Konfucianismus

Když se Konfucius narodil, nastávalo období úpadku dynastie Čou (vládla přibližně v letech 1027 př. n. l. až 256 př. n. l.). Ta přímo ovládala v té době již pouze několik sídel okolo hlavního města. Zbytek země byl rozdělen na několik desítek států, v jejichž čele stáli lenní pánové, kteří spolu často vedli války. Jejich síly byly vyrovnané a nikdo nemohl získat tak velkou moc, aby se pokusil povstat proti císaři, ostatní by se spojili proti němu. Kvůli neustálým pochodům armád a válečným stavům byl prostý lid dosti sužován. V Číně se tou dobou začali objevovat konzervativní filosofové, kteří kladli důraz na úctu k předkům a jejich zvykům, popřípadě na soulad s přírodou a harmonii (například Lao-c’ ).

Konfuciův otec, Kchung Šu-liang Che, byl správcem malého města Cu ze státečku Lu, který měl nevýhodnou pozici mezi dvěma většími státy. Podle Konfuciových Letopisů Jara a Podzimu byl stát Lu napaden celkem jedenadvacetkrát. Kchnug Šu-liang Che byl již starý a ze čtyř dětí měl pouze jediného zmrzačeného syna. Ze strachu z toho, že by po jeho smrti nemohl nikdo vykonávat obřady k jeho poctě (směli je vykonávat pouze mužští potomci), rozhodl se podruhé oženit. Požádal otce místní rodiny Jen, který měl tři dcery, aby mu dal ruku jedné z nich. Otec jen se zeptal svých dcer, ovšem pouze nejmladší, Čcheng-cai dostála povinnosti poslouchat rodiče, která hraje v čínské etice naprosto zásadní roli.

Podle legendy se Konfuciově matce před porodem zjevilo ve snu pět mudrců (zastupují pět planet, které čínští astronomové v té době znali), kteří vedli podivné zvíře s kůží draka a rohem vyrůstajícím z hlavy. Ten poklekl před Čcheng-cai a vyplivl kousek nefritu popsaného věštbou, že se její dítě stane „králem bez koruny“. Když nadešel čas porodu, odebrala se Konfuciova matka do jeskyně pod morušovníky, kde dva draci drželi stráž a víly naplnily jeskyni libou vůní. V jeskyni vytryskl pramen , aby omyl novorozeného Konfucia a ozval se čísi hlas : „Nebesa, pohnutá tvými modlitbami, ti darovala požehnaného syna“.

Konfucius (Wu Tao-c', dynastie Tchang)

Konfuciův otec zemřel, když byly chlapci tři roky. Jako vdova po úředníkovi obdržela Čcheng-cai malý pozemek, na kterém mohla hospodařit.

Konfucius pomáhal tento pozemek obhospodařovat a sháněl pro rodinu potravu. Lovil a rybařil, i když v Hovorech (knize sepsané Konfuciovými žáky o něm ) se píše, že nikdy nepoužil ani sítě ani pasti ani nevystřelil šípem po hnízdících ptácích. Naučil se hrát na strunný nástroj, a později si svého hudebního a poetického vzdělání velmi vážil. Už od mládí vášnivě studoval. Pravděpodobně četl sbírku básní Š’-ťing, neboli Knihu písní, která kromě rané čínské poezie obsahuje popisy obřadů, které musí konat panovník, i každodenní život. To byla jedna z Pěti klasických knih, které shrnovaly život v Číně do doby Konfucia. Ten je později editoval a ucelil, díky čemuž o něm dnes víme. Mezi další knihy patří:

• Šu-ťing – Kniha Dokumentů s historií čínského impéria a legendy od legendární dynastie Sia až po Konfuciovu současnost,
• Čchun-čchiou – Letopisy Jara a Podzimu: historie státu Lu od 722 př. n. l až do 481 př. n. l., tedy dva roky před Konfuciovou smrtí,
• I-ťing – Kniha Přeměn: věštecká příručka shrnující lidovou moudrost,
• Li-ťi – Kniha Obřadů: tři samostatné rituální texty, které popisují jak správné obřady vládnoucích tak prostého lidu, i rady jak správně vládnout a vést domácnost.

Konfucius byl se situací v Číně nad míru nespokojen a rozhodl se, že založí novou školu, kde bude šířit svoji filosofii mezi talentované lidi, a to jak mezi urozené, tak neurozené, což bylo v té době raritou. Sám Konfucius měl podle legendy předky z císařské rodiny. S tím, jak jeho učení přibývalo na významu, začal se o Konfucia zajímat vládce státu Lu. Nicméně ho poté využíval spíše jako ozdobu svého státu a na jeho filosofii příliš nehleděl. Konfucius se tedy asi v padesáti letech rozhodl cestovat po Číně a hledat panovníka, který by se o jeho učení opravdově zajímal. Bohužel, žádného takového panovníka nenašel. Konfucius poté umírá jako poražený člověk, ovšem jeho žáci šířili konfucianismus dál.

