Katedrální škola

Katedrální školy, též biskupské či klášterní školy (latinsky scholae catherdales) byly středověké vzdělávací instituce, působící v mnoha evropských městech, zejména mezi 6. a 12. stoletím. Byly zakládány zejména při opatstvích, klášterech a katedrálách a vedli je zpravidla mniši či řeholníci.

Studijní centra v 8. a 9. století: klášterní školy v zelené barvě, biskupské školy v oranžové barvě, klášterní nebo biskupská centra irské školy velkými písmeny.

Eukleidés a Pythagoras, neboli geometrie a aritmetika, dlaždice Giottovy zvonice, autor Luca della Robbia

Konec římské říše přinesl také konec veřejných vzdělávacích institucí, zejména obecních škol. Stejně jako v jiných oblastech tuto prázdnotu zaplnily církevní instituce.[1] Jako první se objevily farní školy, které jsou doloženy nejpozději od 6. století. Biskupské či katedrální školy vznikaly především pro výchovu duchovenstva v době, kdy ještě nebyly kněžské semináře, byly však otevřeny i laikům.[2]

Nejdůležitějšími raně středověkými vzdělávacími institucemi byly královské klášterní školy. Nejstarší z nich byly založeny a provozovány irskými mnichy, kteří zavedli knihovny s pergamenovými kodexy. V Itálii v roce 614 bylo založeno opatství sv. Kolombána v Bobbiu, které se svou knihovnou, skriptoriem a školou bylo jedním z nejdůležitějších klášterních kulturních center středověké Evropy. V cenobiích byly často dvě různé školy - vnitřní pro novice a vnější pro laiky. [2] V klášterních školách se dalo naučit číst, psát a počítat. V závislosti na epoše a místě bylo poté možné ukončit studium, nebo pokračovat ve studiu v oborech farmakologie-bylinná medicína a lékařství, hudba, astronomie, logika, rétorika ad.

Tyto školy byly základem kulturního oživení scholastické filozofie a bezprostředně předcházely zakládání středověkých univerzit, například ze společenství při pařížské katedrální škole vznikla v druhé polovině 12. století Pařížská univerzita.