Kostnice sedlecká (opera)

Libreto opery Kostnice sedlecká vzniklo roku 1898, původně samostatně. Sepsal je oficiál presidia magistrátu královského hlavního města Prahy Josef Havlík (1850–1912), jinak příležitostný prozaik realistického stylu[3], a zadal je do konkursu na operní libreto vyhlášené Národním divadlem (libreto vychází ze stejnojmenné povídky tehdejšího ředitele Národního divadla Františka Adolfa Šuberta). Kostnice sedlecká získala druhou cenu, 400 zlatých. První cenu získalo tehdy libreto Ovčák Adolfa Weniga, které již autor předal Antonínu Dvořákovi (vznikla z něj opera Čert a Káča), k vyjádření zájmu o zhudebnění Kostnice sedlecké vyzvala správa Národního divadla české skladatele tiskem.[4][5]

Přihlásil se Otakar Bradáč a libreto mu bylo zadáno. O datu kompozice panuje nejasnost, literatura uvádí léta 1903–1905[1][2], ale noticka v Daliboru z dubna 1905 uvádí, že zpráva jiných novin o tom, že Bradáč operu „právě dokončil“, je mylná, že byla dokončena již roku 1900 a byla nabídnuta pražskému Národnímu divadlu, jehož nový šéf opery (tj. Karel Kovařovic) nepřijal Kostnici sedleckou k provozování – a to i přesto, že mu ji skladatel věnoval,[6] a přestože tisk porůznu ohlašoval, že „mistr Kovařovic pochválil práci Bradáčovu a doporučí prý ji novému družstvu ku provozování v Národním divadle,“[7] ba dokonce s určitostí tvrdil, že byla Národním divadlem přijata[8]. Na jaře roku 1905 však o ni projevilo zájem též brněnské Národní divadlo a 28. října 1905 (po několika odkladech – původně stanovený termín byl 4. října[9]) se tam konečně konala premiéra. Byla na místní poměry pečlivá, „s úplně novou výpravou dekorační i oblekovou“.[10]

František Adolf Šubert, autor námětu k opeře Kostnice sedlecká. Rytina Jana Vilímka.

Libreto přijala kritika ve srovnání s průměrem českých libret příznivě, oceňovala působivost a napínavost námětu, i když mu adresovala některé výtky (např. trojí vyznání lásky po sobě v prvním jednání a rozdvojení soudní scény v jednání třetím).[11][12] Hudba byla celkově hodnocena jako na výši doby, byť nikoli převratná (Jan Kakš v Hlídce: [hudba je] „nesoucí znak talentu a do jisté míry uměleckých snah – ale nikoli nových, pokrokových“;[13] Brněnské noviny: „jeho sloh odpovídá ne sice docela, ale přece značnou měrou požadavkům moderního dramatického stylu […]“;[14] Lidové noviny: „v hudbě nepodává Bradáč nic nového, co však napsal, jest schopno života a vzrůstu“[11]). K upevnění dramatické struktury využíval Bradáč techniku příznačných motivů.[14] První, nejlyričtější dějství mělo formu tradiční a ve své době poněkud zastaralé číslové opery, zpěv byl především melodický a písňové povahy,[12] až o dalších dějstvích bylo možné říci, že „zpěv nesoucí se ponejvíce slohem deklamatorním se nad polyfonií orkestru volně vznáší“.[14] Kritizován byl skladatelův sklon k dlouhým sborům a finále a recenzenti nabízeli různé škrty, například postavy třetího milence nebo písní v národním tónum „beztoho málo cenných“.[11] Orchestr nebyl Bradáčem většinou traktován samostatně, ale „jako průvodce hlasu lidského“.[13] V názoru na orchestraci se názory kritiků rozcházely; zatímco například Brněnské noviny ji shledávaly barvitou a k zpěvním hlasům přiléhavou a na recenzenta Dalibora zapůsobila „nejlepším dojmem“[12], Lidové noviny jí shledávaly fádní: „orchestr má v celku jednu barvu, smyčce jsou hlavní basí jeho instrumentace, dřevěné nástroje foukací podmalovávají, žesťové sílí“[11]. Hlídka ji považovala za neobratnou: „druhdy patheticky bouří a zbytečně podřízené momenty vyzdvihuje, kdežto závažných nechává bez akcentu“.[13] Vícero recenzentů litovalo, že skladatel využívá opotřebovaných instrumentačních prostředků, a upozorňovaly ho na to, že hutnost orchestru často překrývala sbory a vedlejší sóla.[14][13][11][12] S reakcí obecenstva se recenzenti shodli ve chvále Bradáčovy melodické vynalézavosti, zejména v lyrických místech.[14][13][12]

Zatímco obecenstvu se nejvíce líbilo první dějství, plné melodických sólových zpěvů a písní, kritika byla na vážkách; oceňovala sice, že zde byl Bradáčův lyrismus „zvláště působivý, vřelý a obratný“[14], ale varovala, že „melodičnost […] v takové hojnosti zdá se nám býti úskalím pro skladatele velmi nebezpečným“.[12] Druhé jednání Dalibor považuje za nejpodařenější,[12] Lidové noviny by si přály mít hudbu dramatičtější v souladu s textem, zejména pro scénu hledání těla v šachtě.[11] Jejich recenzent vyzdvihuje třetí jednání, scénu soudu na kutnohorské radnici. V konkurenci četných soudních scén, které se v dosavadní české opeře objevily, a přes zjevnou narážku na soudní scénu z Kovařovicových Psohlavců shledal toto dějství zdařilým a originálním, i když faktické rozdvojení soudní scény vedlo k určitému opakování a hornický sbor byl příliš rozsáhlý.[11] Různé byly pohledy na modlitbu tří odsouzených; recenzent Brněnských novin ji vyzdvihoval, zatímco Lidové noviny ji radily vyškrtnout.[14][11] Jako recenzent Lidových novin, i Jan Kakš v Hlídce považuje třetí akt za hudebně nejcennější, „jedině zde lze aspoň do jisté míry mluviti o jakéms hlubším dojmu uměleckém.“[13] Naopak Karel Sázavský v Daliboru považoval třetí jednání za nejméně zdařilé co do hudby i textu.[12] I čtvrté dějství viděla kritika různě; zatímco Brněnské noviny s povděkem kvitovaly, že se skladatel nedal strhnout drastickým dějem a zůstal umírněný a vkusný (připomínaly přitom obdobnou scénu v tehdy světově populárním Weisově Polském židovi),[14] Lidové noviny naopak soudily, že „zde by příšernému okolí měly odpovídat mrazící, děsící instrumentální složky orchestru“.[11] Pro Dalibor bylo poslední jednání „nejpůsobivější“.[12]

