Bión z Borysthenu

Pocházel z Borysthenu, starověké řecké osady na severním pobřeží Černého moře,[pozn. 1] kde se narodil okolo roku 325 př. n. l.[1] Jeho otec byl propuštěncem a živil se prodejem solených ryb. Za manželku si vzal si ženu z nevěstince, hetéru. Když se dopustil celního podvodu, byla celá rodina prodána do otroctví. Mladého Bióna, jenž byl příjemného vzhledu, koupil jakýsi řečník a zřejmě si ho oblíbil, protože mu v závěti odkázal celý svůj majetek. To umožnilo Biónovi, aby se po jeho smrti odstěhoval do Athén a oddal se filozofii.[5]

Seznámil se s učením platónské Akademie a školy kynické, poslouchal Theodóra z Kyrény a Theofrasta.[6] Po způsobu sofistů konal mnohé cesty po helénistickém světě a vyučoval veřejně filozofii, hlavně v Makedonii a na Rhodu.[7] Nějaký čas žil na dvoře makedonského krále Antigona Gonaty.[8] Svá poslední léta prožíval v Chalkidě. Když těžce onemocněl, poslal mu prý král Antigonos dva služebníky, aby o něho pečovali.[6] Zemřel okolo roku 255 př. n. l.[1]

Bión byl spíše vzdělaným literátem než ortodoxním příslušníkem některé filozofické školy. Z kynismu převzal kritický poměr k tradiční etice, kyrénská škola ho ovlivnila svým hédonismem.[6] Jako žák Theodóra z Kyrény měl i on kritický vztah k náboženské víře a v důvěrných hovorech prý vykládal „mnoho bezbožného".[9]

Bývá považován za zakladatele tzv. diatribní literatury.[10] Psal filozofické rozpravy, ve kterých pojednával populárním způsobem o různých stránkách praktické etiky.[11] Vynikaly duchaplným stylem a sršely sarkastickými vtipy, Horatius se o nich zmiňuje jako o „hloubavých rozpravách ostrých".[8] [pozn. 2] Bión uměl podle potřeby střídat vážný i humorný tón. Měl mysl pro divadelnost i parodii a dovedl čato rozesmát své posluchače. Eratosthenés o něm řekl, že „první oděl filozofii v květnaté roucho".[13] Je považován za předchůdce Lúkianova.[14] Ve svých diatribách ho napodoboval kynik Telés z Megary (3. stol. př. n. l.).[15]

Ačkoliv Biónovy Rozpravy (řec. διατριβαι, diatribai) byly hojně čteny ještě i v době římského císařství, dochovalo se z nich jen několik názvů a zlomků.[11] Některé vtipné výroky se zachovaly u Stobaia[10] a v díle Diogena Laertia. Když se např. Bióna tázali, kdo zakouší nejvíce úzkostí, odpověděl: „Ten, kdo chce být nejvíce šťasten."[16] Cicero ke zmínce o králi, který si v bolu rval vlasy, dodal: „K tomu vtipně poznamenává Bión, že si ten hloupý král ze zármutku vyškubává vlasy, jako by se plešatostí zármutek zmenšil."[17]

Díváš-li se na svět jako na celek, víc ducha dává najevo ten, kdo neudrží smích, než kdo neudrží slzy, protože se nedá tak hned vyvést z míry povrchním hnutím mysli a v celé té lidské komedii nic nepokládá za velké, nic za vážné, ba ani za hodné politování. Ať si každý postaví před oči důvody našich radostí a našich smutků, jeden vedle druhého, a pochopí pravdivost Biónova výroku, že se všechny lidské záležitosti podobají svým vlastním počátkům a že lidský život nemá víc posvátnosti nebo vážnosti než početí.

—Seneca, O dušením klidu[18]