž vychází z čl. 1 Listiny základních práv a svobod, v němž je uvedeno: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné“.[8] Obdobně normuje v § 13 i občanský zákoník: „Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.“[9]

Tento princip je nezbytným předpokladem obecné důvěry občanů v právo a právní stát, z čehož vyplývá, že se každý může spolehnout na to, že mu stávající státní moc nebude bránit v uplatnění jeho subjektivních nároků, a naopak mu dopomůže k jejich realizaci.[6] Každá fyzická nebo právnická osoba, která na základě předchozí zkušenosti oprávněně dospěje k závěru, že jí svědčí určité subjektivní právo nebo že bude platit určité právo objektivní, má právo na to, aby její očekávání bylo naplněno, tzn. že není přípustné „měnit pravidla během hry“. S tím souvisí i další ze základních principů právního státu, a to je nepřípustnost retroaktivity a retroaktivního výkladu právních norem.[6] Ústavní soud např. už ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 215/94 výslovně uvedl: „Ke znakům právního státu nepochybně patří princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo. Součástí právní jistoty pak je také zákaz retroaktivity právních norem, resp. jejich retroaktivního výkladu (...) Jestliže tedy někdo jedná v důvěře v nějaký zákon, nemá být v této své důvěře zklamán.“[10]

Tento princip brání např. měnit daňové zákony v neprospěch poplatníků během účetního období, měnit podmínky výběrového řízení po zaplacení vstupního poplatku nebo výběrová řízení neodůvodněně rušit apod. Jako porušení principu legitimního očekávání bylo například některými odmítnutými kandidáty[11] označeno rozhodnutí prezidenta republiky nejmenovat soudci ty justiční čekatele, kteří nedosáhli 30 let věku, a tím na ně fakticky vztáhnout změnu zákona o soudech a soudcích, k níž došlo až během jejich čekatelského období, ačkoli zákon výslovně stanoví, že se na ně toto omezení nevztahuje.[12]