Kryštof Želinský ze Sebuzína

Kryštof Želinský ze Sebuzína pocházel z rytířského rodu, který v polovině 16. století (1557) vlastnil jen drobný majetek v Litoměřickém kraji.[6] Jeho otcem byl snad Zdeněk Želinský ze Sebuzína.[2] Kryštof byl vzdělaný a ovládal několik jazyků.[2] Díky přímluvě a protekci Vratislava II. z Pernštejna (1530–1582) získal mladý Želinský úřednické místo v české komoře.[8]

Svými schopnostmi a znalostí řečí postoupil v kariéře a v letech 1586–1590 zastával úřad místopísaře.[9][10] V letech 1590–1599 byl místokancléřem Českého království. Měl značnou moc, protože v letech 1593–1597 a 1598–1599 nebyl obsazen post nejvyššího kancléře, tudíž Želinský de facto vedl českou kancelář. Hlavním spolupracovníkem v kanceláři byl Jan Milner (Mylner) z Milhausu (Milhauzu) jako první zemský sekretář.[11] Želinský vystupoval jako rozhodný politik protestantského vyznání (novoutraktvista radikálního směru). Získal si naprostou důvěru císaře Rudolfa II. Na druhou stranu proti Želinskému intrikovala katolická strana, především apoštolský nuncius u císařského dvora Cesare Speciano (Speziano; cremonský biskup; v Praze v letech 1592–1597)[12] a úspěšnější Filippo Spinelli (arcibiskup v Kolossách/na Rhodu; do Prahy dorazil v roce 1599, v úřadě však už od 1598).[13] Podporovatelem katolické strany v Čechách byl také španělský vyslanec Don Guillén de San Clemente.[14] V roce 1597 byl Želinský povýšen do panského stavu a byl mu polepšen erb.[1] Po jmenování Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkowicz (1568–1628) nejvyšším kancléřem v roce 1599, požádal Želinský o uvolnění z úřadu a katolíci mohli oslavovat své vítězství.

Od roku 1600[1] nebo 1601[3][5] byl českým nejvyšším mincmistrem, úřad představoval vysokou hodnost, ale bez politického významu. V listopadu 1606 Kryštof Želinský zemřel a 18. března 1607 byl pohřben u kostela sv. Mikuláše na Malé Straně.[2][4]

Byl uznávaný i v kruzích literárních, stal jedním z největších rytířských mecenášů předbělohorské knižní produkce. V roce 1591 mu dedikoval M. Václav Dasipodyus věčný kalendář, v roce 1593 Chaerinus Dialogus de Bethlemiticis, v roce 1595 Saphirides Carmen in laudem resurrectionis J. Christi, v roce 1600 Jan Campanus Vodňanský Charites a v roce 1604 (nebo 1605)[2] Nathanael Vodňanský z Uračova Theatrum mundi minoris, široký plac neb zrcadlo světa.[11]

Zámek v Dolních Břežanech

Poprvé se oženil s Markétou Sadovskou ze Sloupna († 1583).[2] Podruhé se v roce 1585 oženil s Magdalenou Voděradskou z Hrušova, která přinesla do manželství statek Břežany u Prahy a v roce 1597 přikoupila Chotouň.[2] Břežany se staly Kryštofovým sídlem. Svou základnu v 90. letech 16. století rozmnožil koupí vesnic v okolí Prahy. V roce 1594 koupil Vestec (Vesce), Zdiměřice, Jirčany (Jerčany) a Štědřík. O tři roky později ještě Cholupice a Novou Libeň.[2]

V roce 1608, kdy Kryštof zemřel, jeho majetek tvořily tři tvrze (Břežany, Libeň a Chotouň), asi 25 vesnic, dvory a tři domy v Jílovém u Prahy.[6][7] Kryštofovým synům byl majetek po Bílé hoře zkonfiskován a rod se vysídlil z Čech.[1]

Z druhého manželství měl syny Maxmiliána (zemřel mlád), Gabriela Kryštofa a Václava († 1626).[2] Syn Jiří a Maxmilián studovali v letech 1602–1604 ve Zhořelci, Maxmilián byl navíc v roce 1606 zapsán ve Wittenbergu.[11]