Richard Weiner

V roce 1902 vystudoval gymnázium a o čtyři roky později chemii – obor pivovarnictví, před nímž však záhy dal přednost literatuře. Pracoval jako chemik lihovaru v Pardubicích (1908–1909), v soukromé zkušební laboratoři ve Freisingu (1909) a v továrně v Allachu (1910–1911). V letech 1912–1914 byl pařížským dopisovatelem novin Samostatnost. Za první světové války prošel mobilizací (bojoval v oblasti Srbska), ale roku 1915 musel být z vojenské služby propuštěn pro nervový kolaps. Po skončení války v roce 1918 se začal orientovat na publicistickou činnost, nejprve v redakci Lidových novin, rok poté jako jejich dopisovatel z Paříže (1919–1937). Od roku 1927 byl členem skupiny Le Grand Jeu. Další sbírky vydal až na konci dvacátých let.

Z Paříže psal fejetony, politické články i recenze děl francouzské literatury. Dlouhodobý pobyt ve Francii a kontakt s tamními umělci měl výrazný vliv na charakter jeho tvorby.

Weiner – básník je považován za jednoho z výrazově nejkomplikovanějších autorů české literatury. Vlivy v jeho poezii zahrnují odkazy na lidové říkanky, formy českého barokního básnictví (Bedřich Bridel, Adam Václav Michna z Otradovic), experimenty s jazykem v českém národním obrození (František Ladislav Čelakovský), stejně tak jako mají svůj obsahový zdroj v českém symbolismu (Otokar Březina, Otakar Theer), aby posléze Weiner přejímal řadu podnětů i z novější francouzské literatury (Guillaume Apollinaire, Le Grand jeu). Velkým tématem Weinerovy poezie je téma mystiků: dobrovolné přijetí břímě neuvědomělé viny a trestu za ni. Je možné, že toto vyplývalo i z Weinerovy trojí cizoty ve světě – cizoty Žida (zřeknuvšího se navíc své víry), cizoty homosexuála a cizoty emigranta.

Weiner, nazvaný Václavem Černým „Janem Křtitelem české moderní poezie“ přitom ve svých sbírkách dlouho o pozici výsostného básníka bojoval. Jeho rané sbírky jsou spíš dokladem hledání výrazu a až na výjimky jednotlivých čísel nejsou dodnes považovány za rovnocenné jeho vrcholným sbírkám z dvacátých let. Kromě toho je třeba zdůraznit, že i tyto jsou natolik výrazově složité, že se nikdy nestaly učebnicovými, ani hojně citovanými, ani masově oblíbenými. Přitom například básnická skladba Mezopotámie snese srovnání s největšími poémami české literatury 20. století.

V próze dozrál Weiner rychleji, jeho expresionistické povídkové sbírky Lítice a Škleb patří dodnes mezi nejčtenější součást jeho odkazu. Podnětem pro jejich napsání byla Weinerova přímá zkušenost z první světové války, zaznamenaná úzkost se v nich vyvíjí v odcizení od reálného světa, v jehož vidění autorem se mísí realita a halucinace.

Weinerovy pozdní prózy jsou opět ovlivněné tvorbou o generaci mladších autorů surrealistické frakce Le Grand jeu a byly oceněny až generací Nového románu. Řadí se na čestné místo české experimentální prózy například vedle díla Milady Součkové.

Zemřel roku 1937 a byl pohřben na píseckém židovském hřbitově. Po jeho zrušení byl náhrobek roku 1973 přenesen na písecký lesní hřbitov.

Ve své době zůstal českými čtenáři nedoceněn, jeho vliv na další generace českých básníků byl však mimořádný, od Jiřího Ortena přes Jiřího Koláře až po Ivana Slavíka[2]^[zdroj?!].

• básnické sbírky Pták, 1913, a Usměvavé odříkání, 1916 – pod vlivem Karla Čapka a jiných ještě s prvky vitalismu
• Netečný divák, 1917 – prozaický knižní debut – soubor povídek – a zároveň obrat k výrazně úzkostnějšímu pohledu na svět
• Rozcestí, 1918 – básnická sbírka
• Lítice, 1918 – velmi známá expresionistická povídková sbírka, psaná pod vlivem válečných zážitků a traumat
• Škleb, 1919 – další známý povídkový soubor (např. povídka Prázdná židle)
• Mnoho nocí, 1928 – básnická sbírka, patrně nejkomplikovanější Weinerovy texty
• Zátiší s kulichem, herbářem a kostkami, 1929 – básnická sbírka obsahující několik kratších próz[3]
• Mezopotamie, 1930 – básnická skladba, Weiner zde dospívá k až františkánskému oproštění a zřeknutí se sebe sama
• Lazebník, 1929 – povídkový soubor; obsahuje povídku Ela (popis několikerého potkávání jedné ženy v různých rolích) - nelze poznat, co je pravda; často zasahuje vypravěč
• Hra doopravdy, 1934 – dvojice delších próz "Hra na čtvrcení" a "Hra na čest za oplátku". Weiner se zde dostává na hranici abstrakce a filosofického textu

• Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008), Sv. 2, s. 1667–1668, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
• Chalupecký, Jindřich: Richard Weiner, Praha 1947
• Chalupecký, Jindřich: Expresionisté, Praha 1992
• Jirsa, Tomáš: "Facing the Faceless. The Erased Face as a Figure of Aesthetic and Historical Experience". Czech and Slovak Journal of Humanities, 2015, Vol. 5, č. 1, s. 104–119.
• Jirsa, Tomáš: "Medialita nepřítomného subjektu: estetika absence, dianarace a postmoderní impulzy „Prázdné židle“ Richarda Weinera". Svět literatury, 2017, vol. 25, č. 55, s. 109–131.
• Jirsa, Tomáš: Tváří v tvář beztvarosti: Afektivní a vizuální figury v moderní literatuře. Brno 2016.
• Langerová, Marie: Weiner, Brno 2000
• Srp, Karel: Nepovědomé body. Josef Šíma, Richard Weiner a skupina Le Grand Jeu. In: Umění, 2004, vol. 52, č. 1, s. 11–36.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Richard Weiner na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Richard Weiner
• Richard Weiner v informačním systému abART
• Richard Weiner na KDO BYL KDO