Inscenace a provedení byly, při zohlednění skromných možností brněnského českého divadla, jednomyslně považovány za velmi zdařilé. Nadšení obecenstva vytrvalo i do první reprízy, kterou dirigoval Bradáč samotný,[14] a zajistilo slušný počet představení v brněnském divadle.

Jedinou další inscenaci uvedlo Městské divadlo v Plzni, Bradáčově tehdejším působišti. Zpráva o tom, že Kostnici sedleckou přijalo k provedení plzeňské divadlo, se objevila již počátkem roku 1905, Brno však plzeňskou inscenaci nakonec předstihlo.[15] Plzeňská premiéra se konala 3. prosince 1905. Skladatel dílo dirigoval sám a došlo zde „dosti slušného úspěchu“, autor byl několikrát vyvoláván, po jedné repríze však Kostnice sedlecká repertoár opustila.[16][17][18] Recenzent Plzeňských listů komentoval: „Partitura má tu dobrou vlastnost, kterou jevily všecky Bradáčovy práce, jež jsme v Plzni slyšeli; je psaná obratně a lehce. Ovšem až příliš lehce. Jakoby autor při vzniku Kostnice zcela mladý byl ještě měl trochu málo respektu před dramatickou hudební produkcí, jako by podceňoval nejen obtíže její – jež ovšem do značné míry opravdu snadno přemáhá – nýbrž i její uměleckou výši. […] Velikou výhodou p. Bradáčových zpěvních partů je to, že jsou psány vhodně hlasům, že většinou hlas tu dobře zní a všecko dobře ‚udá‘,“ i když hlas „v hlučném orchestru často ‚utopí‘ a tím také znejasní dramatickou situaci“. Přesto ale má skladatel „dostatek invence, neobyčejnou routinu a značný talent“.[19]

Ačkoli tisk komentoval Kostnici sedleckou jako slibné dílo[12] a v jejím autorovi shledával „skladatele pro dramatickou tvorbu nadaného, od něhož mohla by se očekávati do budoucna mnohá pěkná práce operní“[11], Bradáč již do své smrti roku 1924 další operu nenapsal.

Roku 1909 uvedl vinohradský pěvecký spolek Hlahol koncert, na němž byla v Praze představena alespoň předehra ke Kostnici sedlecké spolu s Bradáčovou kantátou Golgata. Provedení bylo prý úspěšné a referent Práva lidu vyčítal Národnímu divadlu neuvedení Bradáčovy opery;[20] zato Kamil Fiala v Moderní revui napsal, že obě skladby „postrádají jakékoli stopy nadání, ba i rudimentárního vkusu“.[21]

Děje se v posledních letech 17. století v Sedlci a Kutné Hoře.

Hřbitov s kostnicí v Sedlci u Kutné hory, dnešní stav

3. dějství

Kosti v sedlecké kostnici

Před soudem z vraždy obžalováni stojí na jedné straně Krbek, na druhé Petr a s ním jako spoluvinníci starý hrobník a Háta. Páni straní Krbkovi, svému spoludruhu, však Petra přece nemohou usvědčit. Použití mučení také nechtějí, ježto by toto musel také podstoupiti Krbek, tedy připadnou na to, aby rozhodlo se „Božím soudem“, kdo vlastně vinen jest. Marně vzpírá se proti tomu Petr, musí s hrobníkem a s Hátou do žaláře a Krbek zatím puštěn na svobodu (monology Petra, Vašaty a Háty Lež bídná to a vše je naopak, Pán je štít můj', Smilování prosím, páni a jejich tercet Ó neodpírej, neodpírej).

Soud ihned zasedá k poradě, jaký způsob „Božího soudu“ má se ustanoviti. Zatím horníci, soudruzi Petrovi vedení Šíbou, napadnuvše Krbka na svobodě, rozlítí se a přitáhnou k radnici, aby mohli být svědky celého jednání, jež nalézají nespravedlivým a úskočným.

Rozzuřeni vrhají se na zamčená vrata a vpadnou až do sálu (sbor Kde to bylo jaktěživo). Po výstupu se stráží dozvědí se, že soud se usnesl, aby oba obžalovaní v posvátné a zázračné kostnici sedlecké odpřisáhli zvláštní formulí, že jsou nevinni. Při kterém z nich stane se nějaké znamení, že souzen bude jako vrah. Napřed jíti ustanoveno Petrovi, aby sebe menší přihodivší se věc při jeho přísaze mohli prohlásit za znamení Boží a Krbka tak zachránit (monolog šepmistra Nuže slyšte, dobrý pozor mějte). Horníci marně proti tomu se vzpírají. Však ani Krbek není spokojen. Marně mu Krčín namlouvá, že pro něj vlastně vybrali tento způsob nejlehčí. Krbek zuří a všechny proklíná.