Po Konfuciově smrti shromažďují jeho žáci mistrovo dílo a začínají šířit konfucianismus.

Samozřejmě narazili také na kritiky této filosofie. Mo-c’ (polatinštěná verze Mocius) odmítal konfuciánskou doktrínu a hlásal, že není třeba dbát na ceremoniích takovým způsobem, jak někteří z Konfuciových žáků hlásali. Sám Konfucius zdůrazňoval, že nejdůležitější při rituálech je vnitřní pocit. Mocius si získal mnoho následovníků za svého života, nicméně v dalších generacích jeho učení ztratilo na významu. Dále také Lao-c’, autor spisu Tao Te ťing, stěžejního díla Taoismu. Lao-c‘ věřil, že vzdělávání lidem nijak nezajistí správný způsob života. Preferoval, aby lidé zůstávali takoví, jací se narodí a ponechali věci přirozené harmonii.

Po Konfuciovi byl nejvýznamnější konfuciánský filosof Meng-c’ (Mencius). Osudy obou těchto filosofů jsou podobné, avšak Mencius byl hrdý na svůj aristokratický původ a málokdy připouštěl v debatě chybu. Svými schopnostmi se zasloužil o rozšíření konfucianismu do širších vrstev společnosti. Kniha shrnující jeho život, pojmenovaná Mencius, se v mnoha ohledech podobá Hovorům. Konfucianismus nabyl na síle zejména po nástupu dynastie Chan (202 př. n. l.). Nový císař se rozhodl využít konfucianismus jako stabilizační nástroj a založil hlavní konfuciánskou univerzitu v Čchang-anu a zkoušel konfuciánské učence, kteří poté mohli získat místo na dvoře. Postupem času se systém zkoušek rozšířil po celé zemi a hlouběji do státní správy. Konfucianismus samotný se od původní myšlenky mírně odchýlil. Například definoval uspořádání vesmíru, jímž se Konfucius nezabýval. Začal se také vyvíjet kult Konfucia samotného, a nejsvatějším místem se stal Konfuciův hrob v Lu.

Kolem prvního století našeho letopočtu proniká do Číny buddhismus a ovlivňuje konfuciánské myšlení Číňanů velmi silně. Na rozdíl od tradičních čínských filosofických škol totiž počítal s možností života po smrti. Buddhismus mnohem více promlouval k samotnému člověku, nezaměřoval se tolik na vedení státu a rituály s tím související. Důsledkem toho byl prudký nárůst popularity buddhismu. Po nástupu dynastie Tchang (618) se její první císař rozhodl posílit důležitou roli konfucianismu umocněním jeho náboženského prvku. Byly zakládány chrámy s Konfuciovými soškami a seznamy významných žáků a úředníků. Všechna tři náboženství koexistují až dodnes v Číně, ačkoli konfucianismus ještě prošel fází tzv. neokonfuciánství, kdy přejímal mnoho prvků jak z buddhismu, tak z taoismu.

Po příchodu Evropanů se Čína rozhodla mít poměrně konzervativní vztah k jejich kultuře, jak nakazovalo konfuciánské učení. Ovšem evropské státy se velmi zajímaly o čínské suroviny, což vedlo k tzv. Opiové válce v letech 1839 až 1842. Britští obchodníci dováželi do Číny velké množství opia a císařem jmenovaný komisař se rozhodl k radikálnímu kroku. Nechal zadržet všechny obchodníky a donutil je shromáždit veškeré opium, co převáželi. Poté vše potopil do moře. To vyvolalo samotný válečný konflikt. Vzhledem k tomu, že Čína se do té doby držela konzervativního způsobu života, nemohla obstát proti modernímu britskému námořnictvu a pěchotě. Roku 1842 byl císař donucen kapitulovat a přislíbil uvolnění obchodních vztahů s Evropou a Hongkong byl předán do správy Británie. Tato porážka, spolu s porážkou v konfliktu s Japonci (1894), vyústila v obecnou krizi hodnot v zemi, kterou nazýváme Krize Konfucianismu. Mnoho konfuciánských učenců se snažilo vysvětlit, proč jejich systém nemůže obstát proti západním civilizacím. Mezi nimi vyniknul zejména Kchang Jou-wej, který vedl skupinu, jež vytvořila základní vizi reforem, které poté přijal mladý císař Kuang-Sü. Ten ovšem nedržel sám moc, spíše ji držela jeho teta Cch’-si, známá také jako Císařova vdova. Ta reformy zrušila a jejich nutnost poznala teprve těsně před rokem 1911, kdy v Číně nastala revoluce a poslední Čínský císař abdikoval.