Ladislav Prokop Procházka

Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Po promoci v roce 1896 pokračoval ve studiu ve Vídni. Jeho celoživotním zaměřením se stalo sociální lékařství, prevence a hygiena.

V roce 1902 se stal městským okresním dětským lékařem Praze a v letech 1909–1935 pracoval jako pražský městský fyzik, dnes bychom řekli jako hlavní pražský hygienik. Za první světové války vedl úspěšný boj s epidemickými chorobami zavlečenými do Prahy válečnými uprchlíky.

Hned po vzniku republiky, spolu s PhDr. Alicí Masarykovou, pracoval na založení Československého červeného kříže. V první úřednické vládě v letech 1920–1921 byl ministrem zdravotnictví a tělesné výchovy a zároveň byl pověřen vedením ministerstva zásobování. Zastupoval Československou republiku u Mezinárodního hygienického úřadu v Paříži, kde spolupracoval na přípravě mezinárodních smluv o epidemických chorobách a jejich prevenci.[2]

Jeho názory jsou dodnes neobyčejně živé. Svědčí o tom následující citát:

V dějinách Prahy má nezastupitelné místo, neboť z jeho iniciativy a podle projektu, na kterém pracoval s profesorem MUDr. Karlem Hynkem, byla v letech 1925–1931 vybudována Veřejná všeobecná nemocnice Na Bulovce. Zasloužil se rovněž o vznik pražské ošetřovatelské školy.

Podobně bohatá je i jeho činnost v oblasti kulturní a společenské. Oženil se s dcerou novináře a politika Julia Grégra a nějaký čas byl členem vedení prestižního deníku Národní listy. Přátelil se sochařem Františkem Bílkem (jejich vily sousedily) a spolu s ním pracoval na návrhu sociálního dělnického bydlení. Byl důvěrným přítelem spisovatele Karla Čapka a zúčastňoval se schůzek tzv. Pátečníků. Na vyzvání Čapka a Ferdinanda Peroutky přispěl svou statí do ankety časopisu Přítomnost, kterou zahájil Karel Čapek svým článkem „Proč nejsem komunistou“. Vznikl tak v letech 1924 až 1925 soubor jedenácti úvah o komunismu, komunistických slibech, o existenci Sovětského svazu, ale také o tom, co znamená být demokratem a o rizikách, které svoboda přináší. Do této ankety kromě Procházky přispěli František Langer, Fráňa Šrámek, Josef Kopta, Josef Čapek, Jan Herben, Jaroslav Kallab, Jaroslav Kříženecký, Richard Weiner a Ferdinand Peroutka. Ten také anketu uzavřel shrnující statí „O praporu rudém a šedivém.“ Není proto divu, že po únoru 1948 upadlo jméno Ladislava Prokopa Procházky v zapomenutí.

Byl znamenitý klavírista a houslista. Ve skladbě byl žákem Vítězslava Nováka, u nějž studoval v letech 1900–1903. Na Procházkovu tvorbu měl nezanedbatelný vliv také Antonín Dvořák. Jeho skladby uváděla Česká filharmonie a opery byl hrány jak v Národním, tak ve Vinohradském divadle.

Byl autorem článků v odborném i denním tisku, ale i ucelených monografií. V pozůstalosti se ukázalo, že se pokoušel i o beletrii. Jeho literární pozůstalost obsahující korespondenci s Františkem Bílkem, Karlem Čapkem, povídky, romány, odborné lékařské články a paměti je uložena v Památníku národního písemnictví. Na budově Nemocnice Na Bulovce mu byla odhalena pamětní deska, kterou vytvořil sochař Josef Mařatka.