Jan Ladislav Pospíšil

Narodil se 24. prosince 1848 v Humlově Dvoře č. 21 na Dolním Starém Městě u Trutnova[1] jako syn knihtiskaře Ladislava Pospíšila (1820-1891) a vnuk Jana Hostivíta Pospíšila, zakladatele rodinné tiskařské a vydavatelské tradice.[3]

Jako dítě se přestěhoval s rodiči do Hradce Králové,[4] kde jeho otec roku 1856 převzal vedení rodinné tiskárny.[5] Měl zájem o vědu, úspěšně absolvoval hradeckou reálku a začal studovat na pražské technice. Když ale roku 1866 zemřel jeho bratr, který se měl stát otcovým nástupcem v rodinném závodě, nechal se přesvědčit a začal se věnovat knihkupeckému podnikání.[3]

Základy řemesla získal v otcově podniku. Poté strávil několik let v Brockhausově nakladatelství v Lipsku, pak určitou dobu v pražském závodě Grégr & Dattl a nakonec kolem roku 1876 převzal rodinný závod.[3] Vydával tam spisy pro mládež, některé i sám přeložil z němčiny.[4] Vedle toho se věnoval obecním záležitostem. R. 1880 byl zvolen do obecního zastupitelstva, o čtyři roky později do městské rady a následující rok do funkce náměstka purkmistra. Ve funkci se zasloužil o zvelebení města: například založil městské muzeum, zasadil se o zestátnění reálných škol a zachování odborné zámečnické školy, přispěl k založení Klicperova divadla a zajistil, že na místě někdejšího německého kasina získala stálou scénu Beseda,[4] Byl rovněž zasloužilým členem Sokola.[6]

Jeho největší zásluhou je zboření královéhradeckých hradeb, které obepínaly město jako pevnost od 18. století a bránily jeho růstu. Pokrokovým občanům vadilo, že kvůli hradbám mají okolní obce (např. Kukleny, Nový Hradec Králové) i vzdálená města (Liberec) mnohem lepší podmínky k rozvoji, než kdysi vzkvétající Hradec, a ve zboření viděli příležitost k znovuzískání někdejší prosperity. Pospíšil stál v čele těchto snah; musel přitom bojovat nejen se státními orgány, ale i některými majiteli hradeckých domů, kterým tehdejší stav vyhovoval.[4] Razil heslo „Stržení hradeb — svobodný Hradec!“. K tomuto cíli pracoval usilovně po dvanáct let.[3] Počátkem března 1893 se vše konečně téměř podařilo. Hradecká vojenská pevnost byla zrušena, pozemky nabídnuty k prodeji,[7] jednání se státními úřady (erárem) dokončeno, návrhy zákonů připraveny a odeslány do říšské rady ke konečnému schválení.[4] Pospíšil o tomto úspěchu podával 3. března zprávu na zasedání městského zastupitelstva, to mu bouřlivě gratulovalo. Ihned poté, snad i v důsledku velkého vypětí a vzrušení, ho ještě na pódiu postihla mozková mrtvice, které za tři dny podlehl.[4]

Splnění svého snu, který měl už na dosah, se nedočkal. Ignát Herrmann to vyjádřil slovy „zvítěziv padl“[5] a „moment tragiky ibsenovské“.[4] Smrt mu zabránila stát se příštím hradeckým starostou.[5]

Pohřben byl 9. března na novohradeckém hřbitově u kostela sv. Jana[8] za velké účasti občanů města, hostů z okolí i členů Pospíšilovy rozvětvené rodiny. Život v městě se to odpoledne zastavil — podnikatelé i úředníci spontánně ukončili práci a vydali se v dlouhém průvodu uctít památku svého představitele. Byla to mohutná, rozsahem nevídaná událost.[9] Obecní zastupitelstvo navíc krátce předtím rozhodlo, že mu bude zbudován náhrobek z kamenů zrušené pevnosti a že po něm bude pojmenována jedna z ulic (dnešní Pospíšilova třída).[3]

Současníci považovali Pospíšila za jednoho z nejzasloužilejších a nejšlechetnějších občanů Hradce. S velkým úsilím a sebeobětováním pracoval pro rozvoj města v mnoha směrech.[9] Stal se jeho „křisitelem“, přičemž až v posledních dnech života ho viděl „vstávat z mrtvých“.[10] Jak napsal Ignát Herrmann, byl mužem vážné, hluboké povahy, pevného charakteru, břitkého vtipu, střídmý, činnosti neúmorné. Pilným studiem literatury, jazyků a filosofie nabyl téměř univerzálního vzdělání.[5]

Zrušení vojenské pevnosti, vyjednané Pospíšilem, vytvořilo předpoklad pro její pozdější odkup, zboření hradeb a moderní rozvoj města pod vedením Františka Ulricha,[11] starosty v letech 1895-1929.[12]

Roku 1932 bylo přijato rozhodnutí o umístění Pospíšilova pomníku. Podle původního plánu měl být odhalen ke 40. výročí úmrtí, tj. 8. března 1933;[13] fakticky k tomu došlo v neděli 25. června téhož roku. Starosta Pilnáček a jeho předchůdce Ulrich připomněli v projevech jeho zásluhy i celkovou atmosféru 90. let 19. století.[14] Pomník, jehož autorem je hradecký sochař Jan Škoda, stojí v ose Pospíšilovy třídy v místě, kde se v 90. letech 19. století začalo s bouráním hradeb[14] a představuje ho jako muže pevného jako skála, jasných obrysů, s určitou jemností osobních rysů a zpracování.[15] Na podstavci je nápis „osvoboditel města z pout hradebních“. Za druhé světové války byl pomník odstraněn a nepoškozený roku 1946 vrácen na původní místo.[15]

Vedle podnikatelské a politické činnosti byl rovněž autorem a editorem několika spisů pod pseudonymy Jan Karlík a Pavel Volný,[5] např.[16]

• Ezop: Bájky Aesopovy (1874), mládeži upravil Jan Karlík
• Zlaté mládí (1874 s reedicemi), vínek nejpěknějších pohádek domácích a cizích, mládeži uvil Jan Karlík
• Francouzsko-česká konversační knížka s připojenými ukázkami slohu (1875), k užitku osob učících se frančině spořádal Jan Karlík
• Jan Amos Komenský: Orbis pictus (1883), upravili Josef Černý a Jan Karlík
• Bitva u Hradce Králové (1891), dle autentických pramenů líčí Pavel Volný (viz též Bitva u Hradce Králové)

Roku 1877 se oženil se sestřenicí Olgou Pospíšilovou, dcerou svého strýce, pražského nakladatele Jaroslava Pospíšila. Měli čtyři děti.[3]